16 C 183/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi opatrovníkem údaje o zástupci , o zaplacení částky 608.623,80 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 302.239,91 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 17.2.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 306.383,89 Kč, pro úrok ve výši 61.846,11 Kč a ve výši 12,9% ročně z částky 605.598,80 Kč od 13.4.2021 do zaplacení, pro úrok z prodlení ve výši 99,68 Kč a ve výši 8,25% ročně z částky 605.598,80 Kč od 13.4.2021 do zaplacení zamítá.

III. Žalobce je povinen uhradit státu náklady řízení ve výši 3.473,20 Kč do pokladny Okresního soudu v Chomutově do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Soud přiznává opatrovníku [příjmení] [jméno] [příjmení], AK [obec], [ulice a číslo] za zastupování žalovaného náklady ve výši 13.358,40 Kč. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 608.623,80 Kč s úrokem ve výši 61.846,11 Kč a ve výši 12,9% ročně z částky 605.598,80 Kč od 13.4.2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 99,68 Kč a ve výši 8,25% ročně z částky 605.598,80 Kč od 13.4.2021 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 6.3.2017 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 700.000 Kč. Žalovaný se zavázal platit úroky ve výši 12,9% ročně a poplatky dle Ceníku. Žalovaný se zavázal hradit úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 10.546 Kč vždy do 20. dne v měsíci. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, dostal se do prodlení. Žalovaný nereagoval na výzvy žalobce k zaplacení dlužných splátek a interní vymáhání dlužných splátek bylo neúspěšné, žalobce proto prohlásil dne 1.7.2020 celý úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný se počínaje následujícím dnem dostal do prodlení. Žalovaný dluží žalobci částku 605.598,80 Kč na jistině dluhu, poplatky v celkové výši 3.025 Kč částku 61.846,11 Kč smluvní úrok ve výši 12,9% ročně z jistiny od 6.3.2017 do 12.4.2021, částku 99,68 Kč zákonný úrok z prodlení z nezaplacených částek od 6.3.2017 do 12.4.2021 a dále smluvní úrok od 13.4.2021 do zaplacení a úrok z prodlení od 13.4.2021 do zaplacení. Před podáním žaloby žalobce žalovaného vyzvala k úhradě nesplaceného zůstatku úvěru. V podání ze dne 29.4.2022 žalobce uvedl, že klient v žádosti uvedl příjem ve výši 21.246 Kč, což pracovník stanovil výpočtem na základě předloženého daňového přiznání za poslední dostupné daňové období. V žádosti uvedl výdaje ve výši 1.000 Kč. Banka stanovila životní výdaje klienta podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na částku 7.275 Kč. Klient uvedl splátky mimo ČS ve výši 0 Kč. Banka dotazem do CCB a vlastních systému zjistila, že neměl v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry. Splátka nového úvěru činila 10.546 Kč, příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Žalovaný celkem uhradil částku ve výši 397.760,09 Kč. Soudu se nepodařilo zjistit pobyt žalovaného. Žalovaný je cizí státní příslušník, kdy není znám jeho pobyt na území ČR ani v zahraničí. Žalovanému byl dle ust. § 29 odst.3 o.s.ř. (s přihlédnutím k Nálezu Ústavního soudu II ÚS 629/04) ustanoven opatrovník. Ten uvedl, že žalobce neuvedl přesně datum, kdy se žalovaný dostal do prodlení se splácením úvěru. Opatrovník nedisponuje s listinami, ze kterých by vyplývalo, že úvěr byl žalovanému poskytnut, ani že by žalovaný na dluh cokoliv uhradil. K jednání soudu se opatrovník omluvil. <b>Soud má za prokázané tyto skutečnosti:</b> Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 6.3.2017 soud zjistil, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 700.000 Kč. Žalovaný předložil povolení k dlouhodobému pobytu s platností do 3.8.2018, uvedl své osobní poměry – je svobodný, bydlí v nájemním bytě ve vl. jiné osoby, zdroj jeho příjmu – podnikatel. Jako příjem uvedl částku 21.246 Kč, kterou doložil přiznáním k dani z příjmu FO, uvedl ostatní splátky 1.000 Kč. Podle přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2016 činil výsledek hospodaření (rozdíl mezi příjmy a výdaji) 318.694 Kč, základ daně činila částka 318.600 Kč a daň činila částka 47.790 Kč. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 700.000 Kč. Strany si sjednaly úrokovou sazbu ve výši 12,9% ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 22.3.2027 v pravidelných měsíčních splátkách po 10.546 Kč měsíčně vždy v 20. den každého kalendářního měsíce, počínaje 20.4.2017 RPSN úvěru je ve smlouvě uvedena ve výši 14,10%. Celková splatná částka (součet poskytovaného úvěru a výše celkových nákladů) činí 1.270.308 Kč. Podle výpisu z účtu žalovaný čerpal úvěr ve výši 700.000 Kč dne 6.3.2017. Dle tvrzení žalobce a dle výpisu z účtů žalovaný celkem zaplatil částku 397.760,09 Kč. Dopisem ze dne 30.5.2020 – poslední výzva k úhradě dlužné částky vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu ve výši 28.829 Kč nejpozději do 1.7.2020. Současně jej upozornil, že má právo požadovat okamžité splacení celého úvěru ve výši 594.630 Kč. V dopise ze dne 1.7.2020 žalobce oznámil žalovanému, že rozhodl o okamžité splatnosti celkového dluhu. Ode dne 2.7.2020 je celková částka ve výši 608.724 Kč splatná. Výzvou ze dne 24.2.2021 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 660.364,35 Kč do 5 dnů od doručení výzvy. <b>Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:</b> Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 6.3.2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaný dne 6.3.2017 čerpal peněžní prostředky ve výši 700.000 Kč. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil (byl žalobkyní vyzván k zaplacení dluhu ve výši 28.829 Kč poslední výzvou ze dne 30.5.2020) a z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 1.7.2020 rozhodl o okamžité splatnosti úvěru. Úvěr se tak stal splatný ke dni 1.7.2020. Dluh žalovaného ke dni zesplatnění činila částka 608.724 Kč. Dle tvrzení žalobce žalovaný na úvěr uhradil celkem 397.760,09 Kč. Výzvou ze dne 24.2.2021 byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky 660.364,35 Kč. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru nebo z.s.ú.) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka. V žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 6.3.2017 žalovaný uvedl příjem z podnikání ve výši 21.246 Kč (který žalobce ověřil z přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2016, základ daně - 318.600 Kč a daň - 47.790 Kč). Pokud jde o náklady, výdaje a závazky žalovaného žalobce stanovil životní výdaje žalovaného na 7.275 Kč dle statistických dat, aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného, a ani z prohlášení dlužníka nevyplývá, že by žalovaný své výdaje uváděl ani, že by je dokládal. Žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil na administrativní údaje vyplývající ze statistických dat, životního minima a normativních nákladů na bydlení (které o skutečných výdajích žalovaného nevypovídají), aniž by je porovnal se skutečnými výdaji žalovaného. Věřitel nesplní svou povinnost, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. U nákladů žalovaného žalobce vycházel z částky 7.275 Kč, aniž by tyto údaje ověřil (ani z žádného dokladu nevyplývá, že by žalovaný nějaké doklady o svých výdajích předkládal). K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu § 86 z.s.ú. patří získání dostatečných podkladů, přičemž poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). U výdajů sice poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto musí porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného). Žalobce zcela rezignoval na povinnost ověřit výdaje žalovaného, a při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. Žalobce tak poskytl žalovanému finanční prostředky, aniž by před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřil jeho schopnost dlužnou částku řádně splácet. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.). Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku 700.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 700.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný zaplatil celkem částku 397.760,09 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 302.239,91 Kč (700.000 - 397.760) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 15.2.2022. Nárok se stal splatným 16.2.2022 a žalovaný se dostal do prodlení od 17.2.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 17.2.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. Usnesením ze dne 11.1.2022 č.j. [číslo jednací] soud ustanovil žalovanému, který je neznámého pobytu, jako opatrovníka [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátku AK [obec], [ulice a číslo]. Podle ust. § 140 odst. 2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popř. též náhradu za daň z přidané hodnoty stát. Soud přiznal ustanovenému advokátu odměnu vypočtenou dle příslušných ustanovení podle vyhl. č. 177/1996Sb. ve znění pozdějších předpisů. Náklady řízení opatrovníka v dané věci činí mimosmluvní odměna opatrovníka za jeden úkon právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení s vyjádřením) po 10.740 Kč (dle § 7 bod 6 vyhl. 177/1996Sb.), jedna náhrada hotových výdajů opatrovníka za jeden úkon právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb.) po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.318,40 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem částku 13.358,40 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 816.901,19 Kč (částku 608.623,80 Kč + úrok ve výši 61.846,11 Kč + 89.251,90 Kč – úrok 12,9% ročně z částky 605.598,80 Kč od 13.4.2021 do 3.6.2022 + úrok z prodlení 99,68 Kč + 57.079,70 Kč - úrok z prodlení 8,25% ročně z částky 605.598,80 Kč od 13.4.2021 do 3.6.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 303.991,21 Kč (částka 302.239,91 Kč + 1.751,30 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z 302.239,91 Kč 17.2.2022 do 6.3.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 37%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 63%. Poměr úspěchu tedy činí 26% ve prospěch žalovaného. Náklady řízení v dané věci činí náklady státu zaplacené opatrovníku ve výši 13.358,40 Kč. Soud proto žalobci uložil zaplatit státu 26% ve výši 3.473,20 Kč.