16 C 187/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 9.782,09 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobkyni částku 4.093,46 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 15.7.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 5.688,63 Kč, úrok ve výši 824,38 Kč, úrok z prodlení ve výši 352,73 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 9.106,47 Kč od 29.4.2022 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 9.782,09 Kč s úrokem ve výši 824,38 Kč a s úroky z prodlení ve výši 352,73 Kč a ve výši 8,5% ročně z částky 9.106,47 Kč od 29.4.2022 do zaplacení. Svůj nárok opřela o skutečnost, že žalobkyně zavřela s žalovaným dne 24.2.2020 smlouvu o úvěru, kde se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 1.044,49 Kč počínaje dnem 15.3.2020. Strany si ve smlouvě dohodly úrok ve výši 22,70% ročně. Nedílnou součástí smlouvy je sazebník poplatků. Žalobkyně dne 24.2.2020 úvěr žalovanému poskytla bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Žalobkyně prohlásila úvěr dopisem ze dne 18.10.2021 za okamžitě splatný z důvodu, že žalovaný porušil svou splátkovou povinnost. Žalovaný dluží jistinu ve výši 8.282,09 Kč, úrok z dlužné jistiny ve výši 824,38 Kč, smluvní poplatky ve výši 1.500 Kč, úroky z prodlení kapitalizované ke dni 28.4.2022 ve výši 352,73 Kč a úroky z prodlení od 29.4.2022 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena dne 13.7.2022. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání V podání ze dne 26.8.2022 žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil ve splátkách celkem částku 15.906,54 Kč. Žalobkyně posuzovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr na základě žádosti o úvěr, informací zjištěných dotazem do interních a externích databází, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR. Příjem žalovaného byl posuzován na základě potvrzení o výši příjmu. Žalobkyně dále posuzovala schopnost žalovaného splácet na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházela z částky životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011Sb. a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zák.č. 117/1995Sb., která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Žalobkyně má za to, že posuzovala schopnost žalovaného splácet s odbornou péčí a v souladu se zákonem stanovených podmínek. <b>Soud má za prokázané tyto skutečnosti:</b> V žádosti o úvěr žalovaný uvedl své osobní údaje, druh bydlení – vlastní dům/byt, datum nastěhování [datum], rodinný stav: druh. Uvedl zaměstnavatele, pracovní poměr od [datum] na dobu neurčitou. Průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce – 34.736 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti 60.000 Kč, počet zdrojů příjmů 1. Ostatní nezbytné měsíční náklady 0, jiné měsíční splátky 0, počet vyživovaných osob 0. Žádost je podepsaná žalovaným dne 1.2.2018. Podle potvrzení o výši příjmu ze dne 24.2.2020 činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za 3 měsíce 34.736 Kč. Podle smlouvy o úvěru [anonymizováno] půjčka ze dne 24.2.2020 má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč s datem čerpání 24.2.2020. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky formou 24 měsíčních anuitních splátek (platba se skládá z jistiny a úroku) ve výši 1.044,49 Kč. Měsíční splátky jsou splatné k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15.3.2020. Roční úroková sazba činí 22,7%, RPSN činí 24,67%. Celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit, činí 26.188,09 Kč. Žalovaný se zavázal platit poplatky. Z výpisu z běžného účtu ze dne 28.2.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 20.000 Kč dne 24.2.2020. Dopisem ze dne 20.10.2021 má soud za prokázané, že žalobkyně v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila úvěr žalovaného za splatný ke dni 18.10.2021. Celková dlužná částka činí 10.885,22 Kč (nesplacená jistina – 8.482,09 Kč, smluvní úrok ke dni prohlášení splatnosti – 824,38 Kč, úroky z prodlení ke dni prohlášení – 78,75 Kč, dlužné měsíční poplatky za vedení úvěrového účtu a dlužné náklady za upomínání – 1.200 Kč, náklady upomínání – 300 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného uhradit dlužnou částku do 3.11.2021. Předžalobní výzvou k plnění vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě dluhu ve výši 10.959,20 Kč. <b>Soud proto za nesporný považuje tento skutkový stav:</b> Smlouvou o úvěru ze dne 24.2.2020 žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč Částku ve výši 20.000 Kč čerpal žalovaný dne 24.2.2020. Protože žalovaný neplnil podmínky uzavřené smlouvy řádně a včas, žalobkyně v souladu s uzavřenou smlouvou dopisem ze dne 20.10.2020 zesplatnila celý dluh najednou ke dni 18.10.2021. Žalobkyně požadovala uhradit po žalovaném nesplacenou jistina ve výši 8.482,09 Kč, smluvní úrok ke dni prohlášení splatnosti ve výši 824,38 Kč, úroky z prodlení ke dni prohlášení ve výši 78,75 Kč, poplatky za vedení úvěrového účtu a dlužné náklady za upomínání ve výši 1.200 Kč, náklady upomínání ve výši 300 Kč. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na úhradu úvěru zaplatil celkem částku 15.906,54 Kč. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že je nutno aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, kdy se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Věřitel nesplní svou povinnost, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit Žalovaný předložil potvrzení zaměstnavatele ohledně jeho průměrného čistého příjmu za dobu tří měsíců, nedoložil však celkový příjem domácnosti ve výši 60.000 Kč. Žalovaný neuvedl a nedoložil jaké má výdaje. Žalobkyně u výdajů vycházela z částky životního minima a z částky normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zák.č. 117/1995Sb., aniž by ověřila, že tyto částky odpovídají výdajům žalovaného. Žalobkyně neověřila, jaké byly skutečné výdaje žalovaného. Žalobkyně se ani nepozastavila nad skutečností, že žalovaný v žádosti uvedl„ ostatní nezbytné měsíční náklady 0 Kč“. Jak je uvedeno výše:„ pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s úroky a dalšími poplatky splatit, kdy vycházela pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřila. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. [číslo]) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.). Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 20.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených úroků a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 20.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 vydat. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 15.906,54 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 4.093,46 Kč (částka poskytnutá 20.000 Kč – částka žalovaným zaplacená 15.906,54 Kč) a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 13.7.2022. Nárok se stal splatným 14.7.2022 a žalovaný se dostal do prodlení od 15.7.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 15.7.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp.zn. [spisová značka]). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 11.313,30 Kč (částku 9.782,09 Kč + úrok 824,38 Kč + úrok z prodlení 352,73 Kč + 354,10 Kč – úrok z prodlení 8,5% ročně z částky 9.106,47 Kč od 29.4.2022 do 12.10.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 4.244,86 Kč (jistina – 4.093,46 Kč + 151,40 Kč – úrok z prodlení ve výši 15% ročně z 4.093,46 Kč od 15.7.2022 do 12.10.2022). Žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 37,5%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 62,5%. Poměr úspěchu tedy činí 25% ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.