16 C 207/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 2.137 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 1.537 Kč s úroky z prodlení ve výši 87,10 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 600 Kč a úroky z prodlení ve výši 33,90 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 627,50 Kč k rukám Mgr. jméno příjmení, AK obec, ulice a číslo, do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.137 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 19.6.2021 do 24.2.2022 ve výši 121 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva, jejímž předmětem bylo Komplexní pojištění vozidla anonymizováno, jednalo se o pojištěné vozidla značka automobilu anonymizováno, registrační značka. Pojistná smlouva byla uzavřena v písemné formě, podpisem vyplněného formuláře pojistného produktu. Datum počátku pojištění bylo sjednáno na 8.3.2021. První pojistné bylo ve výši 1.386 Kč. Pojistné období bylo sjednáno v délce kvartální, pojistné bylo splatné v první den příslušného pojistného období. Pojištění zaniklo ke dni 18.6.2021 z důvodu zániku po marném uplynutí 30-ti denní lhůty. Při zániku pojistné smlouvy má žalobce právo na zaplacení dlužného pojistného za dobu platnosti pojistné smlouvy. Dlužné období, kdy nebylo pojistné hrazeno je od 8.3.2021 do 18.6.2021. Žalobce požaduje po žalovaném úhradu dluhu ve výši 2.137 Kč. Žalobce požaduje úroky z prodlení ode dne následujícího po zániku pojistné smlouvy do dne podání žaloby. Součástí žalované částky je vedle dlužného pojistného rovněž nárok žalobce na úhradu sjednaných poplatků ve výši 300 Kč za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění a 300 Kč za vyhotovení a odeslání upomínky na dlužné pojistné po zániku pojištění. Žalobce jednal v souladu s ust. § 142a o.s.ř., kdy před podáním žaloby na adresu žalovaného zaslal prostřednictvím právního zástupce výzvu k plnění. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud provedl důkaz záznamem z jednání ze dne 8.3.2021 a pojistnou smlouvou – anonymizována dvě slova číslo upomínkou ze dne 27.4.2021 s doručenkou, oznámením o ukončení pojistné smlouvy ze dne 30.6.2021, bilancí pojistné smlouvy a pokusem o smír ze dne 26.7.2021. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu o komplexním pojištění značka automobilu registrační značka s počátkem pojištění od 8.3.2021 na dobu neurčitou. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit celkové roční pojistné ve výši 5.544 Kč s pojistným za pojistné období ve výši 1.386 Kč. Upomínkou ze dne 27.4.2021 žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 1.686 Kč nejpozději do 17.6.2021 s tím, že pokud pojistné nebude v dané lhůtě uhrazeno, pojištění uplynutím lhůty zanikne. Upomínka se vrátila zpět se zprávou – adresát neznámý. Dopisem ze dne 30.6.2021 žalobce oznámil žalovanému, že došlo k ukončení pojistné smlouvy uplynutím dne 17.6.2021 z důvodu nezaplacení pojistného. Podle bilance pojistné smlouvy žalovaný neuhradil žádnou splátku pojistného. Dopisem ze dne 26.7.2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve výši 2.137 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy činí pojistné za období od 8.3.2021 do 17.6.2021 částku 1.537 Kč a částka 600 Kč jsou náklady za vymáhání. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm. f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst. 2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za trvání pojištění od 8.3.2021 do 17.6.2021 ve výši 1.537 Kč. Žalovaný na pojistném nezaplatil žádnou částku a dluh na pojistném činí částka 1.537 Kč. Protože nárok žalobce je po právu, uložil soud žalovanému uhradit dlužné pojistné ve výši 1.537 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný je v prodlení od 19.6.2021. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení, soud žalobci přiznal úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 1.537 Kč od 19.6.2021 do 24.2.2022 (jak žalobce požadoval) ve výši 87,10 Kč a pro úroky z prodlení ve výši 33,90 Kč žalobu zamítl. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 600 Kč označených jako poplatek účtovaný za upomínání žalovaného, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 o.z. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. obec poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I .ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o nákladech spojených s vymáháním dlužného pojistného a odkaz na sazebních vybraných poplatků pojišťovny žalobce porušil zásadu„ rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a ujednání o poplatcích je tak pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a proto soud žalobu pro částku 600 Kč zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 2.137 Kč. Soud pro částku 600 Kč žalobu zamítl a pro částku 1.537 Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 72%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 28%. Poměr úspěchu tedy činí 44% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 200 Kč (§ 14b odst.1 bod 2 advokátního tarifu), dvě náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) a náhrada za 21% z odměny a náhrad ve výši 126 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Jako účelně vynaložené náklady nelze považovat náklady s učiněním předžalobní výzvy prostřednictvím advokáta ze dne 20.10.2021. Jak vyplývá z listinných důkazů, žalobce sám žalovaného opakovaně k úhradě dluhu vyzýval a upomínal. Pozdější výzva právního zástupce žalobce tak byla zřejmě nadbytečná jak z pohledu ustanovení § 142a odst.1 o.s.ř. (kdy postačí výzva jedna), tak z pohledu dobrovolné úhrady dluhu (kdy předchozí výzvy se minuly účinkem). Náhradu nákladů řízení, které nebyly vynaloženy účelně nelze přiznat (§ 142 odst.1 o.s.ř.). Žalobci však náleží náhrada hotových výdajů, jež jemu samotnému vznikly s učiněním předžalobní výzvy. Vzhledem k tomu, že sám žalobce tyto náklady vyúčtoval v sazebníku administrativních poplatků ve výši 300 Kč, přiznal soud žalobci náhradu částkou 300 Kč. Žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení skládající se ze zaplaceného soudního poplatku, odměny právního zástupce v celkové výši 726 Kč a náhrada hotových výdajů žalobce spojených s předžalobní výzvou ve výši 300 Kč. Celkem 1.426 Kč z toho 44% činí částka 627,50 Kč. Proti tomuto rozsudku není odvolání dle § 202 odst.2 o.s.ř. přípustné. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.