16 C 157/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 2.074 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 1.874 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 13.10.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 200 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 1.060,80 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo] – [obec], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 2.074 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 1.874 Kč od 13.10.2021 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva s počátkem pojištění ke dni 23.12.2020, jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti z provozu vozidla [značka automobilu] [registrační značka]. Pro pojistné období bylo stanoveno pojistné na částku 6.188 Kč. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 23.6.2021. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost zániku pojistné smlouvy. Žalovaný neuhradil pojistné ve stanovené lhůtě a došlo k ukončení pojistné ke dni 12.10.2021. Za období od 23.6.2021 do 12.10.2021 činí dlužné pojistné 1.874 Kč. Dlužná částka je tvořena poměrnou částí pojistného ve výši 1.874 Kč a náklady za upomínku ve výši 200 Kč. Žalobce požaduje zákonné úroky z prodlení. Žalovanému byla zaslána dne 22.6.2022 předžalobní upomínka prostřednictvím právního zástupce žalobce. Žalovanému byla doručena žaloba spolu s výzvou k vyjádření se. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Žalobce předložil jako důkaz záznam z jednání a pojistnou smlouvu ze dne 23.12.2020, upomínku ze dne 21.8.2021, informací o zániku pojistné smlouvy ze dne 23.10.2021 a předžalobní upomínku ze dne 27.11.2021. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu – sdružené pojištění vozidla s počátkem pojištění od 23.12.2020 na dobu neurčitou. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 6.188 Kč splatné 2 x ročně po 3.094 Kč. Upomínkou ze dne 21.8.2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužného pojistného s tím, že pokud nebude dlužné pojistné zaplaceno do 10.10.2021, pojištění zanikne. Dopisem ze dne 23.10.2021 bylo žalovanému oznámeno, že pojištění dnem 11.10.2021 zaniká. Předžalobní upomínkou ze dne 27.11.2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 2.074 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm. f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena dne 23.12.2020 pojistná smlouva. Pojištění zaniklo podle oznámení ze dne 23.10.2021 dnem 11.10.2021 pro nezaplacení pojistného. Žalovaný nezaplatil pojistné splatné dne 23.6.2021. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 23.6.2021 do 12.10.2021. Dle tvrzení žalobce dlužné pojistné činí částku 1.874 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 1.874 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Pojistné bylo splatné dne 9.4.2019 a od 10.4.2019 je žalovaný v prodlení. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení tak, jak požadoval. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 200 Kč jako poplatek za odeslání upomínky. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I .ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o nákladech spojených s vymáháním dlužného pojistného a odkaz na sazebních vybraných poplatků pojišťovny žalobce porušil zásadu„ rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a ujednání o poplatcích je tak pro rozpor s dobrými mravy neplatné (ust. § 580 o.z.). Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a proto soud žalobu pro částku 200 Kč zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 2.074 Kč. Soud pro částku 200 Kč žalobu zamítl a pro částku 1.874 Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 90%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 10%. Poměr úspěchu tedy činí 80% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 200 Kč (§ 14b odst.1 bod 2 advokátního tarifu), dvě náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) a náhrada za 21% z odměny a náhrad ve výši 126 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Jako účelně vynaložené náklady nelze považovat náklady s učiněním předžalobní výzvy prostřednictvím právního zástupce žalobce. Jak vyplývá z listinných důkazů, žalobce sám žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou vyzval a upomínal. Pozdější výzva právního zástupce žalobce tak byla zřejmě nadbytečná jak z pohledu ustanovení § 142a odst.1 o.s.ř. (kdy postačí výzva jedna), tak z pohledu dobrovolné úhrady dluhu (kdy předchozí výzvy se minuly účinkem). Náhradu nákladů řízení, které nebyly vynaloženy účelně nelze přiznat (§ 142 odst.1 o.s.ř.). Žalobci však náleží náhrada hotových výdajů, jež jemu samotnému vznikly s učiněním předžalobní výzvy. Vzhledem k tomu, že žalobce sám ocenil výši upomínky na částku 200 Kč, přiznal soud žalobci náhradu paušální částkou 200 Kč. Žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení skládající se ze zaplaceného soudního poplatku, odměny právního zástupce v celkové výši 726 Kč a náhrada hotových výdajů žalobce spojených s předžalobní výzvou ve výši 200 Kč. Celkem 1.326 Kč z toho 80% činí částka 1.060,80 Kč, které soud žalobci přiznal.