16 C 118/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 2.231,56 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 2.231,56 Kč s úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 1.999,23 Kč od 13.9.2019 do zaplacení a ve výši 10% ročně z částky 232,33 Kč od 14.5.2020 do zaplacení,, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 400 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 1.068,20 Kč k rukám Mgr. et Mgr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se domáhal zaplacení částky 1.999,23 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 13.9.2019 do zaplacení, částky 232,33 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 14.5.2020 do zaplacení a částky 400 Kč označené jako náklady spojené s uplatněním pohledávky. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce s žalovaným uzavřeli pojistnou smlouvu Sdružené pojištění vozidla – AH [číslo] Počátek pojištění byl sjednán na den 12.3.2019. Žalobce poskytoval žalovanému služby spočívající v pojištění odpovědnosti z provozu vozidla [značka automobilu], [registrační značka] a žalovaný byl povinen řádně platit žalobci sjednané pojistné ročně ve výši 12.756 Kč s četností placení měsíčně. Z důvodu neplacení pojistného došlo k zániku pojistné smlouvy ke dni 1.10.2019. Žalobce se domáhá úhrady pojistného ve výši 1.999,23 Kč za období od 12.7.2019 do 1.10.2019 (12756/360 = 35,43 x 79 = 2.799). Před podáním žaloby žalovaný uhradil částku 800 Kč. Žalobce dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 200 Kč za zaslání upomínky, dle sazebníku platného od 1.1.2019. Žalovaný uzavřel s žalobce pojistnou smlouvu, jejíž nedílnou součástí byl mimo jiné i platný sazebník od 1.1.2019. Žalobce s žalovaným uzavřeli pojistnou smlouvu Sdružené pojištění vozidla – AH [číslo] Počátek pojištění byl sjednán na den 13.5.2020. Žalobce poskytoval žalovanému služby spočívající v pojištění odpovědnosti z provozu vozidla [značka automobilu], [registrační značka] a žalovaný byl povinen řádně platit žalobci sjednané pojistné ročně ve výši 16.260 Kč s četností placení čtvrtletně. K zániku smlouvy došlo dohodou ke dni 27.5.2020. Žalobce se domáhá úhrady pojistného ve výši 232,33 Kč za období od 13.5.2020 do 27.5.2020 ([číslo] = 45,17 x 14 = 632,33). Před podáním žaloby žalovaný uhradil částku 400 Kč. Žalobce dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 200 Kč za zaslání upomínky, dle sazebníku platného od 1.1.2019. Žalovaný uzavřel s žalobce pojistnou smlouvu, jejíž nedílnou součástí byl mimo jiné i platný sazebník od 1.1.2019. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz pojistnou smlouvou ze dne 12.3.2019, upomínkou ze dne 10.8.2019, informací o zániku pojistné smlouvy ze dne 11.10.2019 a upomínkou před podáním žaloby ze dne 9.5.2020. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu – sdružené pojištění vozidla s počátkem pojištění od 12.3.2019 na dobu neurčitou. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 12.756 Kč splatné 12x ročně vždy k 12. dni 01., 02., 03., 04., 05., 06., 07., 08., 09., 10., 11. a 12. měsíce roku po 1.063 Kč. Upomínkou ze dne 10.8.2019 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužného pojistného s tím, že pokud nebude dlužné pojistné zaplaceno do 30.9.2019, pojištění zanikne. Dopisem ze dne 11.10.2019 bylo žalovanému oznámeno, že pojištění dnem 30.9.2019 zaniká a byl vyzván k uhrazení dluhu ve výši 3.862 Kč do 25.10.2019. Předžalobní upomínkou ze dne 9.5.2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 2.999 Kč. Dle tvrzení žalobce žalovaný zaplatil před podáním žaloby částku 800 Kč. Dále soud provedl důkaz pojistnou smlouvou ze dne 13.5.2020, informací o zániku pojistné smlouvy ze dne 4.6.2020 a informací o nedoplatku pojistného ze dne 12.7.2020, výzvou k plnění ze dne 11.8.2021. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu – sdružené pojištění vozidla s počátkem pojištění od 13.5.2020 na dobu neurčitou. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 16.260 Kč splatné 4x ročně vždy k 13. dni 02., 05., 08., 11. měsíce roku po 4.065 Kč. Dopisem ze dne 4.6.2020 bylo žalovanému oznámeno, že pojištění dnem 26.5.2020 zaniká, důvodem je ukončení pojištění z důvodu přepracování. Žalovaný byl vyzván k uhrazení dluhu ve výši 632 Kč do 18.6.2020. Dopisem ze dne 12.7.2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 832 Kč. Dle tvrzení žalobce žalovaný zaplatil před podáním žaloby částku 400 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm. f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst. 2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena dne 12.3.2019 pojistná smlouva. Pojištění zaniklo podle oznámení ze dne 11.10.2019 dnem 30.9.2019 pro nezaplacení pojistného. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 12.7.2019 do 1.10.2019. Dle tvrzení žalobce dlužné pojistné činí částku 1.999,23 Kč. Mezi účastníky byla uzavřena dne 13.5.2020 pojistná smlouva. Pojištění zaniklo podle oznámení ze dne 4.6.2020 dnem 26.5.2020 z důvodu přepracování. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 13.5.2020 do 27.5.2020. Dle tvrzení žalobce dlužné pojistné činí částku 237,33 Kč. Žalovaný svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 2.231,56 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Pojistné bylo splatné dne 12.9.2019 a 13.5.2020 a od 13.9.2019 a 14.5.2020 je žalovaný v prodlení. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení tak, jak požadoval. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 200 Kč a 200 Kč jako poplatek dle Všeobecných pojistných podmínek a ceníku (náklady spojené s uplatněním pohledávky). Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I .ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o nákladech spojených s vymáháním dlužného pojistného a odkaz na sazebních vybraných poplatků pojišťovny žalobce porušil zásadu„ rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a ujednání o poplatcích je tak pro rozpor s dobrými mravy neplatné (ust. § 580 o.z.). Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a proto soud žalobu pro částku 400 Kč zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 2.631,56 Kč. Soud pro částku 400 Kč žalobu zamítl a pro částku 22.231,56 Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 85%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 15%. Poměr úspěchu tedy činí 70% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 200 Kč (§ 14b odst.1 bod 2 advokátního tarifu), dvě náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) a náhrada za 21% z odměny a náhrad ve výši 126 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Jako účelně vynaložené náklady nelze považovat náklady s učiněním předžalobní výzvy prostřednictvím advokáta ze dne 11.8.2021. Jak vyplývá z listinných důkazů, žalobce sám žalovaného k úhradě dluhu vyzval předžalobní upomínkou ze dne 9.5.2020 a výzvou ze dne 12.7.2020. Pozdější výzva právního zástupce žalobce tak byla zřejmě nadbytečná jak z pohledu ustanovení § 142a odst.1 o.s.ř. (kdy postačí výzva jedna), tak z pohledu dobrovolné úhrady dluhu (kdy předchozí výzvy se minuly účinkem). Náhradu nákladů řízení, které nebyly vynaloženy účelně nelze přiznat (§ 142 odst.1 o.s.ř.). Žalobci však náleží náhrada hotových výdajů, jež jemu samotnému vznikly s učiněním předžalobní výzvy. Vzhledem k tomu, že sám žalobce tyto náklady vyúčtoval částkou ve výši 200 Kč, přiznal soud žalobci náhradu částkou 400 Kč (za dvě výzvy). Žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení skládající se ze zaplaceného soudního poplatku, odměny právního zástupce v celkové výši 726 Kč a náhrada hotových výdajů žalobce spojených s předžalobní výzvou ve výši 400 Kč Celkem 1.526 Kč z toho 70% činí částka 1.068,20 Kč.