16 C 13/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi opatrovníkem údaje o zástupci, o zaplacení částky 5.313,01 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 3.300 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 26.8.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 2.012,01 Kč s příslušenstvím a pro úroky z prodlení za dobu od 19.2.2019 do 25.8.2021 se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Soud přiznává opatrovníku příjmení jméno příjmení, anonymizováno obec, ulice a číslo, za zastupování žalovaného náklady ve výši 1.500 Kč. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 5.312,01 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 19.2.2019 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba prostřednictvím sítě internet dne 4.2.2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3.300 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 18.2.2019. Právní předchůdce žalobce poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky, na které se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů (včetně tel. čísla a e-mailové adresy). Po dokončení registrace zaslal žalovaný žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření platební schopnosti žalovaného mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy (smlouva o úvěru s navrhovanou výší úvěru 3.300 Kč a splatností dne 18.2.2019). Po odeslání smluvní dokumentace byly žalovanému zaslány dne 4.2.2019 peněžní prostředky na bankovní účet, který uvedl. Žalovaný se dle smlouvy o úvěru (jejíž text odsouhlasil) zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2.012,01 Kč splatný dne 18.2.2019. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 3.300 Kč a z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2.012,01 Kč právnická osoba uzavřela s žalobcem dne 6.9.2019 smlouvu o postoupení pohledávek. Žalovaný byl prokazatelně upomínán upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně předžalobní upomínkou ze dne 17.9.2020. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2.4.2020 společnost právnická osoba postoupila pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 17.9.2020. V podání ze dne 3.6.2021 žalobce doplnil, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10% rozdílu mezi doložitelnými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, která se musí rovnat minimálně životnímu minimu. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90% rozdílu výdajů příjmu. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, CRKI, EUCB). Soudu se nepodařilo zjistit místo pobytu žalovaného. Žalovanému byl dle ust. § 29 odst.3 o.s.ř. ustanoven opatrovník. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud vycházel z listiny označené jako smlouva o úvěru číslo anonymizováno, výpisu z účtu, oznámení o postoupení pohledávky. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce disponoval osobními údaji žalovaného (jménem, rodným číslem, bydlištěm, číslem účtu). Podle předloženého výpisu z účtu byla dne 5.2.2019 z účtu právního předchůdce žalobce převedena částka 3.300 Kč na účet č. bankovní účet právnická osoba je majitelem a jediným disponentem osobního účtu č. bankovní účet žalovaný. Dne 5.2.2019 byla na účet připsána platba ve výši 3.300 Kč. Listinou ze dne 17.9.2020 společnost právnická osoba oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobce a oznámila, že celková dlužná částka činila ke dni postoupení 9.293,42 Kč. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 17.9.2020 právní zástupce žalobce vyzývá žalovaného k úhradě dluhu ve výši 15.827,42 Kč. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (anonymizováno právnická osoba anonymizováno), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobce v žalobě uvedl, že po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Na výzvu soudu žalobce neuvedl žádné konkrétní údaje, které právní předchůdce žalobce zjistil (příjmy a výdaje žalovaného, jeho zaměstnání). Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2.012,01 Kč splatit. Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn.

III. číslo) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.). Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. V řízení bylo prokázáno (výpisem z účtu), že žalobce poskytl žalovanému částku 3.300 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě uvedeného poplatku. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 3.300 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 obč.zák. vydat. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaný nezaplatil žádnou částku. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 3.300 Kč a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 24.8.2021. Nárok se stal splatným 25.8.2021 a žalovaný se dostal do prodlení od 26.8.2021. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 26.8.2021 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 6.745,11 Kč (částku 5.312,01 Kč + 1.433,10 Kč – úrok z prodlení 9,75% ročně z částky 5.312,01 Kč od 19.2.2019 do 24.11.2021). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 3.369,90 Kč (jistina – 3.300 Kč + 69,90 Kč – úrok z prodlení ve výši 8,5% z 3.300 Kč od 26.8.2021 do 24.11.2021). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 50%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 50%. Poměr úspěchu tedy činí 0% a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 28.6.2021 č.j. 16C 13/2021-29 soud ustanovil žalovanému, jehož pobyt nebyl znám jako opatrovníka příjmení jméno příjmení, advokáta, anonymizováno obec, ulice a číslo. Podle ust. § 140 odst.2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popř. též náhradu za daň z přidané hodnoty stát. Soud přiznal ustanovenému advokátu odměnu vypočtenou dle příslušných ustanovení podle vyhl.č.177/1996Sb. ve znění pozdějších předpisů ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu Pl. ÚS 4/19 ze dne 24.9.2019. Opatrovníku tedy přísluší odměna za úkon právní služby ve výši 1.200 Kč (dle § 7 bod 4 snížený dle §12a odst.1 vyhl. 177/1996Sb.) Náklady řízení opatrovníka v dané věci činí mimosmluvní odměna opatrovníka za jeden úkon právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení) po 1.200 Kč, jedna náhrada hotových výdajů opatrovníka za jeden úkon právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení) po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) Celkem částka 1.500 Kč. Proti tomuto rozsudku není odvolání dle § 202 odst.2 o.s.ř. přípustné. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se jejího plnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.