12 C 9/2015

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Gordany Křivosudské a přísedících JUDr. jméno příjmení a jméno příjmení příjmení ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa . jméno příjmení číslo zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaný: celé jméno žalovaného , datum narození , bytem adresa žalovaného zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení příjmení , sídlem adresa o zaplacení 217 791 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 217 791 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 31 113 Kč od 1. 12. 2012 do zaplacení, ročně z částky 31 113 Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení, ročně z částky 31 113 Kč od 1. 2. 2013 do zaplacení, ročně z částky 31 113 Kč od 1. 3. 2013 do zaplacení, ročně z částky 31 113 Kč od 1. 4. 2013 do zaplacení, ročně z částky 31 113 Kč od 1. 5. 2013 do zaplacení, ročně z částky 31 113 Kč od 1. 6. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 98 994,50 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí 217 791 Kč s příslušenstvím a dále částku 18 472,40 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že od 1. 9. 2008 byla zaměstnána jako referentka u společnosti [právnická osoba] s místem výkonu práce v [anonymizována dvě slova], a to na dobu určitou do 31. 8. 2009, a od 1. 7. 2010 na dobu neurčitou, kdy došlo ke změně druhu práce, takže pracovala jako vedoucí kuchyně a kantýny v závodní restauraci [právnická osoba] v [obec], [ulice a číslo]. Přípisem ze dne 17. 7. 2012 jí zaměstnavatel sdělil, že k 31. 8. 2012 dojde k fúzi se společností [právnická osoba], čímž přešlo jmění zanikající společnosti se všemi pohledávkami a závazky. Dne 27. 9. 2012 se na pracoviště dostavil zaměstnanec společnosti [právnická osoba], který žalobkyni a dalším 12 zaměstnankyním předal přípis zaměstnavatele z 25. 9. 2012, ve kterém bylo uvedeno, že se mají dostavit 1. 10. 2012 k podnikateli [celé jméno žalovaného], který údajně k uvedenému datu přejímá veškeré činnosti v oblasti závodního stravování, že se od tohoto data stává jejich novým přejímajícím zaměstnavatelem, veškeré pracovní podmínky podle uzavřených pracovních smluv měly být zachovány v plném rozsahu. Žalobkyně se 1. 10. 2012 s dalšími zaměstnankyněmi dostávala na své pracoviště v 5:45 hod., ale žalobkyni a dalším pěti zaměstnankyním žalovaný odepřel přístup s tím, že má vlastní personál. Žalobkyně se proto 3. 10. 2012 dostavila na Úřad práce v [obec], avšak nebyla zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání, neboť neměla ukončen pracovní poměr. Dne 8. 10. 2012 znovu navštívila předchozího zaměstnavatele [právnická osoba] a žádala o přidělení práce. Společnost jít napsala potvrzení o návštěvě, avšak trvala na tom, že zaměstnavatelem je žalovaný. Za situace, kdy žalobkyně zůstala od 1. 10. 2012 bez zaměstnání a bez příjmu a nemohla ani pobírat podporu v nezaměstnanosti obrátila se v říjnu 2012 na [název soudu] a navrhla rozvázání pracovního poměru se společností [právnická osoba], kdy argumentovala přípisem z 25. 9. 2012 s tím že zaměstnavatel a ani žalovaný jí o změně situace neinformovali předem. [název soudu] však žalobu zamítl s odůvodněním mimo jiné proto, že žalovaným není ve sporu pasivně legitimován a již proto musela být žaloba zamítnuta. Žalobkyně v době od 1. 10. 2012 do 30. 4. 2013 nebyla zaměstnaná, nepodařilo se jí zajistit zaměstnání, když neměla ukončen předchozí pracovní poměr a z téhož důvodu ani nepobírala podporu v nezaměstnanosti a dostala se do životní situace, kdy byla závislá na pomoci svého otce a na sociálních dávkách. Situaci řešila tak, že se pokusila zajistit si obživu podnikáním od 1. 5. 2013. Přestože žalovaný skutečnost, že došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů popíral, snažila se s ním kontaktovat prostřednictvím své právní zástupkyně 18. 4. 2014 a dohodnout si schůzku, avšak žalovaný reagoval tak, že nenastaly podmínky předvídané v § 338 zákoníku práce, ačkoliv ještě dříve dopisu právní zástupkyně žalobkyně ze dne 31. 3. 2014 podala žalovanému informaci o tom, že podle potvrzení OSSZ Louny ze dne 1. 4. 2014 je zřejmé, že byla u něho přihlášena na hlavní pracovní poměr od 30. 9. 2012. Vzhledem k tomu, že došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovaného, požadovala žalobkyně k datu přechodu náhradu mzdy, neboť jí v rozporu s § 35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy, čímž vznikla překážka na straně zaměstnavatele z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 129 zákoníku práce. Podle žalobkyně její průměrný měsíční plat činil 31 113 Kč za 3. čtvrtletí roku 2012, takže za 7 měsíců činí náhrada mzdy 217 791 Kč, kdy úrok z prodlení požaduje ode dne následujícího po splatnosti mzdy za daný měsíc. V době, kdy žalobkyně nepracovala a obdržela pouze minimální dávky probíhalo uvedené soudní řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7, který při zamítnutí žaloby rozhodl o povinnosti žalované ve výroku II. zaplatit společnosti [právnická osoba] náklady řízení ve výši 14 082,40 Kč. Tuto částku žalobkyně zaplatila ve splátkách. Tím, že jednala podle pokynu žalovaného, který ji práci nepřidělil, trvala na tom a dosud trvá, že je zaměstnána u společnosti [právnická osoba], hájila proto svá práva vůči této společnosti, ale jednáním žalovaného jí vznikla škoda rovnající se částce, kterou byla povinna zaplatit. Na ochranu svých zájmů uhradila právní služby ve výši 3 600 Kč, které rovněž po žalovaném požaduje. Pro zjednodušení, ze součtu těchto částek, tedy z částky 18 472,40 Kč požadovala žalobkyně úroky z prodlení až ode dne podání žaloby, tedy od 21. 1. 2015.

2. Proti soudem podanému platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor a ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, kterou nepovažoval za důvodnou a uplatněný nárok žalobou neuznal. Žalovaný nesouhlasil, že by došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti [právnická osoba] na něj a k zániku práv a povinností vůči původnímu zaměstnavateli ve smyslu § 338 a následujících zákoníku práce. Žalovaný vyjádřil své přesvědčení, že k naplnění podmínek ustanovení § 338 zákoníku práce nedošlo, nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů žalobkyně ani dalších zaměstnanců [právnická osoba] spol. s r.o. na žalovaného. Žalovaný odmítl, že by uzavřením smlouvy mezi ním a společností [právnická osoba] s účinnosti od 1. 10. 2012 došlo k naplnění podmínek § 338 zákoníku práce. Potvrdil, že Oblastní inspektorát práce pro [anonymizováno] a [územní celek] a Státní úřad inspekce práce jako orgán dovolací dospěly k opačnému závěru, avšak jejich rozhodnutí žalovaný považoval za nezákonná, proto proti nim podal u [název soudu] správní žalobu, která je vedena pod sp. zn. [spisová značka] a dosud o této žalobě nebylo rozhodnuto. Žalovaný nesouhlasil s výkladem § 338 zákoníku práce a směrnice Rady 2001/23 EC ze dne 12. 3. 2001, jejíž transpozicí má být ustanovení § 338 a následujících zákoníku práce výsledkem, který podaly správní orgány obou stupňů. Poukázal na to, že podle názoru právních autorit jednou z nezbytných podmínek zákonného přechodu pracovněprávních vztahů ve smyslu směrnice a zákoníku práce je úplná ztráta schopnosti původního zaměstnavatele být zaměstnavatelem. K naplnění podmínek by tudíž muselo dojít, pokud by společnost [právnická osoba] úplně ztratila schopnost být zaměstnavatelem, ale nic takového se nestalo, tato společnost nadále existuje a je nadále jedním z největších provozovatelů závodního stravování na [anonymizováno], v celém [anonymizováno] kraji, potažmo v celé České republice. Žalovaný na podporu svých tvrzení široce rozebírá článek autorů JUDr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení] publikovaného v Bulletinu advokacie [číslo] na straně 42 až 45. Podle žalovaného opačný výklad, než podávají autoři by umožňoval absurdní závěr, podle kterého by mohlo být možné a legální vytvářet skupiny zaměstnanců privilegovaných oproti jiným zaměstnancům tím, že by tito zaměstnanci měli vždy při změně zaměstnavatele zajištěno trvání svých pracovněprávních poměrů v podstatě„ na věčné časy“. Žalovaný dále ve svém vyjádření uvedl důvody, pro které nemohlo dojít k zákonnému přechodu pracovněprávních vztahů s odkazem na odborné články a další důvody, které ve vyjádření rozvedl. Žalovaný rovněž vyjádřil své vědomí toho, že předmětným ustanovením má být zaměstnancům poskytována určitá míra ochrany před ztrátou zaměstnání a případným neseriózním jednáním zaměstnavatele, ale na druhou stranu musí mít tato ochrana, podle žalobce, své meze a být přiměřená. Žalovaný trval na tom, že k přechodu pracovněprávního vztahu žalobkyně by mohlo dojít jedině tehdy, pokud by společnost [právnická osoba] přestala úplně provozovat předmětnou činnost (závodní stravování) a ztratila by způsobilost být ve vztahu k ní zaměstnavatelem, k čemuž nedošlo. Dodal že mu společnost [právnická osoba] předložila návrh smlouvy o podmínkách přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 a následujících zákoníku práce ke dni 1. 10. 2012, protože však s návrhem nesouhlasil, tuto smlouvu nikdy neuzavřel. Dále upozornil, že nebyl účastníkem řízení, které vedla žalobkyně se společností [právnická osoba] u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] a která měla být údajně zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace; v korespondenci žádal žalobkyni před podáním žaloby o poskytnutí tohoto rozsudku a sdělení důvodu, proč nepodala proti předmětnému rozsudku odvolání, avšak žalobkyně odmítla poskytnout tento rozsudek.

3. Usnesením ze dne 20. 3. 2017, čj. 12 C 9/2015-72 soud řízení přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení věci vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka].

4. Protože v průběhu řízení vzala žalobkyně se souhlasem žalovaného žalobu zpět do částky 18 472,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 18 472,40 Kč od 21. 1. 2015 do zaplacení soud v uvedeném rozsahu řízení zastavil dle § 96 odst.1,2 o.s.ř.

5. Jako účastnice řízení žalobkyně trvala na žalobě. Dodala, že ještě v průběhu září, než skončil její dřívější pracovní poměr, se několikrát na její pracoviště dostavil pan [celé jméno žalovaného] žádal ji, aby skončila pracovní poměr v [anonymizováno] a následně, že by ji on zaměstnal, tomu však nevěřila, nedalo se s ním dohodnout.

6. Žalovaný jako účastník řízení trval na zamítnutí žaloby, trval na tom, že nedošlo k naplnění podmínek v § 338 zákoníku práce, avšak jeho právní názor byl před Krajským soudem v Ústí nad Labem odmítnut; podle žalovaného současná evropská judikatura připouští užší výklad otázky přechodu, proto trval na svém přesvědčení. Tvrdil, že, poté co vyhrál ve výběrovém řízení, začal od 1. 10. 2012 poskytovat stravovací služby ve stejném stravovacím zařízení jako společnost [právnická osoba], tedy v prostorách [příjmení] [jméno]. Dodal, že jeho správní žaloba, kterou podal u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] byla zamítnuta, neboť krajský soud byl názoru, že došlo k přechodu práv a povinností.

7. V písemném podání doručeném soudu 26. 8. 2022 žalovaný poukázal na to, že žaloba se vztahuje k období roku 2012, kdy v této době znění ustanovení § 338 zákoníku práce do 30. 7. 2020 vymezovalo právní důvody přechodu v odstavci 2), podle kterého přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastal tehdy, došlo-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele nebo jejich části k jinému zaměstnavateli. Odstavec 3), který normoval, že se za úkoly nebo činnosti zaměstnavatele pro tyto účely považují úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem na vlastní odpovědnost bylo nutné změnit, neboť způsobovala interpretační obtíže, na jejichž základě mohlo docházet k přechodům práv a povinností z pracovněprávních vztahů tam, kde to nebylo žádoucí ani pro zaměstnavatele ani pro zaměstnance. Vzhledem k velmi extenzivnímu pojetí přechodu práv a povinností byla navíc česká úprava odlišná od toho, jak přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů chápe a vykládá Soudní dvůr Evropské unie (dále jen SDEU). Soudní dvůr Evropské unie dlouhodobě ve své judikatuře pracuje s institutem tzv. hospodářské jednotky ve smyslu směrnice Rady 2001/23/ES. Aby ve světle unijního práva došlo k přechodu musel by jeden zaměstnavatel na jiného převést celou hospodářskou jednotku založenou buďto na určitém seskupení majetku nebo na pracovní síle, které dohromady tvořily organizované seskupení prostředků sloužících zaměstnavateli k jeho činnosti. Český zákoník práce v dřívějším znění však takový výklad neumožňoval. Evropský soudní dvůr judikoval, že při rozhodování, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů je třeba zohlednit mnoho různých kritérií od druhu závodu či podniku, který je předmětem převodu, přes zkoumání hmotného a nehmotného majetku, který je převáděn, až po skutečnost, že dochází k převzetí zaměstnanců, zákazníků, know-how a podobně. Soudní dvůr Evropské unie tak při posuzování, zda došlo k přechodu, vždy zkoumá poměrně širokou škálu okolností a ve světle zmíněné směrnice vykládá přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů mnohem restriktivněji než český Nejvyšší soud Nejvyšší soud České republiky totiž uvedený koncept hospodářské jednotky a jejího definičního vymezení s odvoláním na znění českého zákoníku práce ve své rozhodovací praxi nepoužíval. Žalovaný zde poukázal na právní větu rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3712/2015, podle které„ k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo úkolů zaměstnavatele, anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, který má za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímajícího zaměstnavatele, dochází i v případě ukončení nájmu nebytových prostor, ve kterých dosavadní zaměstnavatel provozuje svoji činnost (plní své úkoly) a uzavření smlouvy o nájmu těchto prostor mezi pronajímatelem a novým nájemcem, který v nich pokračuje v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu; okolnost, zda součástí nájmu nebytových prostor jsou též věci sloužící k činnosti provozované v těchto prostorách, zde není významná“. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 753/2013 nejvyšší soud dovodil, že„ namíta-li dovolatel, že v projednávané věci nedošlo k převodu hospodářské jednotky, která si zachovala svojí identitu a kterou lze považovat za organizované seskupení prostředků ve smyslu ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice Rady č. 2001/23/ES, neboť rozsah majetku, který byl na něj převeden kupní smlouvou uzavřenou s žalovaným byl„ zcela marginální“, tak především přehlíží, že uvedená směrnice je pro Českou republiku závazná, jen pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo a není v této věci přímo použitelná. Z uvedených závěrů Nejvyššího soudu a výkladu § 338 před novelou zákoníku práce podle žalovaného vyplývá, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů docházelo i v případě outsourcingu činností zaměstnavatele či dokonce při pouhé změně dodavatele služeb. Svůj názor žalovaný opírá i o rozhodnutí [anonymizováno] č. C [číslo] ve věci [příjmení], [anonymizováno] č. C [číslo] ve věci [anonymizováno] čiu rozhodnutí [anonymizována čtyři slova] [číslo] ve věci [anonymizováno]. Uvedl, že z tohoto důvodu došlo od 1. 7. 2020 k novele zákoníku práce, na jejímž základě byl nově přechod zaměstnanců definován zněním § 338. Podle žalovaného tak v uvedeném sporu je možné věc posoudit optikou novelou vyvolané změny a učinit tak závěr, že v případě žalobkyně nemohlo dojít k přechodu, když nebyla pro tyto splněna právním řádem, ale i směrnicí Evropské unie a doktrínou SDEU deklarovaná pravidla, která se následně objevila v zákoníku práce až po uvedené novele.

8. Žalovaný jako účastník řízení trval na svém stanovisku s tím, že novela byla právě vyústěním toho, že zákoník práce byl v rozporu s evropskými normami a na nich navazujícími rozhodnutími. Dodal, že vysoutěžil pouze závodní stravování pro zaměstnance [příjmení] [jméno], zatímco [anonymizováno] poskytoval stravování daleko více subjektům.

9. Slyšen jako účastník řízení ve smyslu § 131 o. s. ř. tvrdil žalovaný, že poté, co vyhrál výběrové řízení v [příjmení] [jméno] přišel za ním oblastní ředitel [anonymizováno] Svoboda, který mu sdělil, že si ponechají všechny zaměstnance. Žalobkyni a dalším třem zaměstnancům nabídl, zda by u něho nechtěli zůstat. Tvrdil, že se na [právnická osoba] [anonymizováno] před ukončením dostavil ředitel [anonymizováno] a všem zaměstnancům sdělil, že zůstávají u žalovaného. [anonymizováno] si však ponechal kuchaře, hlavní účetní a řidiče. Žalovaný nabídl žalobkyni, že si ji ponechá, avšak žalobkyně práci u něj odmítla. Když [anonymizováno] trval na tom, že zbytek zaměstnanců je žalovaného, konzultoval to s právním zástupcem, který mu řekl, aby zaměstnance nepřebíral a ti, kteří chtějí u něho zůstat, aby ukončili pracovní poměr u [anonymizováno] a tyto od 1. 10. 2012 zaměstnal na novou pracovní smlouvu. Asi po 1,5 roce mu telefonovali z [stát. instituce] a když se tam dostavil se svým advokátem sdělili mu, že [anonymizováno] k němu po 1,5 roce přihlásil 7 zaměstnanců. Sdělil jim, že tito lidé u něho nepracují, ale nevěděli, co s tím. Podle žalovaného není pravdou, že neposkytl součinnost při přechodu, tvrdil, že to byla [právnická osoba], která měnila své stanovisko, když původně nezamýšlela o přechodu zaměstnanců ničeho a své stanovisko změnila až 5 dní před zahájením provozu žalovaného.

10. Podle žalobkyně, jako účastnice řízení novela zákoníku práce nic nezměnila na zásadě, že se zaměstnanci poskytuje ochrana jeho práv i při přechodu práv a povinností, novela pouze podmínky ochrany zaměstnance zúžila. Podle názoru žalobkyně nelze novelizované znění retroaktivně aplikovat, mohlo by to přicházet v úvahu pouze v případě zřejmého rozporu národní úpravy s evropským právem. Podle žalobkyně rozpor [obec] právní úpravy bylo možno odstranit novelizací zákoníku práce nebo eurokonformním výkladem § 338 a za eurokomformní považovala žalobkyně právě rozsudek [název soudu], který byl potvrzen Nejvyšším správním soudem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Dodala, že vybavení kuchyně a kantýny patřilo převážně [právnická osoba] [anonymizováno] a [anonymizováno] si odvezl pouze věci, které si sám koupil. Žalobkyně nevěděla, kdo ji přihlásil jako zaměstnanci k žalovanému, ale dotazem na OSSZ v [obec] zjistila, že byla u žalovaného přihlášena od 1. 10. 2012. Nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že by k němu odmítla pracovat, chtěla u žalovaného pracovat, ale protože dostali dopis [anonymizováno], že budou převedeni se všemi právy a povinnostmi k jinému zaměstnavateli tak nesouhlasila s tím, že by měla dát výpověď v [anonymizováno], což jí nabídl žalovaný a že by u něho začala pracovat na novou smlouvu. Žalobkyně se nejevilo být důvěryhodné tvrzení žalovaného, že by mu [právnická osoba] něco navrhla, že by mu sdělila, že si zaměstnance ponechá, aniž by to bylo písemnou formou. Podle žalobkyně však to, co někdo řekl či neřekl není zásadní ve vztahu k ní.

11. Účastníci shodně uvedli, že [právnická osoba] zajišťovala pro [příjmení] [jméno] stravování na základě smlouvy o zajištění stravování s tím, že tato smlouva byla vypovězena a v následujícím výběrovém řízení vyhlášeném [příjmení] [jméno] zvítězil žalovaný. <b>Z důkazů soud zjistil následující skutkový stav:</b> 12. Podle pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2008 byla od téhož dne žalobkyně zaměstnána u společnosti [právnická osoba], [IČO] [anonymizována čtyři slova] se sídlem v [obec], [ulice a číslo], jako referentka provozu s místem výkonu práce v [anonymizováno] kraji, a to na dobu určitou do 31. 8. 2009.

13. Zjištěno byla soudem, že uvedená pracovní smlouva byla měněna dne 1. 10. 2008, podle které žalobkyně začala pracovat jako vedoucí provozní jednotky, dále dne 3. 8. 2009, kdy pracovní poměr byl prodloužen do 31. 8. 2010 a dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2010 dne pracovní poměr žalobkyně změněn na dobu neurčitou. 14. [právnická osoba] dne 17. 7. 2012 oznámila písemně všem zaměstnancům, že v únoru 2012 byla převzata společností [právnická osoba] a že spolu s dalšími se staly součástí skupiny [právnická osoba] [anonymizováno]. Sdělila všem zaměstnancům, že dalším krokem je fúze sloučením společnosti [právnická osoba] se společností [právnická osoba] a [právnická osoba] [anonymizováno] – školní stravování s. r. o. se [právnická osoba] – zařízení školního stravování spol. s r. o. a to ke dni 31. 8. 2012 oznámili zaměstnancům, že k datu účinnosti fúze dojde v souladu s § 338 a následujícími zákoníku práce k automatickému přechodu všech práv a povinností z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu zaměstnanců společnosti [právnická osoba] na společnost [právnická osoba], která se stane jejich novým zaměstnávat s tím, že ostatní práva a povinnosti z jejich pracovního poměru nebudou v důsledku fúze a přechodu k novému zaměstnavateli dotčena.

15. Z úřední činnosti zjistil soud, že společnost [právnická osoba] dne 31. 8. 2012 zanikla fúzí sloučením se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze v oddílu C, vložce 694.

16. Ze shodných výpovědí účastníků má soud za zjištěné, že [právnická osoba] spol. s r.o. pro [příjmení] [jméno] zajišťovala stravování na základě smlouvy o zajištění stravování a že tato smlouva byla vypovězena a v následujícím výběrovém řízení vyhlášeném [příjmení] [jméno] zvítězil žalovaný.

17. Zjištěno bylo, že [právnická osoba] spol. s r. o. písemně 13. 9. 2012 vyzvala žalovaného ke společnému jednání s 12 zaměstnanci [právnická osoba], u kterých 30. 9. 2012, respektive 1. 10. 2012 dojde k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovaného s tím, že [právnická osoba] pro zajištění tohoto přechodu, předání personální, mzdové a další dokumentace připravila návrh dohody mezi předávajícím a přijímajícími dodavatelem, ve kterých jsou konkretizovány termíny pro předání těchto dokumentů. Přechod uvedených práv a povinností [právnická osoba] odůvodnila změnou dodavatele stravovacích služeb pro společnost [právnická osoba] a požádala žalovaného o zabezpečí společného postupu podle § 339 zákoníku práce vůči stávajícím zaměstnancům, kteří se podílejí na zajišťování stravovacích služeb pro [právnická osoba] Sdělila žalovanému, že k ukončení platnosti Smlouvy o zajištění služeb v oblasti závodního stravu mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] dojde 30. 9. 2012 a že touto změnou od 1. 10. 2012 dojde k naplnění § 338 a následujících zákoníku práce, neboť dochází k převodu části činnosti zaměstnavatele, respektive převodu úkolů k jinému zaměstnavateli v oblasti poskytování služeb s odkazem na směrnici Rady ES 2001 /23/ sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniků, závodu nebo části podniku či závodů do českého právního řádu.

18. Zjištěno bylo, že žalovaný Smlouvu o podmínkách přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze dne 13. 9. 2012 podepsanou [právnická osoba], spol. s r. o. nepodepsal.

19. Zjištěno bylo, že [právnická osoba] spol. s r.o. dne 25. 9. 2012 oznámila všem zaměstnancům společnosti závodní restaurace [právnická osoba], [adresa], že ve výběrovém řízení organizovaném společností [právnická osoba] se s účinností od [datum] stal novým poskytovatelem stravovacích služeb pro odběratele [právnická osoba] podnikatel a [právnická osoba] [celé jméno žalovaného] [IČO], se sídlem [adresa žalovaného], tedy na firmu pana [celé jméno žalovaného] s tím, že veškeré pracovní podmínky podle uzavřené pracovní smlouvy s [anonymizováno] spol. s r.o. a mzdové náležitosti podle mzdového výměru zůstávají zaměstnancům nadále v plném rozsahu zachovány i po 1. 10. 2012. Společnost upozornila, že k přechodu těchto práv a povinností došlo bez dalšího ze zákona a nevyžaduje se k přechodu ani souhlas dotčených zaměstnanců.

20. Dřívější právní zástupce žalovaného dopisem ze dne 25. 9. 2012 sdělil [anonymizováno] spol. s r.o., že má za to, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovaného nedošlo ve smyslu § 338 a následující zákoníku práce, že žalovaný nepřijal žádnou složku majetkovou či organizační [anonymizováno], že rozsah činností, které bude žalovaný provozovat v rámci dané provozovny je nepoměrně užší než rozsah činností, které vykonával a zajišťoval v dané provozovně [anonymizováno] a že žalovaný navrženou dohodu považuje za šikanózní a uzavírat ji nehodlá.

21. Z prohlášení dřívějších zaměstnanců [právnická osoba] spol. s r. o. ze dne 1. 10. 2012 se podává, že tohoto dne se zaměstnanci [celé jméno žalobkyně], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] dostavily v 5: 45 hodin na své pracoviště závodu [právnická osoba] [obec], ale přístup na pracoviště jim byl odepřen s tím, že nový provozovatel stravování ve [právnická osoba] [anonymizováno] má svůj vlastní personál.

22. Zjištěno bylo z potvrzení [jméno] [příjmení], ředitele pro klíčové zákazníky, že se žalobkyně 8. 10. 2012 v 7 hodin ráno dostavila na pracoviště [právnická osoba], a.s. v [obec] s tím, že jako zaměstnanec očekává přidělení práce. Uvádí se v potvrzení, že žalobkyně byla považována za zaměstnance pana [celé jméno žalovaného], a proto jí žádná práce nemohla být přidělena.

23. Právní zástupkyně žalobkyně dopisem ze dne 18. 2. 2014 vyzvala žalovaného o vzájemné jednání v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti [právnická osoba] ve vztahu k žalobkyni, které nebyla přidělována práce s tím, že není jeho zaměstnanec a oznámila žalovanému skončení řízení vedeného před [název soudu], které vedla žalobkyně proti předchozímu zaměstnavateli s tím, že podle rozsudku tohoto soudu tato společnost nebyla ve sporu pasivně legitimována a kdy soud konstatoval, že nedostatek pasivní legitimace nastala podle § 338 a násl. zákoníku práce, kdy došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nového zaměstnavatele, a to na žalovaného. Sdělila žalovanému, že od 1. 10. 2012 nebyla žalobkyně 7 měsíců nikde zaměstnána, nepobírala podporu v nezaměstnanosti ani sociální dávky, nemá za toto období zaplacené sociální a zdravotní, neboť neměla k dispozici doklad o ukončení pracovního poměru, byla předchozím zaměstnavatelem odhlášena z tohoto pojištění a žalovaný ji k pojištění nepřihlásil. Upozornila žalovaná, že žalobkyně bude nucena podat nový soudní návrh.

24. Advokát JUDr. [jméno] [příjmení] dopisem ze dne 3. 3. 2014 sdělil právní zástupkyni žalobkyně, že jeho klient trvá na tom, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců společnosti [právnická osoba] ke dni 1. 10. 2012 nedošlo a dojít nemohlo, neboť nenastaly podmínky předvídané § 338 a následujících zákoníku práce. V dopise poukázal na to, že jeho klient nebyl účastníkem řízení vedeného před [název soudu], nezná obsah rozhodnutí ani důvody, proč nebyl podán opravný prostředek a požádal o poskytnutí kopie rozsudku [název soudu]. Sdělil právní zástupkyně žalobkyně, že jeho klient vede v uvedené věci soudní spor se Státním úřadem inspekce práce, který je veden u Krajského soudu v Ústí nad Labem, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

25. Zjištěno bylo z dopisu [stát. instituce] ze dne 1. 4. 2014, že právní zástupkyni žalobkyně sdělila, že žalobkyně je podle jejich evidence přihlášena u zaměstnavatele [celé jméno žalovaného] na hlavní pracovní poměr od 30. 9. 2012.

26. V dalším dopise z 9. 5. 2014 JUDr. [jméno] [příjmení] právní zástupkyni žalobkyně, s ohledem na její odmítnutí poskytnout rozsudek [název soudu] a vzhledem k tomu, že dosud neskončilo soudní řízení, které žalovaný vede se Státním úřadem inspekce práce trvá a žalovaný na svém názoru, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců společnosti [právnická osoba], včetně pracovněprávního vztahu žalobkyně na něj nikdy nedošlo a dojít nemohlo, neboť nenastaly podmínky předvídané v ustanovení § 338 a následující zákoníku práce.

27. Z výplatních pásek bylo zjištěno, že [právnická osoba], spol. s.r.o., vyúčtovala žalobkyni mzdu za červenec 2012 za odpracovaných 168 hodin ve výši 19 569 Kč, dále mzdu za přesčas ve výši 1 514 Kč, 25 % příplatek za přesčas ve výši 406 Kč a mimořádnou odměnu ve výši 11 958 Kč, tedy mzdu celkem ve výši 33 447 Kč; za měsíc srpen 2012 za odpracovaných 152 hodin žalobkyni vyúčtovala mzdu ve výši 16 935 Kč, dále mzdu za přesčas ve výši 3 231 Kč, 25 % příplatek za přesčas ve výši 906 Kč, noční příplatek ve výši 138 Kč měsíční prémie 3 387 Kč, tedy mzdu celkem ve výši 24 597 Kč; za měsíc září 2012 vyúčtovala žalobkyni mzdu za 160 odpracovaných hodin ve výši 20 500 Kč, mzdu za přesčas ve výši 6 919 Kč, 25 % příplatek za přesčas ve výši 1 688 Kč, mzdu za práci ve svátek ve výši 1 000 Kč a noční příplatek ve výši 188 Kč, tedy mzdu celkem ve výši 30 295 Kč.

28. Zjištěno bylo, že právní zástupkyně žalobkyně dopisem ze dne 3. 12. 2014 vyzvala žalovaného o zaplacení celkové částky 216 013,40 Kč s odůvodněním, že jde o náhradu mzdy a náhradu škody způsobené žalobkyni tím, že jí v době od 1. 10. 2012 do 30. 4. 2013 nepřidělil práci, ačkoliv to požadovala s tím, že za uvedené období činila náhrada mzdy celkem 197 541 Kč po odečtu sociálních dávek, které obdržela. Upozornila žalovaného, že pokud uvedenou částku nezaplatí do 7 dnů, podá žalobu.

29. Z rozsudku [název soudu] se dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] zjistil soud, že žalobkyně podala proti žalovanému [pránická osoba] [anonymizována tři slova] žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, kterou odůvodnila tím, že poté, kdy jí bývalý zaměstnavatel oznámil, že došlo v souladu s § 338 a následující zákoníku práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávního poměru na podnikatele [celé jméno žalovaného] který převzal oblast stravování dosud zajišťované [právnická osoba], který však žalobkyni a další zaměstnance nepřevzal. Žaloba v uvedené věci byla zamítnuta z důvodu, že žalovaný nebyl ve sporu pasivně ligy, když žalobkyně v řízení neprokázala své tvrzení a tam, že se s ní byl rozvázán pracovní poměr žalovanou stranou. V uvedené věci soud konstatoval, že ke dni 1. 10. 2012 došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele to je ze [právnická osoba] na nového zaměstnavatele [celé jméno žalovaného].

30. Ze spisu vedeného [název soudu] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že dne [datum] podal žalovaný proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce se sídlem v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jímž byla žalovanému uložena pokuta ve výši 40 000 Kč za to, že se měl dopustit správního deliktu podle § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce, neboť zaměstnankyním zde jmenovitě uvedeným, mezi kterými je i žalobkyně, tedy těm, kterých se týkal přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů od zaměstnavatele Eurest spol. s r.o. neposkytl za kalendářní měsíc říjen 2012 náhradu mzdy při jiných překážkách v práci na straně zaměstnavatele, které nejsou uvedeny v § 207 zákoníku práce, žalobu. V žalobě žalovaný široce rozepisoval důvody, pro které k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od [právnická osoba] na něj nedošlo (tj. důvody, pro které v tomto řízení s převodem nesouhlasí). Navrhl zrušení rozhodnutí Státního úřadu inspekce a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro [anonymizováno] kraj, se sídlem v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Z rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud zjistil, že žaloba žalovaného proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], byla zamítnuta. Ve svém rozsudku se krajský soud mj. zabýval námitkou žalobce ohledně nemožnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce pro nesplnění zákonných podmínek a s odkazem na ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce a rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 9. 2010, sp. zn. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4030/2009 uvedl„ že přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastává nejen při prodeji podniku nebo jeho části, při nájmu podniku nebo jeho části při prodeji podniku ve veřejné dražbě nebo v jiných případech stanovených zvláštními zákony, ale i tehdy, byly-li splněny předpoklady uvedené v § 338 odst. 2 zákoníku práce. Těmito předpoklady jsou převod činnosti nebo úkolů zaměstnavatele k jinému (přejímajícímu) zaměstnavateli. Pro uplatnění pravidel přechodu práv a povinností postačí pouhé převedení části činnosti či úkolů zaměstnavatele na jiného způsobilého zaměstnavatelé, ať už je jeho právní základ jakýkoliv. Ustanovení paragrafu 338 odst. 3 ve třetím odstavci definuje přejímajícího zaměstnavatele, který nemusí být nutně schopen pokračovat v plnění úkolů nebo činnosti dosavadního zaměstnavatele s tím, že postačí, pokud přejímající zaměstnavatel bude pokračovat v činnosti obdobného druhu, které by, například vykonával jiným způsobem za předpokladu, že by v tomto způsobu byly prvky obdobnosti. Podle krajského soudu tím, že žalovaný po původním zaměstnavateli [právnická osoba] spol. s r.o. převzal tutéž činnost spočívající v zajišťování stravovacích služeb v sídle společnosti [právnická osoba] na adrese [adresa], ve které pokračoval bezprostředně po ukončení činnosti původního zaměstnavatele bez přerušení činnosti a převzal zákazníky původního zaměstnavatele, přešla na něho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů [právnická osoba] spol. s r.o. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 753/2013) s tím, že pro tyto závěry svědčí i rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 20. 11. 2003 ve věci Abler C - 340/01, v němž Evropský soudní dvůr rozhodoval v obdobné věci, kterou v rozsudku krajský soud popsal. Podle krajského soudu z právní úpravy obsažené v zákoníku práce je jednoznačně dovoditelné, že přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nelze spojovat pouze s převodem vlastnických práv, i v případě, že se vlastnická práva z původního na nového zaměstnavatele nepřevádí, může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Mezi těmito subjekty nemusí existovat vůbec žádný právní vztah a takový převod se tak může uskutečnit i prostřednictvím třetí osoby, v daném případě společnosti [právnická osoba] K námitce žalovaného, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít pouze v případě nezpůsobilosti původního zaměstnavatele být nadále zaměstnavatelem krajský soud uvedl, že z platné právní úpravy nelze jednoznačně dovodit, že by přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů byl závislý na tom, zda původní zaměstnavatel ztratil schopnost zaměstnance dále zaměstnávat a odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (21 Cdo 753/2013). Zdůraznil, že cílem právní úpravy ustanovení § 338 zákoníku práce je ochrana zaměstnanců v dnešní době překotných strukturálních změn, kdyby se zaměstnanci mohli dostat do situace, že by původní zaměstnavatel přesunul svoji činnost na druhý konec republiky a oni by museli změnit místo výkonu práce, kdy by jim tento přesun mohl přinést značné komplikace, což je nežádoucí jev. Dané ustanovení si proto klade za cíl ochranu slabší strany, a to nejen v případě, že původní zaměstnavatel ztratí způsobilost být zaměstnavatelem. Pokud jde o námitku podmínky způsobilosti fyzické nebo právnické osoby být zaměstnavatelem uvedl krajský soud, že nový zaměstnavatel musí být schopen v souladu s právem pokračovat v plnění úkolů nebo činnosti dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, musí mít příslušná oprávnění (práva, licence či koncese) k činnosti a musí být také dostatečně vybaven, aby mohl bez většího přerušení výkonu práce pokračovat v převzaté činnosti. Podle krajského soudu tím žalobce bezpochyby je, když na základě smlouvy o poskytování stravovacích služeb prováděl tutéž činnost za týchž podmínek, jak tomu bylo u zaměstnavatele [právnická osoba] spol. s r.o. a to bezprostředně po ukončení činnosti předchozího zaměstnavatele. Krajský soud uzavřel žalovaný na základě smlouvy o poskytování stravovacích služeb uzavřené mezi ním a společností [právnická osoba], která se ve smlouvě zavázala žalobci bezplatně poskytnout prostory a vybavení kuchyně a jídelny, pokračoval od 1. 10. 2012 na adrese [adresa], kterou do 30. 9. 2012 ve stejných prostorách, za stejných smluvních podmínek provozovala [právnická osoba] spol. s r.o., které byla společností [právnická osoba] ke dni 30. 9. 2012 vypovězena smlouva o zprostředkování stravovacích služeb a tuto činnost provozoval jako fyzická osoba podnikající, způsobilá podle zákoníku práce k této činnosti. Podle krajského soudu nepochybně byly naplněny podmínky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 zákoníku práce a na žalovaného tak přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, žalovaný byl povinen podle zákona převzít zaměstnance [právnická osoba] spol. s r.o. a přidělovat jim práci podle jejich pracovních smluv. Pokud těmto zaměstnancům odmítl přidělovat práci, došlo tak ke vzniku překážky na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce a žalovaný byl povinen jím vyplatit náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Krajský soud i ohledně dalších námitek žalovaného (v daném sporu žalobcem) dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto byla žaloba zamítnuta. Zjištěno bylo, že proti tomuto rozsudku podal žalovaný, ve sporu žalobcem, kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ve které mj. nesouhlasil s tím, jakým způsobem správní orgány a následně i krajský soud vyložily ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce a trval na svém přesvědčení, že nebyly splněny podmínky pro přechod pracovněprávních poměrů zaměstnanců [právnická osoba], výklad uvedeného ustanovení považoval žalovaný za výrazně extenzivní, neboť ho omezuje v ústavně zaručené svobodě podnikání a s tím spojeném právu svobodně si vybrat, s kým bude své základní právo realizovat. Ve své stížnosti žalovaný rovněž poukázal na to, že [právnická osoba] je i nadále jedním z největších provozovatelů závodního stravování v České republice Nejvyšší správní soud, jak bylo zjištěno, považoval kasační stížnost za nedůvodnou a svým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] stížnost zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci 21. 8. 2019 Nejvyšší správní soud pak široce rozvedl, proč došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců [právnická osoba] spol. s r.o. na žalovaného rozborem ustanovení § 338 8 odst. 1 zákoníku práce, které má původ ve směrnici Rady 2001/23/ES dne 12. 3. 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů s tím, že již Soudní dvůr Evropské unie už v osmdesátých letech minulého století v rozhodováních dovodil, že za smluvní převod je třeba považovat i takovou situaci, kdy mezi dosavadním a přejímajícím zaměstnavatelem neexistuje přímý smluvní vztah a na tomto závěru soudní dvůr setrval i v navazujících rozhodnutích, které zde Nejvyšší správní soud cituje. Zdůraznil, že podle Směrnice k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojde až v případě převodu hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu, považované za organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou. Argumentaci žalovaného, že po původním provozovateli závodního stravování nepřevzal vybavení kuchyně ani další inventář považoval Nejvyšší správní soud za lichou, neboť podle právní úpravy zákoníku práce (na rozdíl od úpravy směrnice) k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů postačuje jen převod činnosti nebo úkolů nebo jejich částí k jinému zaměstnavateli; česká pracovněprávní úprava je tedy pojata extenzivněji než úprava směrnice. Podle zákoníku práce proto dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve větším množství případů než stanoví směrnice, protože pro přechod práv a povinností není potřeba naplnit znaky převodu hospodářské jednotky, zachovávající si svojí identitu, respektive kritéria podle rozhodnutí [příjmení], když stejný závěr se podává i z rozsudku Nejvyšího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4030/2009. Podle Nejvyššího správního soudu nejde přitom o exces vnitrostátního zákonodárce, neboť jím zvolená úprava sleduje výsledek sledovaný směrnicí, který měl zvýšení ochrany zaměstnanců při změně zaměstnavatele se zřetelem k hospodářskému vývoji, vyvolávajícím změny ve struktuře podniků, ke kterým dochází v důsledku převodů podniků, závodů nebo částí podniku nebo závodů na jiné zaměstnavatele; ke stejnému závěru, jak uvedl Nejvyšší správní soud, dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 753/2013, na který odkázal krajský soud, kdy Nejvyšší soud v jím posuzované věci dospěl k závěru o naplnění hypotézy uvedené v § 338 odst. 2 větě za středníkem zákoníku práce, neboť žalobce se stal nájemcem prostor po předchozím zaměstnavateli, kde začal bez přerušení poskytovat stejné služby, a to po převzetí většiny jeho zákazníků a s většinou jeho zaměstnanců. Nejvyšší správní soud považoval spor řešený Nejvyšším soudem za skutkově velmi blížící se skutkovému stavu souzené věci. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, když poukazoval na fakt, že [právnická osoba] v provozovně provozovala další činnosti přesahující poskytování závodního stravování společnosti [právnická osoba], tedy závodní stravování pro další společnosti, cateringové služby a podobně s odkazem na § 338 odst. 2 zákoníku práce, kdy je evidentní, že k přechodu dochází i za situace, kdy nový zaměstnavatel nepřebírá veškeré činnosti zaměstnavatele původního, realizovaná v dané provozovně. Nejvyšší správní soud nakonec odmítl i námitku žalovaného, že nepřevzal všechny úkoly [právnická osoba] s odkazem na hypotézu ustanovení § 338 odst. 2 věty před středníkem zákoníku práce, která i naplněna i situaci, kdy nový zaměstnavatel nepřebírá veškeré činnosti, respektive úkoly zaměstnavatele předchozího.

31. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], který nabyl právní moci [datum] soud zjistil, že v tomto sporu soud provedl mj. důkaz Smlouvou o zajišťování služeb v oblasti závodního stravování podala proti témuž žalovanému žalobu [jméno] [příjmení], dřívější spolupracovnice žalobkyně, která se proti témuž žalovanému domáhala zaplacení náhrady mzdy s příslušenstvím na základě stejného právního titulu vycházeje z ustanovení § 338 a následující zákoníku práce, ve kterém soud žalobě vyhověl, když dospěl k závěru na základě provedeného řízení a dokazování, že se [jméno] [příjmení] stala dnem 1. 10. 2020 zaměstnancem žalovaného, neboť na žalovaného přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, když na základě smlouvy o poskytování stravovacích služeb mezi [celé jméno žalovaného] a společností [právnická osoba] pokračoval od 1. 10. 2002 na adrese [adresa], kterou do 30. 9. 2012 ve stejných prostorách, za stejných smluvních podmínek provozovala [právnická osoba], spol. s r.o., které ke 30. 9. 2012 vypověděla společnost [právnická osoba] smlouvu o zprostředkování stravovacích služeb a tuto činnost provozoval jako fyzická osoba podnikající, způsobilá podle zákoníku práce k této činnosti. <b>Provedenými důkazy má soud za prokázány tyto skutečnosti:</b> 32. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], čj. [spisová značka] bylo zjištěno, že v uvedeném řízení provedl soud důkaz Smlouvou o zajišťování služeb v oblasti závodního stravování uzavřenou mezi [právnická osoba] jako zadavatelem a společností [právnická osoba] jako dodavatelem, ve které se dodavatel zavázal zajišťovat s účinností od 1. 9. 2009 pro zadavatele veškeré stravovací služby, tzn. provoz kuchyně a výdej jídel, včetně doplňkového prodeje v sídle zadavatele a že součástí služby byla i správa stravovacího systému. Prokázáno bylo, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2008, dohody ze dne 1. 10. 2008, ze dne 3. 8. 2009 a ze dne 1. 7. 2010 od 1. 9. 2008 zaměstnána u společnosti [právnická osoba], [IČO] [anonymizována čtyři slova] se sídlem v [obec], [ulice a číslo] jako referentka provozu, s místem výkonu práce v [anonymizováno] kraji, a to na dobu určitou do 31. 8. 2009 a že změnou této smlouvy žalobkyně od 1. 10. 2008 začala pracovat jako vedoucí provozní jednotky, kdy dne 3. 8. 2009 byl její pracovní poměr prodloužen do 31. 8. 2010 a dohodou ze dne 1. 7. 2010 byl její pracovní poměr změněna na dobu neurčitou. Prokázáno bylo, že společnost [právnická osoba] dne 17. 7. 2012 oznámila písemně všem zaměstnancům, že v únoru 2012 byla převzata společností [právnická osoba] a že spolu s dalšími se staly součástí skupiny [právnická osoba] [anonymizováno] za současného sdělení, že následně dojde k její fúzi se společností [právnická osoba] [příjmení] písemným oznámením vzal soud za prokázané, že [právnická osoba] [anonymizováno] oznámila všem zaměstnancům, že ke dni 31. 8. 2012, tedy k datu účinnosti fúze dojde v souladu s § 338 a násl. zákoníku práce k automatickému přechodu všech práv a povinností z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu zaměstnanců společnosti [právnická osoba] na společnost [právnická osoba], která se stane jejich novým zaměstnavatelem a že jejich práva a povinnosti z pracovněprávního poměru nebudou v důsledku fúze a přechodu k novému zaměstnavateli dotčena. Ze své úřední činnosti zjistil soud, že společnost [právnická osoba] dne [datum] zanikla fúzí sloučením se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze v oddílu [anonymizováno], vložce [anonymizováno], na kterou přešly veškeré pohledávky a závazky. Prokázáno bylo výplatními páskami [právnická osoba] spol. s r.o., že žalobkyni za 3. čtvrtletí 2012 za odpracovaných 480 hodin vyplatila mzdu celkem ve výši 88 339 Kč. Soud neměl důvodu pochybovat o tvrzení účastníků a jejich shodnými výpověďmi vzal za prokázané, že [právnická osoba] spol. s r.o. pro [právnická osoba] zajišťovala závodní stravování na základě Smlouvy o zajišťování stravování a že tato smlouva byla vypovězena a že v následujícím výběrovém řízení vyhlášeném [právnická osoba] zvítězil žalovaný., který se tak stal s účinností od 1. 10. 2012 novým poskytovatelem stravovacích služeb pro odběratele [právnická osoba] Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 6. 2021, čj. 12 C 101/2014-265 bylo dále zjištěno, že soud v uvedeném sporu provedl důkaz Smlouvou o poskytování stravovacích služeb, ve které se žalovaný jako provozovatel zavázal společnosti [právnická osoba], jako zákazníkovi k zajišťování stravovacích služeb v sídle zákazníka, tedy k provozu kuchyně, výdeji jídel, včetně doplňkového prodeje, k vedení účetnictví, správě stravovacího systému a od 1. 10. 2012 k zajišťování provozu střediska stravování pro zaměstnance a smluvní partnery v sídle zákazníka [adresa] a dále v provozním areálu zákazníka. Dopisem [právnická osoba] spol s r.o. vzal soud za prokázané, že tato společnost písemně 13. 9. 2012 vyzvala žalovaného ke společnému jednání s 12.ti zaměstnanci [právnická osoba] s odůvodněním, že u těchto zaměstnanců dojde dnem 1. 10. 2012 k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovaného, když současně žalovanému sdělila, že pro zajištění tohoto přechodu, předání personální, mzdové a další dokumentace připravila návrh dohody mezi předávajícím a přijímajícími dodavatelem, ve kterých jsou konkretizovány termíny pro předání těchto dokumentů. Přechod uvedených práv a povinností [právnická osoba] odůvodnila změnou dodavatele stravovacích služeb pro společnost [právnická osoba] a požádala žalovaného o zabezpečení společného postupu podle § 339 zákoníku práce vůči stávajícím zaměstnancům, kteří se podílejí na zajišťování stravovacích služeb pro [právnická osoba] s odkazem na směrnici Rady ES 2001 [číslo] o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniků, závodu nebo části podniku či závodů do českého právního řádu sdělila žalovanému, že změnou zajišťování služeb v oblasti závodního stravování od 1. 10. 2012 dojde k naplnění § 338 a následujících zákoníku práce, neboť dochází k převodu části činnosti zaměstnavatele, respektive převodu úkolů k jinému zaměstnavateli v oblasti poskytování služeb. Prokázáno bylo, že žalovaný [právnická osoba] spol. s r.o. předloženou Smlouvu o podmínkách přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze dne 13. 9. 2012 nepodepsal. Prokázáno bylo dále, že [právnická osoba] spol. s r.o. dne 25. 9. 2012 oznámila všem zaměstnancům, že ve výběrovém řízení organizovaném společností [právnická osoba] se s účinností od 1. 10. 2012 stal novým poskytovatelem stravovacích služeb pro odběratele [právnická osoba] podnikatel a [právnická osoba] [celé jméno žalovaného] [IČO], se sídlem [adresa žalovaného] s.r.o. na [celé jméno žalovaného] s tím, že veškeré pracovní podmínky podle uzavřené pracovní smlouvy s [anonymizováno] spol. s r.o. a mzdové náležitosti podle mzdového výměru zůstávají zaměstnancům nadále v plném rozsahu zachovány i po 1. 10. 2012. Společnost upozornila, že k přechodu těchto práv a povinností došlo bez dalšího ze zákona a nevyžaduje se k přechodu ani souhlas dotčených zaměstnanců. Následně, jak bylo prokázáno, sdělil dřívější právní zástupce žalovaného dopisem ze dne 25. 9. 2012 [právnická osoba] spol. s r.o., že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovaného nedošlo ve smyslu § 338 a následující zákoníku práce a že žalovaný navrženou dohodu považuje za šikanózní a uzavírat ji nehodlá. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 14.6.2021, čj. 12 C 101/2014-265 bylo zjištěno a soud vzal za prokázané sdělením [právnická osoba] (dříve [příjmení] spol. s r.o.), že na provozovně [právnická osoba] bylo ke dni 30. 9. 2012 zaměstnáno 17 zaměstnanců, z nichž u 9 zaměstnanců došlo k přechodu práv a povinností ke dni 1. 10. 2012. Žalovaný dne 1. 10. 2012 odepřel v ranních hodinách na pracovišti závodu [právnická osoba] [obec] přístup zaměstnancům [celé jméno žalobkyně], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], které se na pracoviště dostavily z důvodu, že nový provozovatel stravování ve [právnická osoba] [anonymizováno] má svůj vlastní personál, jak prokázalo prohlášení těchto zaměstnanců. Soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že„ chtěl, aby u něho žalobkyně zůstala, ale že žalobkyně práci u něho odmítla“, ale uvěřil tvrzení žalobkyně, která tvrdila, že„ chtěla u žalovaného pracovat, ale že žalovaný po ní požadoval, aby dala výpověď z pracovního poměru u [právnická osoba] spol. s r.o. a aby začala u něho pracovat na novou smlouvu“, neboť tvrzení žalovaného odporuje nejen dopis jeho dřívějšího právního zástupce Dr. [příjmení], ve kterém 25. 9. 2012 sdělil [právnická osoba] spol. s r.o., že na žalovaného nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu § 338 zák. práce, ale i Prohlášení dřívějších zaměstnanců [právnická osoba] spol. s r. o. ze dne 1. 10. 2012, kterým přístup na pracoviště závodu [právnická osoba] [obec] odepřel s tím, že má svůj vlastní personál a dále i potvrzení [jméno] [příjmení], ředitele pro klíčové zákazníky, ke kterému se žalobkyně dne 8. 10. 2012 v 7 hodin ráno dostavila na pracoviště [právnická osoba], a.s. v [obec] a očekávala přidělení práce, ale protože byla považována za zaměstnance pana [celé jméno žalovaného], žádná práce jí nebyla přidělena. Prokázáno bylo, že právní zástupkyně žalobkyně žalovaného písemně dne 18. 2. 2014 vyzvala ke vzájemnému jednání právě v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti [právnická osoba] ve vztahu k žalobkyni, kterému současně sdělila skončení řízení vedeného před [název soudu], které vedla žalobkyně proti [právnická osoba] spol. s r.o., která dle rozsudku soudu nebyla ve sporu pasivně legitimována, neboť podle § 338 a násl. zákoníku práce došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovaného. Sdělila žalovanému, že žalobkyně není od 1. 10. 2012 zaměstnána, nepobírala podporu v nezaměstnanosti ani sociální dávky, nemá za toto období zaplacené sociální a zdravotní pojištění, neboť neměla k dispozici doklad o ukončení pracovního poměru, byla předchozím zaměstnavatelem odhlášena z tohoto pojištění a upozornila jej, že podá nový soudní návrh. Žalovaný trval na tom, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců [právnická osoba] na něj nedošlo a dojít nemohlo, neboť nenastaly podmínky předvídané § 338 zákoníku práce a svůj názor sdělil právní zástupkyni žalobkyně prostřednictvím dopisu JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 3. 3. 2014. Prokázáno bylo dopisem [stát. instituce] ze dne 1. 4. 2014, že žalobkyně je podle jejich evidence přihlášena u zaměstnavatele [celé jméno žalovaného] na hlavní pracovní poměr od 30. 9. 2012. [příjmení] názor opakoval žalovaný v dopise JUDr. [jméno] [příjmení] právní zástupkyni žalobkyně ze dne 9. 5. 2014. Prokázáno bylo, že právní zástupkyně žalobkyně dopisem ze dne 3. 12. 2014 vyzvala žalovaného o zaplacení 216 013,40 Kč představující náhradu mzdy ve výši 197 541 Kč (po odečtu sociálních dávek) za dobu od 1. 10. 2012 do 30. 4. 2013, kdy jí práci nepřidělil, ačkoliv to požadovala a dále náhradu škody s upozorněním, že nezaplacením do 7 dnů, podá žalobu. Prokázáno bylo tvrzení žalobkyně, že žaloba, kterou podala proti žalovanému [příjmení] spol. s r.o., o neplatnost rozvázání pracovního poměru u [název soudu] byla jeho rozsudkem ze dne 20.11.2013, č. j. [číslo jednací] zamítnuta z důvodu, že žalovaný nebyl ve sporu pasivně legitimován, když soud v uvedeném řízení konstatoval, že ke dni 1. 10. 2012 došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele, tj. ze [právnická osoba] spol. s r.o. na nového zaměstnavatele [celé jméno žalovaného]. Spisem vedeným u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] vzal soud za prokázané tvrzení žalovaného, že dne 7. 10. 2013 podal žalobu proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce se sídlem v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jímž mu byla uložena pokuta ve výši 40 000 Kč za to, že se měl dopustit správního deliktu podle § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce, když žalobkyni a dalším zaměstnankyním, kterých se týkal přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů od zaměstnavatele [anonymizováno] spol. s r.o. neposkytl za kalendářní měsíc říjen 2012 náhradu mzdy při jiných překážkách v práci na straně zaměstnavatele, které nejsou uvedeny v § 207 zákoníku práce. Rozsudkem [název soudu] (z uvedeného spisu) ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud zjistil a vzal za prokázané, že žaloba byla zamítnuta Prokázáno jím bylo, že krajský soud nesouhlasil a vyvrátil tytéž námitky, které žalovaný uplatnil v tomto řízení. Námitku [celé jméno žalovaného], že„ nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle [anonymizováno] § 338 odst. 2 zákoníku práce pro nesplnění zákonných podmínek,“ krajský soud s odkazem na ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce a rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 9. 2010, sp. zn. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4030/2009 uvedl„ že přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastává nejen při prodeji podniku nebo jeho části, při nájmu podniku nebo jeho části při prodeji podniku ve veřejné dražbě nebo v jiných případech stanovených zvláštními zákony, ale i tehdy, byly-li splněny předpoklady uvedené v § 338 odst. 2 zákoníku práce. Těmito předpoklady jsou převod činnosti nebo úkolů zaměstnavatele k jinému (přejímajícímu) zaměstnavateli. Podle uvedeného rozhodnutí k uplatnění pravidel přechodu práv a povinností postačí pouhé převedení části činnosti či úkolů zaměstnavatele na jiného způsobilého zaměstnavatele, ať už je jeho právní základ jakýkoliv. Přejímající zaměstnavatel nemusí být nutně schopen pokračovat v plnění úkolů nebo činnosti dosavadního zaměstnavatele (§ 338 odst. 3 zák. práce) s tím, že postačí, pokud přejímající zaměstnavatel bude pokračovat v činnosti obdobného druhu, které by, například vykonával jiným způsobem za předpokladu, že by v tomto způsobu byly prvky obdobnosti.“ Podle krajského soudu„ tím, že žalovaný po původním zaměstnavateli [právnická osoba] spol. s r.o. převzal tutéž činnost spočívající v zajišťování stravovacích služeb v sídle společnosti [právnická osoba] na adrese [adresa], ve které pokračoval bezprostředně po ukončení činnosti původního zaměstnavatele bez přerušení činnosti a převzal zákazníky původního zaměstnavatele, přešla na něho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů [právnická osoba] spol. s r.o.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 753/2013) s tím, že„ pro tyto závěry svědčí i rozsudek Evropského soudního dvoru ze dne 20. 11. 2003 ve věci Abler C - 340/01, v němž Evropský soudní dvůr rozhodoval v obdobné věci,“ kterou v rozsudku krajský soud popsal. Podle krajského soudu z právní úpravy obsažené v zákoníku práce je jednoznačně dovoditelné, že přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nelze spojovat pouze s převodem vlastnických práv, i v případě, že se vlastnická práva z původního na nového zaměstnavatele nepřevádí, může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Mezi těmito subjekty nemusí existovat vůbec žádný právní vztah a takový převod se tak může uskutečnit i prostřednictvím třetí osoby, v daném případě společnosti [právnická osoba] Námitku [celé jméno žalovaného] k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít pouze v případě nezpůsobilosti původního zaměstnavatele být nadále zaměstnavatelem krajský soud uvedl, že,,z platné právní úpravy nelze jednoznačně dovodit, že by přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů byl závislý na tom, zda původní zaměstnavatel ztratil schopnost zaměstnance dále zaměstnávat“ a odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 753/2013). Zdůraznil, že„ cílem právní úpravy ust. § 338 zákoníku práce je ochrana zaměstnanců v dnešní době překotných strukturálních změn, kdy by se zaměstnanci mohli dostat do situace, že by původní zaměstnavatel přesunul svoji činnost na druhý konec republiky a oni by museli změnit místo výkonu práce, kdy by jim tento přesun mohl přinést značné komplikace, což je nežádoucí jev. Dané ustanovení si proto klade za cíl ochranu slabší strany, a to nejen v případě, že původní zaměstnavatel ztratí způsobilost být zaměstnavatelem.“ Pokud jde o námitku podmínky způsobilosti fyzické nebo právnické osoby být zaměstnavatelem uvedl krajský soud, že„ nový zaměstnavatel musí být schopen v souladu s právem pokračovat v plnění úkolů nebo činnosti dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, musí mít příslušná oprávnění (práva, licence či koncese) k činnosti a musí být také dostatečně vybaven, aby mohl bez většího přerušení výkonu práce pokračovat v převzaté činnosti.“ Podle krajského soudu„ tím žalobce bezpochyby je, když na základě smlouvy o poskytování stravovacích služeb prováděl tutéž činnost za týchž podmínek, jak tomu bylo u zaměstnavatele [právnická osoba] spol. s r.o., a to bezprostředně po ukončení činnosti předchozího zaměstnavatele.“ Krajský soud uzavřel, že„ žalovaný na základě Smlouvy o poskytování stravovacích služeb uzavřené mezi ním a společností [právnická osoba], která se ve smlouvě zavázala žalobci bezplatně poskytnout prostory a vybavení kuchyně a jídelny, pokračoval od 1. 10. 2012 na adrese [adresa], kterou do 30. 9. 2012 ve stejných prostorách, za stejných smluvních podmínek provozovala [právnická osoba] spol. s r.o., které byla společností [právnická osoba] ke dni 30. 9. 2012 vypovězena smlouva o zprostředkování stravovacích služeb a tuto činnost provozoval jako fyzická osoba podnikající, způsobilá podle zákoníku práce k této činnosti“. Podle krajského soudu„ nepochybně byly naplněny podmínky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 zákoníku práce a na žalovaného tak přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů a žalovaný byl povinen podle zákona převzít zaměstnance [právnická osoba] spol. s r.o. a přidělovat jim práci podle jejich pracovních smluv. Pokud těmto zaměstnancům odmítl přidělovat práci, došlo tak ke vzniku překážky na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce a žalovaný byl povinen jim vyplatit náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku“. Krajský soud i ohledně dalších námitek žalovaného (v daném sporu žalobcem) dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto byla žaloba zamítnuta. Zjištěno bylo ze stejného spisu, že proti tomuto rozsudku podal žalovaný, ve sporu žalobcem, kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ve které mj. nesouhlasil s tím, jakým způsobem správní orgány a následně i krajský soud vyložily ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce a trval na svém přesvědčení, že nebyly splněny podmínky pro přechod pracovněprávních poměrů zaměstnanců [právnická osoba], výklad uvedeného ustanovení považoval žalovaný za výrazně extenzivní, neboť ho omezuje v ústavně zaručené svobodě podnikání a s tím spojeném právu svobodně si vybrat, s kým bude své základní právo realizovat. Ve své stížnosti žalovaný rovněž poukázal na to, že [právnická osoba] je i nadále jedním z největších provozovatelů závodního stravování v České republice Nejvyšší správní soud, jak bylo zjištěno a prokázáno, považoval kasační stížnost za nedůvodnou a svým rozsudkem ze dne 16. 8. 2019, č. j. 3 Ads 328/2017-54 stížnost zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci 21. 8. 2019 Nejvyšší správní soud pak široce rozvedl, proč došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců [právnická osoba] spol. s r.o. na žalovaného rozborem ustanovení § 338 odst. 1 zákoníku práce, které má původ ve směrnici Rady 2001/23/ES ze dne 12. 3. 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů s tím, že již Soudní dvůr Evropské unie už v osmdesátých letech minulého století v rozhodováních dovodil, že za smluvní převod je třeba považovat i takovou situaci, kdy mezi dosavadním a přejímajícím zaměstnavatelem neexistuje přímý smluvní vztah a na tomto závěru soudní dvůr setrval i v navazujících rozhodnutích, které zde Nejvyšší správní soud citoval. Zdůraznil, že podle Směrnice k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojde až v případě převodu hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu, považované za organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou. Argumentaci žalovaného, že po původním provozovateli závodního stravování nepřevzal vybavení kuchyně ani další inventář považoval Nejvyšší správní soud za lichou, neboť podle právní úpravy zákoníku práce (na rozdíl od úpravy směrnice) k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů postačuje jen převod činnosti nebo úkolů nebo jejich částí k jinému zaměstnavateli; česká pracovněprávní úprava byla tedy pojata extenzivněji než úprava směrnice. Podle zákoníku práce proto dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve větším množství případů,než stanoví směrnice, protože pro přechod práv a povinností není potřeba naplnit znaky převodu hospodářské jednotky, zachovávající si svojí identitu, respektive kritéria podle rozhodnutí [příjmení], když stejný závěr se podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4030/2009. Podle Nejvyššího správního soudu nejde přitom o exces vnitrostátního zákonodárce, neboť jím zvolená úprava sleduje výsledek sledovaný směrnicí, který měl zvýšení ochrany zaměstnanců při změně zaměstnavatele se zřetelem k hospodářskému vývoji, vyvolávajícím změny ve struktuře podniků, ke kterým dochází v důsledku převodů podniků, závodů nebo částí podniku nebo závodů na jiné zaměstnavatele; ke stejnému závěru, jak uvedl Nejvyšší správní soud, dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 753/2013, na který odkázal krajský soud, kdy Nejvyšší soud v jím posuzované věci dospěl k závěru o naplnění hypotézy uvedené v § 338 odst. 2 větě za středníkem zákoníku práce, neboť„ žalobce se stal nájemcem prostor po předchozím zaměstnavateli, kde začal bez přerušení poskytovat stejné služby, a to po převzetí většiny jeho zákazníků a s většinou jeho zaměstnanců“. Nejvyšší správní soud považoval spor řešený Nejvyšším soudem za skutkově velmi blížící se skutkovému stavu souzené věci. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, když poukazoval na fakt, že [právnická osoba] v provozovně provozovala další činnosti přesahující poskytování závodního stravování společnosti [právnická osoba], tedy závodní stravování pro další společnosti, cateringové služby a podobně s odkazem na § 338 odst. 2 zákoníku práce, kdy„ je evidentní, že k přechodu dochází i za situace, kdy nový zaměstnavatel nepřebírá veškeré činnosti zaměstnavatele původního, realizovaná v dané provozovně“. Nejvyšší správní soud nakonec odmítl i námitku žalovaného, že,, nepřevzal všechny úkoly [právnická osoba]“ s odkazem na hypotézu ustanovení § 338 odst. 2 věty před středníkem zákoníku práce, která je naplněna i v situaci, kdy nový zaměstnavatel nepřebírá veškeré činnosti, respektive úkoly zaměstnavatele předchozího. Konečně rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], který nabyl právní moci [datum] vzal soud za prokázané, že v tomto sporu podala proti témuž žalovanému žalobu [jméno] [příjmení], dřívější spolupracovnice žalobkyně, která se proti témuž žalovanému domáhala zaplacení náhrady mzdy s příslušenstvím na základě stejného právního titulu vycházeje z ustanovení § 338 a následující zákoníku práce, ve kterém soud žalobě vyhověl, když dospěl k závěru na základě provedeného řízení a dokazování, že se [jméno] [příjmení] stala dnem 1. 10. 2020 zaměstnancem žalovaného, neboť na žalovaného přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, když na základě smlouvy o poskytování stravovacích služeb mezi [celé jméno žalovaného] a společností [právnická osoba] pokračoval od 1. 10. 2002 na adrese [adresa], kterou do 30. 9. 2012 ve stejných prostorách, za stejných smluvních podmínek provozovala [právnická osoba], spol. s r.o., které ke 30. 9. 2012 vypověděla společnost [právnická osoba] smlouvu o zprostředkování stravovacích služeb a tuto činnost provozoval jako fyzická osoba podnikající, způsobilá podle zákoníku práce k této činnosti.

33. Podle zákoníku práce č. 262/2006 Sb. ve znění č. 285/ 2020 Sb., Čl. II přechodných ustanovení bodu 7 se přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, jehož účinnost nastala přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí zákonem č. 262/2006 Sb. ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

34. Podle ustanovení § 338 odst. 1 zákoníku práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít pouze v případech stanovených přímo zákoníkem práce či zvláštním právním předpisem.

35. Podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však do konce následujícího kalendářního roku.

36. Podle ustanovení § 338 odst. 3 zák. práce se za úkoly nebo činnost zaměstnavatele pro tyto účely považují zejména úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu.

37. Ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce vyjadřuje implementaci směrnice Rady č. 2001/23/ES ze dne 12. 3. 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů do českého právního řádu, jejímž cílem je„ stanovit opatření na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména zajistit zachování jejich práv“, a která nahradila dříve účinnou směrnici Rady č. 77/187 EHS ze dne 14. 2 1977 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniků, závodů nebo částí závodů. Převodem podle směrnice Rady č. 2001/23/ES se rozumí – jak vyplývá z ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) této směrnice - převod hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu, považované za organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou.

38. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce vždy, bylo-li učiněno právní jednání (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části úkolů k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu, zda jím dochází také k převodu vlastnických práv a zda dosavadní zaměstnavatel ztratil schopnost být zaměstnavatelem. V ustanovení § 338 odst. 3 zák. práce se pak příkladmo uvádí, co se v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů považuje za„ úkoly“ nebo„ činnosti“ zaměstnavatele. Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího) zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4030/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 753/2013). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy dochází ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3945/2008, který byl uveřejněn pod [číslo] v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

39. K uvedenému převodu (§ 338 odst. 2 a 3 zák. práce) dochází na základě jakéhokoli právního jednání, v jehož důsledku zaměstnavatel přestane zcela nebo zčásti provozovat dosavadní činnost (plnit dosavadní úkoly) a místo něj v této činnosti (plnění úkolů) nebo v činnosti obdobného druhu pokračuje jiná k tomu způsobilá právnická nebo fyzická osoba.

40. Aby soud mohl rozhodnout, zda je požadavek žalobkyně na zaplacení náhrady mzdy oprávněný musel na cestě k rozhodnutí řešit před svým rozhodnutím jako otázku prejudiciální (předběžnou), zda došlo nebo nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze [právnická osoba] spol. s r.o. na žalovaného ve smyslu § 338 a následující zákoníku práce. Pro vyřešení prejudiciální otázky a tedy i pro konečné rozhodnutí čerpal a vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu, přitom nešlo o provádění důkazů ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., byť byli účastníky navržené jako důkazy. Z ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. se totiž podává, že otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Byl-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

41. Soud tedy vyšel z právních závěrů rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce se sídlem v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], čj. [anonymizována dvě slova] [číslo] a judikatury soudů, jimiž byla vyvrácena argumentace a námitky žalovaného, které rovněž uplatnil v tomto řízení.

42. V projednávané věci žalovaný po původním zaměstnavateli [právnická osoba] spol. s r.o. převzal smluvně tutéž činnost spočívající v zajišťování stravovacích služeb v sídle společnosti [právnická osoba] na adrese [adresa], ve které pokračoval od 1. 10. 2012, tedy bezprostředně po ukončení činnosti původního zaměstnavatele bez přerušení činnosti a převzal zákazníky původního zaměstnavatele. Tím na žalovaného přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů [právnická osoba] spol. s r.o., kdy byl jakožto nový zaměstnavatel schopen v souladu s právem pokračovat v plnění úkolů nebo činnosti dosavadního zaměstnavatele, měl k této činnosti příslušná oprávnění, byl dostatečně vybaven, neboť na základě Smlouvy o poskytování stravovacích služeb uzavřené mezi ním a společností [právnická osoba], se tato ve smlouvě zavázala žalobci bezplatně poskytnout prostory a vybavení kuchyně a jídelny, takže pokračoval bez přerušení výkonu práce v převzaté činnosti. Pokračoval v téže činnosti, za týchž podmínek, jak tomu bylo u zaměstnavatele [právnická osoba] spol. s r.o. a tuto činnost provozoval jako fyzická osoba podnikající, způsobilá podle zákoníku práce k této činnosti. Tím byly naplněny podmínky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 zákoníku práce a na žalovaného tak přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, žalovaný byl povinen podle zákona převzít zaměstnance [právnická osoba] spol. s r.o. a přidělovat jim práci podle jejich pracovních smluv. Pokud těmto zaměstnancům, tedy zejména žalobkyni odmítl přidělovat práci, došlo tak ke vzniku překážky na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce a žalovaný byl povinen jím vyplatit náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

43. Přestože žalovaný argumentoval novelou zákoníku práce z července 2020, která měla být vyústěním toho, že zákoník práce byl v rozporu s evropskými normami a na nich navazujícími rozhodnutími, uvádí soud na tomto místě, že podle § 13 občanského zákoníku každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Tento princip je jedním ze základních principů občanského zákoníku, která tak zcela nově upravil princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Soud podle tohoto principu musí s rozhodnutími v obdobných věcech nakládat jako s (nezávaznými) precedenty a chce-li se odchýlit od dřívějšího rozhodnutí v obdobné věci, musí tuto odchylku přesvědčivě zdůvodnit. Ustanovení primárně zakládá na principu rovnosti každému, kdo se domáhá právní ochrany, důvodné očekávání, že jeho věc bude posouzena obdobně jako již rozhodnutý případ, který se shoduje s tím jeho v podstatných znacích. Vychází se z principu právní jistoty založené na předvídatelnosti a důvěře v právo - kdo se na něj spolehne, nemá být zaskočen překvapivým rozhodnutím. Pokud soud krajský, nejvyšší správní i soud I. stupně - Okresní soud v Chomutově rozhodoval typově podobný (až totožný u soudu I. st.) případ z hlediska hmotného práva s obdobným skutkovým základem, potom žalobkyně v tomto řízení mohla důvodně očekávat, že její právní případ bude rozhodnut obdobně, a to za situace, kdy důvod nabízený žalovaným nebyl přesvědčivý.

44. Žalobkyně, která se tak stala dnem 1. 10. 2012 zaměstnancem žalovaného, nemohla konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207 zákoníku (§ 208 zákoníkem práce). V takovém případě je žalovaný povinen poskytnout žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.

45. Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované době v rozhodném dle § 353 odst. 1 zákoníku práce. Podle odstavce 2) citovaného ustanovení za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

46. Byť bylo prokázáno, že v rozhodném období, tedy za 3. čtvrtletí 2012 měla žalobkyně průměrný výdělek ve výši 184,039 Kč/hod a její průměrný měsíční výdělek tak byl ve výši 32 008 Kč (184,039 x 40 x 4,349), je soud vázán žalobním návrhem a nemůže přiznat více, než je požadováno tedy pokud žalobkyně tvrdila, že její průměrný měsíční výdělek v rozhodném období byl ve výši 31 113 Kč, nemohl přisoudit více než požadovala. Její nárok na zaplacení náhrady mzdy je dán dnem 1. 10. 2012 a končí dnem 30. 4. 2013, neboť po tuto dobu se žalobkyni nepodařilo zajistit si zaměstnání, pokud neměla ukončen pracovní poměr. Za období od 1. 10. 2012 do 30.4. 2013 tak přísluší žalobkyni náhrada mzdy celkem ve výši 217 791 Kč (tj. 7 × 31 113 Kč).

47. Podle § 141 odst. 1 zák. práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou její složku.

48. Pokud byla splatnost mzdy stanovená posledním dnem kalendářního měsíce následujícího po vykonání práce, dostal se žalovaný neplacením náhrady mzdy do prodlení vždy uplynutím posledního dne kalendářního měsíce. V důsledku prodlení žalovaného tak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 326 zák. práce č. 262/2006 Sb. ve znění č. 341/2011 Sb., § 517 odst. 1, 2 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění č. 155/2010 Sb., jehož výše je daná nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění č. 180/2013 Sb., a to až do zaplacení a odvíjí se od repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů a od 1. 7. 2013 dle § 1 nařízení číslo 142/1994 ve znění číslo 180/2013 Sb. pak výše úroků z prodlení odpovídala ročně výše reposazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení zvýšené a osm procentních bodů.

49. Na základě provedeného řízení a dokazování soud důvodné žalobě vyhověl, včetně úroků z prodlení žalobkyní požadovaných v mezích zákonné výše, a to vždy od prvního dne následujícího po dni, do kterého měla být mzda, resp.náhrada mzdy uhrazena.

50. Podle § 151 odst. 1 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalobkyně byla úspěšná, soud jí proto přiznal proti neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení představují podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Advokátního tarifu (dále jen a.t.) následující částky, kdy se odměna za 1 úkon právní služby určuje částkou 9 180 Kč dle § 7 odst. 5 cit. vyhl.: a) 68 850 Kč jakožto mimosmluvní odměna za 7 úkonů právní služby po 9 180 Kč spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání dne 13. 6. 2022, 29. 8. 2022, 21. 11. 2022 (2 x) a dne 18.1.2023 dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) cit. vyhl. a 1 úkon právní služby za 4 590 Kč, tj. za jednoduchou výzvu dle § 11 odst. 2 písm.h) cit. vyhl. b) 2 400 Kč tedy 8 paušálních částek po á 300 Kč jako paušální náhrady hotových výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, když v řízení bylo žalobkyni poskytnuto 8 úkonů právních služeb (viz shora), a to podle § 13 odst. 4 Advokátního tarifu. c) 800 Kč představující náhradu zmeškaného času za 8 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 cit. vyhl. ke 4 jednáním u Okresního soudu v Chomutově, když sídlo právní zástupkyně je v [obec] a jedna cesta trvá 25 minut. d) 15 130,50 Kč jakožto částka odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny za zastupování a náhrad ve smyslu § 137 odst. 3 písm. b) o.s.ř. (21% z výše uvedených částek v celkové výši 72 050 Kč). e) 11 814 Kč soudní poplatek Celková částka nákladů řízení je ve výši 98 994,50 Kč Tyto náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit právní zástupkyni žalobkyně (§ 149 odst.1 o.s.ř.). Povinnost k zaplacení byla žalovanému uložena ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst.1 o.s.ř.