16 C 22/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní titul Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 2.568 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 1.968 Kč s úroky z prodlení ve výši 122,90 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 600 Kč a úroky z prodlení ve výši 38,10 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 789,20 Kč k rukám [titul]. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo] – [obec], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.568 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 7.12.2019 do 21.7.2020 ve výši 161 Kč. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce s žalovaným uzavřeli dne 31.5.2019 pojistnou smlouvu [číslo] za účelem pojistného produktu [anonymizována tři slova] [rok] [anonymizováno]. Pojistná smlouva byla uzavřena dnem zaplacení prvního pojistného na účet žalobce. Předmětem pojištění bylo vozidlo [anonymizováno] [registrační značka]. Pro pojistné období bylo stanoveno pojistné na částku 1.846 Kč s čtvrtletní splatností a počátek pojištění ke dni 31.5.2019. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 31.8.2019, a to ani po opakovaných upomínkách ze strany žalobce. Žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky a upozornil na možnost zániku pojistné smlouvy. Žalovaný dlužné pojistné neuhradil. Účinky ukončení pojistné smlouvy nastaly ke dni 6.12.2019. Za období od 31.8.2019 do 6.12.2019 činí dlužné pojistné částku ve výši 2.568 Kč. Žalovanému byla dne 2.7.2020 zaslána předžalobní upomínka. Žalovanému byla žaloba s výzvou k vyjádření doručena dne 3.2.2021. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve lhůtě dané soudem nevyjádřili, soud tedy předpokládal, že dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud vycházel z pojistné smlouvy [číslo] z předpisu pojistného ze dne 12.8.2019, upozornění na neuhrazené pojistné ze dne 16.9.2019 a ze dne 30.9.2019, z předpisu pojistného ze dne 11.11.2019, doručenky, oznámení o zániku pojištění ze dne 18.12.2019, bilance pojistné smlouvy, pokusu o smír ze dne 13.1.2020 a předžalobní upomínky právního zástupce žalobce ze dne 2.7.2020. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu pro [anonymizována tři slova] s počátkem pojištění od 31.5.2019. Předmětem pojištění bylo vozidlo [anonymizována dvě slova] [registrační značka]. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 7.383 Kč splatné čtvrtletně po 1.846 Kč. Žalovaný zaplatil první pojistné ve výši 1.846 Kč dne 14.6.2019. Podle doručenky zásilka adresována žalovanému označená jako upomínka dlužného pojistného, nebyla žalovanému doručena, na uvedené adrese neznámý. Podle bilance pojistné smlouvy žalovaný zaplatil pojistné dne 14.6.2019 ve výši 1.846 Kč a dluží pojistné za pojistné za období od 31.8.2019 do 29.11.2019 ve výši 1.846 Kč a za pojistné období od 30.11.2019 do 5.12.2019 ve výši 122 Kč. Dále dluží náklady za vymáhání ve výši 300 Kč a 300 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 2.7.2020 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě částky 4.701 Kč skládající se z jistiny 2.568 Kč, úroku z prodlení 147 Kč a poplatku spojeného s vymáháním pohledávky ve výši 1.986 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm.f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 31.5.2019 do 5.12.2019. Dle tvrzení žalobce žalovaný nezaplatil pojistné splatné 31.8.2019. Dlužné pojistné činí pojistné za období od 31.8.2019 do 5.12.2019 ve výši 1.968 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 1.968 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 600 Kč, která představuje náklady za vymáhání ve výši 300 Kč a 300 Kč. Dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Podle § 2048 obč.zák. si účastníci mohou sjednat pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí. Věřitel může požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením tvrzené povinnosti vznikla škoda. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I .ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že žalobce porušil zásadu„ rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy. Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a proto soud žalobu pro částku 600 Kč zamítl. Dlužník, který svůj dluh řásně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný pojistné ve lhůtě splatnosti neuhradil a dostal se do prodlení. Žalobce požadoval úroky z prodlení za období od 7.12.2019 do 21.7.2020. Soud proto přiznal žalobci úrok z prodlení ve znění vládního nařízení ve výši 10% ročně z částky 1.968 Kč od 7.12.2019 do 21.7.2020 v částce 122,90 Kč. Protože žalobce požadoval úroky z prodlení ve výši 161 Kč, pro částku 38,10 Kč soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 2.568 Kč. Soud pro částku 600 Kč žalobu zamítl a pro částku 1.968 Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 76,5%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 23,5%. Poměr úspěchu tedy činí 53% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 200 Kč (§ 14b odst.1 bod 1 advokátního tarifu), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu), s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 189 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem částku 1.489 Kč, z toho 53% činí částka 789,20 Kč, kterou soud žalobci přiznal.