16 C 234/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 21.166,61 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 21.166,61 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 14.10.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro úrok ve výši 2.293,05 Kč, úrok ve výši 15% ročně z částky 21.166,61 Kč od 6.6.2023 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 2.257,92 Kč a ve výši 15% ročně z částky 21.166,61 Kč od 6.6.2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 1.255,50 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 21.166,61 Kč s úrokem ve výši 2.293,05 Kč a 15% ročně z částky 21.166,61 Kč od 6.6.2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2.257,92 Kč a 15% z částky 21.166,61 Kč od 6.6.2023 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o bankovních službách na základě, které vedl žalobce žalovanému běžný účet. Následně žalobce umožnil žalovanému čerpat finanční prostředky na běžném účtu do povoleného debetu v poskytnutém limitu za podmínek stanovených smlouvou o povoleném debetu. Žalovaný přečerpal prostředky na běžném účtu do nepovoleného debetu, který řádně neuhradil, ač k tomu byl žalobcem vyzván. Žalobce proto od smlouvy odstoupil a běžný účet žalovaného ke dni 19.9.2022 zrušil. Žalobce vyrovnal debetní zůstatek žalovaného a dlužnou částku vede na zvláštním účtu pohledávek. S ohledem na prodlení žalovaného byl žalobce oprávněn úročit nepovolený debet jak smluvním úrokem z nepovoleného debetu, tak úrokem z prodlení. Ke dni 5.6.2023 činí dlužná částka 25.717,58 Kč a skládá se z jistiny 21.166,61 Kč, smluvního úroku 2.293,50 Kč a úroku z prodlení 2.257,92 Kč. V podání ze dne 31.10.2023 žalobce doplnil, že na základě smlouvy o povoleném debetu ze dne 30.4.2021 umožnil žalobce žalovanému čerpat finanční prostředky do záporného zůstatku až do výše 5.000 Kč. Dne 13.9.2021 došlo k uzavření dodatku ke smlouvě, kterým byl zvednut limit kontokorentního úvěru až do výše 20.000 Kč. Možnost čerpání finančních prostředků do záporného zůstatku byla žalovanému umožněna ode dne 30.4.2021, když žalovaný tuto možnost opakovaně dlouhodobě využíval. Naposledy účet žalovaného vykazoval kladný zůstatek dne 1.4.2022, kdy měl na účtu finanční prostředky ve výši 44.77,40 Kč. Následně došlo na účtu žalovaného k zúčtování několika plateb ve prospěch a v neprospěch účtu, kdy ke dni 16.9.2022 činil debetní zůstatek na účtu žalovaného 21.166,61 Kč, kdy celý debetní zůstatek představuje jistinu pohledávky. V podání ze dne 31.10.2023 žalobce doplnil, že před uzavřením smlouvy o povoleném debetu ze dne 30.4.2021 respektive dodatku ze dne 13.9.2021 a poskytnutí kontokorentního úvěru až do výše 20.000 Kč posoudil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr z bankovních, nebankovních a ostatních registrů a databází a z příjmů a výdajů žalovaného a demografických a statistických informací. Z úvěrových registrů žalobce zjistil, že žalovaný má mimo žalobce dluh s měsíční splátkou 1.028 Kč. U předmětné smlouvy žalovaný nebyl ani nikdy v minulosti v prodlení. Z interní databáze žalobce nezjistil o žalovaném žádné negativní informace. V registru SOLUS žalobce nezjistil o žalovaném žádné negativní informace. V insolvenčním rejstříku žalobce zjistil, že proti žalovanému nebylo zahájeno insolvenční řízení, jehož důsledkem by bylo ztížení její schopnosti splácet závazky, omezení nakládání s vlastním majetkem nebo ztráta podstatné části majetku. V CEE žalobce zjistil, že proti žalovanému nebyla vedena žádná exekuce. Žalovaným předložený průkaz totožnosti nebyl evidován v databázi neplatných dokladů. Následně žalobce přistoupil ke komplexnímu vyhodnocení aktuální finanční situace žalovaného. Na základě čestného prohlášení o příjmu obsaženého v žádosti o úvěr ze dne 13.9.2021, žalovaný uvedl, že jeho příjem ze závislé činnosti je ve výši 35.000 Kč měsíčně. Pokud jde o výdaje žalobce posuzoval nejen výdaje sdělené žalovaným, ale konfrontoval je také s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. Žalovaným uvedenou částku na bydlení porovnal s údaji vyplývajícími z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu a započítal částku vyšší vyplývající ze statistických údajů. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, bezdětný. Žalovaný uvedl výdaje v celkové výši 15.723 Kč, která se skládá z ostatních výdajů a nákladů na pojištění ve výši 2.600 Kč, výdajů na bydlení 8.000 Kč a částky představující životní minimum 3.860 Kč, výdajů žalovaného za závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 1.028 Kč a výdajů žalovaného na závazky u žalobce ve výši 235 Kč. Žalobce porovnal částku ověřených příjmů žalovaného s celkovou částkou ověřených pravidelných mandatorních výdajů a paušálních výdajů ve výši zákonného životního minima a zjistil, že po poskytnutí úvěru zůstane žalovanému 50% pravidelných příjmů na nepravidelné nemandatorní výdaje, pročež úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy zcela zjevná. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. <b>Soud má za prokázané tyto skutečnosti:</b> Dne 2.7.2019 byla mezi žalovaným a žalobcem uzavřena smlouva o bankovních službách a smlouva o povoleném debetu. Strany se dohodly, že žalobce zřídí žalovanému běžný účet s možností přečerpání (povolený debet) ve výši 5.000 Kč. Povolený debet je splatný v poslední den doby čerpání. Při překročení celkové výše úvěru je celý záporný zůstatek na účtu považován za nepovolený debet. V žádosti o zvýšení povoleného nezajištěného debetu ze dne 13.9.2021 žalovaný uvedl, že je svobodný, počet vyživovaných osob 0. Uvedl příjem ze závislé činnosti – 35.000 Kč. Výdaje domácnosti včetně výdajů spojených s bydlením - 8000 Kč, ostatní výdaje včetně pojištění, spoření a výživného – 2.600 Kč. Uvedl dluhy určené ke konsolidaci. Předložil prohlášení o zdravotním stavu. Dne 13.9.2021 byl mezi žalovaným a žalobcem uzavřen dodatek ke smlouvě o povoleném debetu, kde byla celková výše úvěru stanovena na částku 20.000 Kč. Dopisem ze dne 2.8.2022 žalobce vyzval žalovaného k okamžitému vyrovnání nepovoleného debetu ve výši 20.734,89 Kč (ke dni 2.8.2022). Dopisem ze dne 6.9.2022 žalobce odstoupil od smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu. Odstoupení od smlouvy nabývá účinností ke dni doručení tohoto odstoupení. Dopisem ze dne 19.9.2022 žalobce oznámil žalovanému, že účet byl ke dni 19.9.2022 zrušen sdělila mu, že pohledávka ve výši 21.166,61 Kč byla převedena na účet pohledávek. Právní zástupce žalobce vyzval žalovaného předžalobní upomínkou ze dne 18.5.2023 k uhrazení pohledávky ve výši 25.400,07 Kč. <b>Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:</b> Žalovaný uzavřel s žalobcem dne 2.7.2019 smlouvu o poskytování bankovních služeb a smlouvu o povoleném debetu, kdy limit byl stanoven do výše 5.000 Kč. Dne 13.9.2021 účastníci uzavřeli dodatek ke smlouvě o povoleném debetu, kde byl limit stanoven do výše 20.000 Kč. Na základě uzavřené úvěrové smlouvy čerpal žalovaný finanční prostředky, které mu žalobce poskytl. Protože se žalovaný dostal do nepovoleného debetu, který neuhradil, žalobce dopisem ze dne 6.9.2022 od smlouvy odstoupil. Následně bylo žalovanému dopisem ze dne 19.9.2022 oznámeno, že účet byl zrušen a jeho dluh ve výši 21.166,61 Kč byl převeden na účet pohledávek. Dle § 2662 o.z. smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Podle § 2644 může majitel účtu s peněžními prostředky na účtu nakládat ujednaným způsobem. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to z důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr žalobce prověřil na základě žádosti žalovaného. V žádosti žalovaný uvedl příjem ve výši 35.000 Kč, kdy žalobce neuvedl, zda tento příjem ověřil a jakým způsobem. Pokud jde o výdaje, žalovaný uvedl výdaje domácnosti včetně výdajů na bydlení 8.000 Kč a ostatní výdaje 2.600 Kč. Žalobce počítal s celkovými výdaji 15.723 Kč. Soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující skutečné příjmy a výdaje žalovaného. Žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil na administrativní údaje vyplývající ze statistických dat (které o skutečných výdajích žalovaného nevypovídají), aniž by je porovnal se skutečnými doloženými výdaji žalovaného. Věřitel nesplní svou povinnost, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. U výdajů žalovaného se žalobce nezajímal o skutečné výdaje žalovaného (z žádného dokladu nevyplývá, že by žalovaný nějaké doklady o svých výdajích předkládal). K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu § 86 z.s.ú. patří získání dostatečných podkladů, přičemž poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). U výdajů sice poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto musí porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného). Žalobce zcela rezignoval na povinnost ověřit výdaje žalovaného, a při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. Žalobce tak poskytl žalovanému finanční prostředky, aniž by před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřil jeho schopnost dlužnou částku řádně splácet. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.). Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V řízení vyplynulo, že žalobce poskytl žalovanému částku 21.166,61 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 21.166,61 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá (a žalovaný to žádným způsobem nezpochybňuje), že žalovaný nezaplatil žádnou částku. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 21.166,61 Kč a pro zbývající požadované úroky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 12.10.2023. Nárok se stal splatným 13.10.2023 a žalovaný se dostal do prodlení od 14.10.2023. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 14.10.2023 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 28.431,38 Kč (částku 21.166,61 Kč + úrok 2.293,05 Kč + 1.356,90 Kč – úrok 15% ročně z částky 21.166,61 Kč od 6.6.2023 do 8.11.2023 + úrok z prodlení 2.257,92 Kč + 1.356,90 Kč – úrok z prodlení 15% ročně z částky 21.166,61 Kč od 6.6.2023 do 8.11.2023). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 21.392,71 Kč (jistina – 21.166,61 Kč + 226,10 Kč – úrok z prodlení ve výši 15% ročně z 21.166,61 Kč od 14.10.2023 do 8.11.2023). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 75%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 25%. Poměr úspěchu tedy činí 50% ve prospěch žalobce. Řízení bylo zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (návrh byl podaný na ustáleném vzoru uplatněný opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) je žalováno peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč, soud proto ve věci nákladů řízení postupoval dle vyhl. č. 177/1969Sb. (dále jen advokátní tarif) ve znění účinném od 1.7.2014 Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 1.059 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) po 300 Kč (§ 14b odst.1 bod 2 advokátního tarifu), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 252 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem částka 2.511 Kč, z toho 50% činí částka 1.255,50 Kč, které soud žalobci přiznal.