16 C 189/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 1.644 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.594 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75% ročně z této částky od 15.8.2019 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 50 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 1.058,50 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo] – [obec], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se domáhal zaplacení částky 1.644 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15.8.2019 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce s žalovaným uzavřeli dne 25.4.2019 pojistnou smlouvu [číslo] jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla vztahující se k automobilu [značka automobilu] [registrační značka]. Pro pojistné období bylo stanoveno pojistné na částku 5.256 Kč s roční platností s počátkem pojištění od 25.4.2019. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 25.4.2019, proto jej žalobce vyzval k uhrazení dlužné částky a upozornil jej na možnost zániku pojistné smlouvy v důsledku neplacení. Žalovaný ve stanovené lhůtě dlužné pojistné neuhradil a účinky ukončení pojistné smlouvy nastaly ke dni 14.8.2019. Za období od 25.4.2019 do 14.8.2019 činí dlužné pojistné částku 1.644 Kč. Žalovaný nereagoval ani na upomínky [právnická osoba], a.s. Žalovanému byla dne 10.8.2020 zaslána předžalobní upomínka. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena 21.6.2021. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve lhůtě dané soudem nevyjádřili, soud tedy předpokládal, že účastníci dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Žalobce předložil jako důkaz pojistnou smlouvu [číslo] upomínku ze dne 28.6.2019, doručenku, upomínku [právnická osoba] ze dne 8.7.2020 a předžalobní upomínku ze dne 2.4.2021. Na základě výše uvedených listin s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva [číslo] [anonymizováno] s počátkem pojištění od 25.4.2019 pro [značka automobilu] [anonymizováno]. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 5.256 Kč. Upomínkou ze dne 28.6.2019 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužného pojištění a upozornil jej na možnost zániku pojistné smlouvy. Upomínku zaslaná na adresu uvedenou ve smlouvě se vrátila nedoručena. Žalovaný byl vyzván [právnická osoba] a.s. k uhrazení dluhu. Podle ust. § 2758 obč.zák. pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním, a pojistník se zavazuje platit pojistné. Dle odst. 2 věta druhá přijal-li pojistník nabídku včasným zaplacením pojistného, považuje se písemná forma smlouvy za zachovanou.. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 25.4.2019 do 14.8.2019 (zánik pojistné smlouvy) ve výši 1.594 Kč. Žalovaný nic nezaplatil a proto soud žalobci přiznal částku 1.594 Kč. Dlužník, který svůj dluh řásně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný pojistné ve lhůtě splatnosti neuhradil a dostal se do prodlení. Soud proto přiznal žalobci úrok z prodlení ve znění vládního nařízení z částky 1.594 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 50 Kč jako upomínací výlohy. Dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Podle § 2048 obč.zák. si účastníci mohou sjednat pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí. Věřitel může požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením tvrzené povinnosti vznikla škoda. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I .ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že neuvedením ustanovení o nákladech spojených s vymáháním dlužného pojistného žalobce porušil zásadu„ rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a ujednání o poplatcích je tak pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a proto soud žalobu pro částku 50 Kč s příslušenstvím za upomínky zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 1.644 Kč. Soud pro částku 50 Kč žalobu zamítl a pro částku 1.594 Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 97%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 3%. Poměr úspěchu tedy činí 97% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 200 Kč (§ 14b odst.1 bod 1 advokátního tarifu), dvě náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) a náhrada za 21% z odměny a náhrad ve výši 126 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Jako účelně vynaložené náklady nelze považovat náklady s učiněním předžalobní výzvy prostřednictvím advokáta. Jak vyplývá z listinných důkazů, žalovaný byl upomínán [právnická osoba] dne 8.7.2020. Pozdější výzva právního zástupce žalobce ze dne 2.4.2021 tak byla zřejmě nadbytečná jak z pohledu ustanovení § 142a odst.1 o.s.ř. (kdy postačí výzva jedna), tak z pohledu dobrovolné úhrady dluhu (kdy předchozí výzvy se minuly účinkem). Náhradu nákladů řízení, které nebyly vynaloženy účelně nelze přiznat (§ 142 odst.1 o.s.ř.). Žalobci nenáleží ani náhrada hotových výdajů, jež by jemu samotnému vznikly s učiněním předžalobní výzvy, kdy výzvu neprovedl sám žalobce. Žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení skládající se ze zaplaceného soudního poplatku, odměny právního zástupce v celkové výši 726 Kč Celkem 1.126 Kč z toho 94% činí částka 1.058,50 Kč.