16 C 150/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 6.618 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6.318 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75% ročně z této částky od 4.3.2019 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 300 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 1.355 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo] – [obec], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se domáhal zaplacení částky 6.618 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6.318 Kč od 4.3.2019 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce s žalovanou uzavřeli dne 3.3.2017 pojistnou smlouvu [číslo] ohledně produktu [anonymizována dvě slova] s počátkem pojištění ode dne 3.3.2017. Pojistné bylo stanoveno na částku 28.159 Kč s roční splatností. Žalovaná neuhradila pojistné splatné dne 3.3.2019. Účinky ukončení pojistné smlouvy nastaly ke dni 2.3.2020. Za období od 3.3.2019 do 2.3.2020 činí dlužné pojistné 6.318 Kč. Žalovaná dluží administrativní poplatek za odeslání upomínky ve výši 300 Kč v souladu se sazebníkem poplatků. Žalované byla dne 9.11.2021 zaslána předžalobní upomínka s výzvou k plnění. Žalované byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaná se v dané lhůtě nevyjádřila a na výzvu soudu nereagovala. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaná se ve lhůtě dané soudem nevyjádřila, soud tedy předpokládal, že dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud provedl důkaz výpisem z obchodního rejstříku, pojistnou smlouvou [číslo] ze dne 3.3.2017, upomínkou ze dne 3.5.2019, oznámením o zániku pojistné smlouvy ze dne 31.7.2019 a předžalobní upomínkou. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli 3.3.2017 pojistnou smlouvu pojištění záruky v důsledku úpadku pracovní agentury – pojistníka s počátkem pojištění od 3.3.2017. Žalovaná se v pojistné smlouvě zavázala platit měsíční pojistné ve výši 28.159 Kč. Upomínkou ze dne 3.5.2019 byla žalovaná vyzvána k uhrazení dlužného pojistného za období od 3.3.2019 do 2.3.2020 ve výši 6.318 Kč s upozorněním na možnost zániku pojištění. Pojištění zaniklo dnem 9.6.2019. Žalovaná dluží pojistné ve výši 6.318 Kč, částka 300 Kč představuje poplatek za odeslání upomínky. Podle § 2758 odst.1 o.z. se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje poskytnout pojistníkovi nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li pojistná událost, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Podle ust. § 2804 o.z. upomene-li pojistitel pojistníka o zaplacení pojistného a poučí-li ho v upomínce, že pojištění zanikne, nebude-li pojistné zaplaceno ani v dodatečné lhůtě, která musí být stanovena nejméně v trvání jednoho měsíce ode dne doručení upomínky, zanikne pojištění marným uplynutím této lhůty. Podle § 2782 odst. 1 má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva s počátkem pojištění od 3.3.2017. Žalovaná se zde zavázala platit roční pojistné ve výši 28.159 Kč. Žalovaná nezaplatila pojistné splatné dne 3.3.2019. Pojištění zaniklo dle § 2804 o.z. pro neplacení pojistného. Vzhledem k tomu, že pojistitel má právo na zaplacení pojistného až do zániku pojištění, ke kterému došlo 2.3.2020, vznikla žalované povinnost uhradit dlužné pojistné do zániku pojištění ve výši 6.318 Kč. Žalovaná tuto svou povinnost dobrovolně nesplnila a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 6.318 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 300 Kč označený jako poplatek za odeslání upomínky, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Podle § 2048 o.z. si účastníci mohou sjednat pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí. Věřitel může požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením tvrzené povinnosti vznikla škoda. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 o.z. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I .ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o nákladech spojených s vymáháním dlužného pojistného a odkaz na sazebních vybraných poplatků pojišťovny žalobce porušil zásadu„ rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a ujednání o poplatcích je tak pro rozpor s dobrými mravy neplatné (ust. § 580.z.). Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a proto soud žalobu pro částku 300 Kč za storno poplatek zamítl. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaná pojistné ve lhůtě splatnosti neuhradila a dostala se do prodlení. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení tak, jak je požadoval. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 6.618 Kč. Soud pro částku 300 Kč žalobu zamítl a pro částku 6.318 Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 95,5%, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 4,5%. Poměr úspěchu tedy činí 91% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 200 Kč (§ 14b odst. 1 bod 1 advokátního tarifu), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu), s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 189 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem částku 1.489 Kč, z toho 91% činí částka 1.355 Kč, kterou soud žalobci přiznal.