16 C 203/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi opatrovníkem údaje o zástupci, o zaplacení částky 5.244 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 3.000 Kč od 18.2.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 2.244 Kč, úrok z prodlení ve výši 307,55 Kč a úrok z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 3.000 Kč od 27.3.2020 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Soud přiznává opatrovníku příjmení jméno příjmení, AK obec, ulice a číslo za zastupování žalovaného náklady ve výši 3.630 Kč. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 5.244 Kč s úrokem z prodlení ve výši 307,55 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 3.000 Kč od 27.3.2020 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru elektronickými prostředky komunikace na dálku. Žalovaný se nejprve zaregistroval na internetových stránkách žalobce, kdy uvedl požadované údaje včetně e-mailové adresy, čísla účtu a mobilního telefonu. Následně prostřednictvím klientské sekce požádal o poskytnutí úvěru. Žalobce žádost o úvěr schválil a následně uzavřel s žalovaným dne 8.2.2019 smlouvu o úvěru. Ve smlouvě si účastníci sjednali poskytnutí úvěru v částce 3.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději dne 8.3.2019 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1.092 Kč. Žalobce částku 3.000 Kč poskytl žalovanému dne 8.2.2019 převodem na účet č. bankovní účet. Žalovaný poskytnutý úvěr ani poplatek ve stanovené době neuhradil. Žalobci tak vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po datu splatnosti do zaplacení. Podle čl. IX.1.a. smlouvy o úvěru vznikl žalobci v důsledku prodlení žalovaného nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 3.000 Kč od 9.3.2019 do 26.3.2020 v celkové výši 1.152 Kč. Žalobce nároku smluvní pokutu pouze do výše ½ jistiny. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky e-mailovou zprávou. V podání ze dne 23.6.2021 žalobce uvedl, že posuzoval úvěruschopnost žalovaného výplatním listem žalovaného za období 12/2018, ze kterého vyplývá pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši cca 14.500 Kč. Pro posouzení schopnosti žalovaného splatit úvěr ve výši 3.000 Kč s poplatkem 1.092 Kč lze mít uvedené příjmy za více než dostatečné. Dále žalobce opatřil výpis z databáze EUCB, z něhož vyplývá, že žalovaný neměl žádné úvěry po splatnosti. Soudu se nepodařilo zjistit místo pobytu žalovaného. Žalovanému byl dle ust. § 29 odst.3 o.s.ř. ustanoven opatrovník. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud vycházel z předložených listin označených jako smlouva o spotřebitelském úvěru číslo výpisu z účtu, emailové komunikace, profilu klienta, kopií dokladu žalovaného spolu s jeho fotografií. Soud dospěl k závěru, že žalobce disponoval osobními údaji žalovaného. Žalovaný se na internetových stránkách žalobce zaregistroval, zaslal požadované údaje a kopie dokladů požadovaných žalobcem (kopie průkazu, výplatní list). Účastníci dle tvrzení žalobce uzavřeli dne 8.2.2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce zaslal žalovanému částku 3.000 Kč. právnická osoba byl žalovaný majitelem účtu č. bankovní účet a dne 8.2.2019 byla na tento účet připsána částka 3.000 Kč. Podle výplatního listu činila čistá mzda žalovaného v 12/ 2018 13.685 Kč. Žalovaný neměl v databázi EUCB žádné úvěry po splatnosti. Podle § 2 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, přispívá k uskutečnění cíle Směrnice 2008 /48/. Čl. 23 Směrnice vyžaduje, aby věřitel, který neposoudí úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, obdržel částku významně nižší, než je částka, kterou by mohl získat, kdyby dodržel svou povinnost ověřit úvěruschopnost dlužníka (rozsudek Soudního dvora EU z 27.3.2014 ve věci C -565/12 – LCL Le Crédit Lyonnais SA v . Fesih Kalhan – Právní rozhledy 12/2014 str. 452). Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Na základě předložených dokladů soud dospěl k závěru, že v případě posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyl žalobce důsledný. Dle předloženého výplatního listu činila čistá mzda žalovaného v 12/ 2018 13.685 Kč. Dle skutečností uváděných žalovaným měl žalovaný příjem 16.500 Kč, byl svobodný, žalovaný má jiné finanční závazky ve výši 4.678 Kč. Žalobce nahlédl do EUCB, kde nezjistil žádné úvěry po splatnosti. Z tvrzení žalobce vyplývá, že se žalobce vůbec nezajímal o výdaje žalovaného a zda skutečnosti, které žalovaný uvedl, jsou pravdivé. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet (poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet). Žalobce se vůbec nezajímal o poměry žalovaného a jeho výdaje (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet). S ohledem na tyto skutečnosti soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit, aniž by tvrzení žalovaného relevantním způsobem ověřil. Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.). Podle § 2991 odst. 1 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvlášť ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co mel po právu plnit sám. V řízení bylo prokázáno (zprávou právnická osoba), že žalobce poskytl žalovanému částku 3.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě poplatku za poskytnutí úvěru a smluvní pokuty. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 3.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 vydat. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat to, oč se obohatil, tedy částku 3.000 Kč. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 16.2.2021. Nárok se stal splatným 17.2.2021 a žalovaný se dostal do prodlení od 18.2.2021. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 18.2.2021 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 5.965,85 Kč (částku 5.244 Kč + úrok z prodlení 307,55 Kč + 414,30 Kč – úrok z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 3.000 Kč od 27.3.2020 do 25.8.2021). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 3.128,10 Kč (jistina – 3.000 Kč + 128,10 Kč – úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z 3.000 Kč od 18.2.2021 do 25.8.2021). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 52%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 48%. Poměr úspěchu tedy činí 4% ve prospěch žalobce. Protože žalobce měl úspěch v poměrně nepatrné části (4%) rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 4.1.2021 č.j. 16C 203/2020-26 soud ustanovil žalovanému, který je neznámého pobytu, jako opatrovníka příjmení jméno příjmení, advokáta, AK obec, ulice a číslo. Podle ust. § 140 odst.2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popř. též náhradu za daň z přidané hodnoty stát. Ustanovenému advokátu proto přísluší odměna vypočtená dle příslušných ustanovení podle advokátního tarifu. Dle ust. § 9 odst.5 vyhl. číslo při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, se považuje za tarifní hodnotu částka 1.500 Kč snížená dle ust. § 12a odst.

1. Opatrovníku tedy přísluší odměna za zastupování ve výši 3.630 Kč (2 úkon po 1.200 Kč, 2 rež.paušál po 300 Kč převzetí zastoupení a písemné podání ze dne 11.3.2021 a DPH ve výši 630 Kč). Proti tomuto rozsudku není odvolání dle § 202 odst.2 o.s.ř. přípustné. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.