16 C 195/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce A ., se sídlem Adresa žalobce A , IČO: IČO žalobce B , zastoupený Jméno žalobce C , advokátem, AK adresa , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , bytem na adrese Adresa žalovaného , o zaplacení částky 53.545 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 33.424,74 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5% ročně z této částky od 5.10.2025 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 20.120,26 Kč, úrok ve výši 4.756,41 Kč, úrok ve výši 12,75% ročně z částky 49.400,- Kč od 2.10.2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 2.250,29 Kč a ve výši 12,75% ročně z částky 53.545,- Kč od 21.2.2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 53.545 Kč s úrokem ve výši 4.756,41 Kč, úrok ve výši 12,75% ročně z částky 49.400,- Kč od 2.10.2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 2.250,29 Kč a ve výši 12,75% ročně z částky 53.545,- Kč od 21.2.2025 do zaplacení. Žalobce svůj nárok opíral o skutečnost, že , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdce žalobce“) uzavřel s žalovaným dne 31.12.2022 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, , a to s úvěrovým rámcem ve výši 50.000,- Kč. Současně mu byla poskytnuta kreditní karta , hodnota, , jejíž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti až do výše úvěrového rámce. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet v měsíčních minimálních splátkách sestávajících ze sjednané procentuální výše 2% z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce. Výše měsíční splátky tedy nebyla konstantní a byla vždy uvedena ve výpisu ke kreditní kartě spolu s datem její splatnosti. Čerpané peněžní prostředky se žalovaný zavázal vrátit včetně úroků, poplatků za bankovní služby, poplatku za pojištění úvěru, bylo-li sjednáno a dále poplatků za odeslané upomínky, a to ve výši uvedené v sazebníku a úrokovém lístku. Žalovaný průběžně čerpal peněžní prostředky prostřednictvím poskytnuté kreditní karty. Byl povinen nepřekročit sjednaný úvěrový rámec a vyčerpaný úvěr včetně úhrady úroků a poplatků byl povinen průběžně hradit inkasem ze svého účtu nebo bankovními příkazy. Přesný výčet transakcí kreditní kartou, výše smluvních úroků a průběh splácení jsou zachyceny v přiložených měsíčních výpisech z účtu č. , hodnota, . Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Dne 1.10.2024 tedy právní předchůdce žalobce ukončil smlouvu a vyzval žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Ke dni ukončení činila dlužná částka celkem 58.301,41 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ve stanovené lhůtě ze strany žalovaného uhrazena, úročí se vedle úroku ve výši 12,75 % ročně z jistiny dále také úrokem z prodlení v zákonné výši. Pohledávka byla postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17.2.2025, a to s účinností ke dni 19.2.2025. Postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce tedy po žalovaném požaduje zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 49.400,- Kč, poplatků ve výši 4.145,- Kč a úroků. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Žalovaný však ničeho neuhradil.V podání ze dne 27.10.2025 žalobce doplnil, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel právní předchůdce žalobce z údajů poskytovaných žalovaným v žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 31.12.2022, kdy žalovaný žádal o kreditní kartu s úvěrovým rámcem ve výši 50.000,- Kč. V případě klienta v zaměstnaneckém poměru vycházel právní předchůdce žalobce z příjmu, který klient deklaruje podpisem žádosti o úvěr. V tomto případě žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 20.000,- Kč. Žalovaný dále uvedl, že je na dobu neurčitou zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, , že bydlí u rodičů a že nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Právní předchůdce žalobce porovnával jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem získal částku disponibilních zdrojů žalovaného. Z interních a externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný neměl v době podání žádosti o úvěr žádné další závazky. Celkový podíl na nákladech na bydlení byl 100 %. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného předchůdce žalobce žádosti žalovaného vyhověl a schválil žalovanému kreditní kartu s úvěrovým rámcem ve výši 50.000,- Kč. Do výdajů žalovaného byly započteny výdaje žalovaného doložené v žádosti o úvěr, dále pak částka životního minima žalovaného, částka normativních nákladů na bydlení a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěné z veřejných databází. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Na základě zjištěné dostatečné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno a byl poskytnut předmětný úvěr. Žalovaný před podpisem smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 31.12.2022 s právním předchůdcem žalobce uzavřel smlouvu o bankovních produktech a službách. Smlouva byla sjednána prostřednictvím internetového bankovnictví žalovaného, přičemž schválena právním předchůdcem žalobce a podepsána ze strany žalovaného byla prostřednictvím mobilního klíče. Zároveň žalobce v podání uvedl, že žalovaný po poskytnutí úvěrového rámce ke dni zesplatnění, tj. 1.10.2024, čerpal peněžní prostředky ve výši 66.038,04 Kč a na předmětný úvěr uhradil 32.613,30 Kč.Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.Z listiny označené jako kreditní karta bylo zjištěno, že žalovaný požádal dne 31.12.2022 právního předchůdce žalobce o úvěr ve výši 50.000,- Kč, a to prostřednictvím webových stránek. V žádosti žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, s čistým měsíčním příjem ve výši 20.000,- Kč. Úvěr měl být čerpán prostřednictvím poskytnuté kreditní karty.Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti (, hodnota, č. , hodnota, ) bylo zjištěno, jakým způsobem právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného, včetně výpočtů. Z dokumentu je patrné, že žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem 20.000,- Kč, počet vyživovaných osob byl 0, bydlel u rodičů, podíl žalovaného na nákladech na bydlení byl 100%, požadovaná výše úvěru/rámce činila 50.000,- Kč, výsledná měsíční splátka činila 2.500,- Kč.Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly zjištěny údaje o právním předchůdci žalobce, popis základních vlastností spotřebitelského úvěru, náklady spotřebitelského úvěru a další dodatečné informace.Z platební historie byly zjištěny jednotlivé platby žalovaného prostřednictvím kreditní karty, a to za období od 8.1.2023 do 31.1.2025.Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru č., hodnota, a vydání a užívání karty ze dne 31.12.2022 bylo zjištěno, že tuto dne 31.12.2022 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce, kdy právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 50.000,- Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet inkasem z účtu, s tím, že datum splatnosti byl vždy uveden na výpise, minimální splátka činila vždy 2% z vyčerpaného úvěrového rámce. Úroková sazba byla dohodnuta ve výši 22,99% ročně, RPSN ve výši 28,09%. Celková částka splatná spotřebitelem činila 57.030,84 Kč. Ve smlouvě bylo zároveň upraven způsob vydání a užívání karty k předmětnému úvěru.Z upomínky – rozhodnutí o zesplatnění a výzva k zaplacení dluhu z úvěru ze dne 1.10.2024 bylo zjištěno, že tímto právní předchůdce žalobce z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, tento úvěr zesplatnil a zároveň vyzval žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do 15.10.2024.Z výpisů ke kreditní kartě , Anonymizováno, za období od 1.12.2022 – 31.1.2025 byly zjištěny jednotlivé platby kreditní kartou za toto období. K tomuto datu celková dlužná částka činila 57.701,41 Kč.Právní zástupce žalobce vyzval žalovaného výzvou k plnění ze dne 3.6.2025 k zaplacení pohledávky v aktuální výši 66.791,45 Kč nejpozději do 18.6.2025. Dle poštovního podacího lístku byla výzva žalovanému odeslána dne 3.6.2025.Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17.2.2025 postoupil právní předchůdce žalobce na žalobce pohledávky specifikované ve smlouvě. Žalobce dále doložil, že pohledávka, která je předmětem tohoto sporu, je uvedena v seznamu pohledávek (v příloze 1 smlouvy - pohledávka žalovaného pod č. , hodnota, ). Dopisem ze dne 27.2.2025 bylo postoupení pohledávek na žalobce oznámeno žalovanému, dopis byl žalovanému odeslán dne 11.3.2025.Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:Dne 31.12.2022 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, , kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému kreditní kartu, jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti až do výše 50.000,- Kč. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému celkem 66.038,04 Kč a žalovaný na dluh uhradil celkem částku ve výši 32.613,30 Kč.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalovaného splácet právní předchůdce žalobce prověřil na základě informací poskytnutých žalovaným. Žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, nemá žádné vyživované osoby, je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, s čistým příjmem 20.000,- Kč. Celkové měsíční výdaje nebyly žalovaným uvedeny, a tak právní předchůdce žalobce stanovil životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným (počet členů domácnosti, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 12.672,- Kč. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného právní předchůdce nijak neověřil. Předchůdce žalobce neprověřil tvrzení žalovaného o jeho bydlení, dále jaké další výdaje vynakládá žalovaný v souvislosti s uspokojováním ostatních životních potřeb. Žádné doklady, potvrzující příjmy nebo výdaje žalovaného, soudu předloženy nebyly. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9Co 109/2020).Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).Podle ustanovení § 2991 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle ustanovení § 1958 odst.2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 66.038,04 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě úroků a ve smlouvě uvedených poplatků. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 66.038,04,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 vydat. Dle tvrzení žalobce žalovaný zaplatil částku 32.613,30 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 33.424,74,- Kč (částka poskytnutá 66.038,04 Kč – částka žalovaným zaplacená 32.613,30 Kč). Celkem soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 33.424,74 Kč a pro zbývající požadovanou částku a úroky žalobu zamítl.Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Nárok se stal splatným 4.10.2025 a žalovaný se dostal do prodlení od 5.10.2025. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 5.10.2025 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 51 %, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 49 %. Poměr úspěchu tedy činí 2 % ve prospěch žalobce. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.Anonymizovaný odstavec