16 C 205/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 20.000 Kč s příslušenstvím a úroku ve výši 10.720 Kč,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 16.800 Kč s úroky z prodlení ve výši 14% ročně z této částky od 23.8.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 3.200 Kč s příslušenstvím, pro úrok ve výši 10.720 Kč a pro úroky z prodlení od 2.7.2015 do 22.8.2023 zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 20.000 Kč s úroky z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého následujícího kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o sedm procentních bodů od 2.7.2015 do zaplacení a úroku 10.720 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel dne 13.8.2008 s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) smlouvu o půjčce [číslo]. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli celkem částku 33.920 Kč (půjčku 20.000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 13.920 Kč) a to formou 53 týdenních splátek. Souhrnný poplatek představuje příjem plynoucí původnímu věřiteli z poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, a tedy jeho ekonomická funkce je totožná s funkcí úroků, kteréžto jsou nepochybně příslušenstvím pohledávky. Souhrnný poplatek je tedy jiným označením pro úroky ve smyslu § 658 odst.1 obč.zák., vypočtené ke dni uzavření smlouvy o půjčce. Žalovaný své smluvní závazky řádně a včas nehradil. Ke dni 19.8.2009 svůj závazek nesplnil. Žalovaný uhradil původnímu věřiteli částku 3.200 Kč. Žalovaný se ode dne 20.8.2009 dostal do prodlení s úhradou částky 30.720 Kč, kdy dluží jistinu ve výši 20.000 Kč a zůstatek souhrnného poplatku ve výši 10.720 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.6.2015 uzavřenou mezi původním věřitelem jako postupitelem a [právnická osoba] [anonymizováno] byla předmětná pohledávka postoupena s účinností ke dni 1.7.2015. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 25.6.2015. Ke dni postoupení činila hodnota pohledávky 30.720 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 20.000 Kč a souhrnný poplatek – úrok ve výši 10.720 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018 uzavřenou mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a žalobcem byla předmětná pohledávka postoupena žalobci s účinností ke dni 24.8.2018. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 1.10.2018. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému upomínku ze dne 18.11.2022. V podání ze dne 14.8.2023 žalobce doplnil, že právní předchůdce žalobce uvedl, že půjčku je možné poskytnout pouze žadateli s prokazatelným nenulovým příjmem a žadatel dokládá písemná potvrzení o svých příjmech. Dokumenty musí být žadatelem prokázány obchodnímu zástupci, který vyplní do zákaznické karty, jaké doklady o příjmech byly předloženy. V zákaznické kartě žadatel vyplňuje zdroje svých příjmů a jejich výši. Všechny zákaznické karty musí být čitelně a v plném rozsahu vyplněny a podepsány žadatelem a obchodním zástupcem. Zákaznickou kartu si u sebe vždy ponechává dlužník. Žalobce má za to, že vzhledem k objemu finančních prostředků poskytnutých žalované, lze považovat výše uvedené posuzování bonity žadatelů o půjčku jako zcela přiměřené a vyhovující požadavkům tehdy platných právních předpisů. Smlouva o půjčce byla uzavřena již v roce 2008, kdy v té době nebyl v účinnosti ani zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, a kontraktační pravidla či povinnosti závazná pro poskytovatele finančních produktů spotřebitelům nebyla prakticky nijak regulována. K jednání soudu se žalobce omluvil. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1 19.6.2015 společnost [právnická osoba] převedl pohledávky vzniklé ze smluv o půjčce uvedené v Příloze č.1 (seznam postoupených pohledávek), a to se všemi právy s nimi spojenými na společnost [právnická osoba] [anonymizováno]. Ta smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018 převedla pohledávky na žalobce. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz smlouvou o půjčce [číslo] ze dne 13.8.2008. Z předložených listin s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že dne 13.8.2008 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o půjčce, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku ve výši 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s půjčkou poplatek v částce 13.920 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 33.920 Kč (půjčka a souhrnný poplatek), které žalovaný splatí v hotovosti v 53 týdenních splátkách po 640 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal v hotovosti celou částku půjčky. Dle tvrzení žalobce žalovaný uhradil částku 3.200 Kč a žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 20.000 Kč a nedoplatku souhrnného poplatku ve výši 10.720 Kč. Slabší strana v právním vztahu není legálně definována, proto zůstává na soudu zhodnotit okolnosti daného případu, zda v předmětném právním vztahu vystupuje slabší strana. Obecně lze konstatovat, že slabší stranou bude vždy ten účastník, který má menší vyjednávací sílu a slabší schopnost hájit své právem chráněné zájmy. Zpravidla půjde o vztahy mezi dodavatelem a spotřebitelem (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník

V. Závazkové právo. Obecná část § 1721-2054, Komentář 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, 1335 s. 222-2224, či nález Ústavního soudu sp.zn.

I. ÚS 1845/11). V projednávané věci právní předchůdce žalobce uzavíral s žalovaným smlouvu jakožto poskytovatel peněžní částky v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Předmětný právní vztah je proto třeba posuzovat jako spotřebitelský úvěr, žalovaného jako spotřebitele a tedy jako slabší stranu v daném právním vztahu. Podle Ústavního soudu lze učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. (srovnej nález

III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019). Také Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi (článek 8) a členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování, stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující (článek 23). Tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 (povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky podle článku 23 (sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující). S ohledem na výše uvedené skutečnosti se soud proto zabýval otázkou platnosti smlouvy s ohledem na povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Dle názoru soudu právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutou půjčku. Dle tvrzení žalobce bylo možné půjčku poskytnout pouze žadateli s prokazatelným nenulovým příjmem (žadatel předkládá potvrzení o svých příjmech), obchodní zástupce vyplní do zákaznické karty, jaké doklady byly předloženy, a příjem žadatel vyplňuje v zákaznické kartě, kde vypíše zdroje svých příjmů a její výši. Z předložené smlouvy a předloženého nevyplněného zákaznického listu nevyplývají žádné skutečnosti ohledně příjmu nebo výdajů žalovaného. Žalobce ani neuvedl jaké konkrétní skutečnosti ohledně poměrů žalovaného právní předchůdce žalobce zjistil (jeho příjmy a výdaje) a na základě jakých konkrétních skutečností dospěl k závěru, že žalovaný je schopen poskytnuté peněžní prostředky splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného půjčku splatit. Od 1.1.2014 je účinný zákon č. 89/2012 Sb. Podle ust. § 3028 odst. 1se tímto zákonem řídí práva a povinnosti ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst.3 se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Protože smlouva o půjčce byla uzavřena přede dnem nabytí účinnosti nového zákona, postupoval soud dle dosavadních předpisů a to zákona č. 40/1964Sb. (dále jen obč.zák.). Podle ustanovení § 39 obč.zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle § 39 je absolutní neplatností. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže jeho obsah, a to bez ohledu na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, jakož i na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základnímu zásadami mravního řádu demokratické společnosti (se slušností, poctivostí atd.). Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak u spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Jak je uvedeno výše soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku, aniž by řádně prověřil jeho schopnost půjčku splatit, právní předchůdce žalobce tak jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je smlouva uzavřená dne 2 13.8.2008 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným absolutně neplatná. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč.zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč.zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení § 563 obč.zák. není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Podle ustanovení § 517 odst. 1 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 517 odst. 2 obč.zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat po dlužníkovi vedle plnění úroky z prodlení, výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis. V řízení bylo prokázáno (žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti celou částku půjčky), že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 20.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného poplatku. Soud má za prokázané, že žalovanému byla poskytnuta částka 20.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 451 odst.1 obč.zák. vydat. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaný zaplatila částku 3.200 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 16.800 Kč a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 21.8.2023. Nárok se stal splatným 22.8.2023 a žalovaný se dostal do prodlení od 23.8.2023. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 23.8.2023 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Vzhledem k tomu že v řízení byl úspěch účastníků poměrný, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.