16 C 237/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce A ., se sídlem Adresa žalobce A , IČO: IČO žalobce B , zastoupený Jméno žalobce C , advokátem, AK adresa , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , adresa , o zaplacení částky 93.177,- Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 46.200,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 7.4.2026 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 46.971,- Kč s příslušenstvím, úrok ve výši 3.790,55 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 48.128,96 Kč od 28.1.2025 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 3.102,31 Kč, úrok z prodlení za dobu od 28.1.2025 do 6.4.2026 a úrok z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 46.200,- Kč od 7.4.2026 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 93.177,- Kč s úroky ve výši 3.790,55 Kč a ve výši 12,75 % ročně z částky 48.128,96 Kč od 28.1.2025 do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 3.102,31 Kč a s úroky z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 48.128,96 Kč od 28.1.2025 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel dne 24.10.2022 s právním předchůdcem žalobce (, právnická osoba, ) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost (s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet zápůjčku), a to především na základě hodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části „ověřené dokumenty“. Ze smluvních podmínek plyne, že zákazník prohlašuje, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti zákazníka splácet poskytnutou zápůjčku a dále prohlašuje, že je schopen splatit celkovou dlužnou částku v souladu se smlouvou. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení byla teprve s žalovaným uzavřena smlouva. Na základě uzavřené smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 50.000,- Kč. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce poplatek ve výši 53.044,- Kč (úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 48.205,- Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1.500,- Kč). Žalovaný se zavázal souhrnnou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku uhradit v hotovosti v 21měsíčních splátkách po 4.907,- Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na 29.7.2024. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, kdy poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 21.6.2023. Ke dni 2.7.2023 činila dlužná jistina částku 48.128,96 Kč a dlužný poplatek částku 45.048,- Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované řádně uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 48.128,96 Kč dále úrokem ve výši 12,75 % ročně a to od 30.7.2024 (ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu celého úvěru). Právní předchůdce žalobce měl současně právo požadovat úroky z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné jistiny. Od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek žalovaný uhradil celkem částku 7.800,- Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2025 uzavřenou mezi původním věřitelem jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem byla předmětná pohledávka postoupena žalobci s účinností ke dni 27.1.2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalobce požaduje zaplacení částky 93.177,- Kč, skládající se z jistiny ve výši 48.128,96 Kč a poplatku ve výši 45.048,04 Kč, s příslušenstvím skládajícím se z úroku a úroků z prodlení. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalované upomínku.V podání ze dne 7.10.2025 žalobce uvedl, že ze zákaznické karty se podává, že právní předchůdce žalobce ověřil majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy (09/2020), z výplatních pásek (7,8/2022), současně z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na informace, které žalovaný uvedla že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník ve společnosti , právnická osoba, , jeho měsíční příjem činí 21.633,- Kč, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky, dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná (právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, kdy v případě uvedení nepravdivých údajů by mohlo jít o trestný čin úvěrového podvodu dle ust. § 211 tr. zákoníku). Dále žalovaný čestně prohlásil, že reálně disponuje s použitelným příjmem, který uvedl v zákaznické kartě a že tento údaj je pravdivý. Současně prohlásil, že nezamlčel žádný údaj podstatný v souvislostí s žádostí o zápůjčku.Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2025 společnost , právnická osoba, převedl pohledávky vzniklé ze smluv o půjčce a smluv o zápůjčce specifikované v Příloze č.1 a to se všemi právy s nimi spojenými. Žalobce dále doložil, že pohledávka, která je předmětem tohoto sporu, je uvedena v Příloze č.1 a to pod číslem , hodnota, . Oznámením ze dne 27.1.2025 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobce.V podání ze dne 2.6.2026 žalobce doplnil, že žalovanému byla částka ve výši 50.000,- Kč zaslána převodem na číslo účtu, které žalovaný uvedl ve smlouvě.Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.Soud má za prokázané tyto skutečnosti:V listině označené jako zákaznická karta žalovaný uvedl své osobní údaje – je svobodný, má 2 vyživovací povinnost, druh bydlení - je vlastník. Je zaměstnán na plný pracovní úvazek – uvedl zaměstnavatele. Finanční údaje (příjem – 21.633,- Kč, externí splátky 0,- Kč, odhadované měsíční výdaje – 10.000,- Kč, žalovaný nemá kreditní kartu, nemá úvěr u jiné společnosti). Zástupce právního předchůdce žalobce ověřil tvrzení žalovaného z pracovní smlouvy 21.9/20- na neurč., výplatní pásky 7,8/2022. Zákaznická karta je dne 22.10.2022 podepsaná žalovaným a zástupcem právního předchůdce žalobce.Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dne 24.10.2022 a smluvních podmínek smlouvy má soud za prokázané, že dne 24.10.2022 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 50.000,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti se úvěrem poplatek v částce 49.705,- Kč. Poplatek se skládá z úroku ve výši 48.205- Kč, částky za zpracování, spotřebitelského úvěru ve výši 1.500,- Kč. Žalovaný potvrdil, že má zájem dobrovolně přistoupit k volitelnému doplňkovému pojištění. Pojistné za doplňkové pojištění činí za sjednanou dobu pojištění 3.339,- Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 99.705,- Kč (jistina + poplatek + pojistné), které žalovaný splatí formou 21měsíčních splátek po 4.907,- Kč. Právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr do 3 pracovních dnů od úspěšného provedení telefonického ověření správnosti osobních údajů žalované a parametrů úvěru uvedených ve smlouvě, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného. Jako bankovní spojení žalovaný uvedl č. , č. účtu, .Podle listiny ze dne 29.10.2022 se žalovaný zařadil do pojistného programu.Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že z účtu č. , č. účtu, majitele , právnická osoba, byla na účet č. , č. účtu, zaúčtována částka 50.000,- Kč dne 26.10.2022 pod VS , var. symbol, (smlouva č. , hodnota, ).Z listiny označené jako tabulka umoření soud zjistil, že žalovaný uhradil splátku ve výši 3.800,- Kč, 3.000,- Kč, 500,- Kč a 500,- kč, celkem 7.800,- Kč.Právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému dopisem ze dne 27.1.2025, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2025 byla pohledávka včetně příslušenství postoupena na žalobce. Dopis byl odeslán dne 27.2.2025.Právní zástupce žalobce vyzval žalovaného výzvou k plnění ze dne 16.4.2025 k zaplacení pohledávky ve výši 102.763,08 Kč nejpozději do 1.5.2025. Výzva byla odeslána dne 16.4.2025.Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:Dne 24.10.2022 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční částku 50.000,- Kč (převodem na účet dne 26.10.2022). Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem poplatek v částce 49.705,- Kč. Žalovaný se zavázal na základě smlouvy zaplatit celkem částku 99.705,- Kč v hotovosti v 21měsíčních splátkách po 4.907,- Kč. Úvěr byl žalovanému zaslán na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný zaplatil celkem 3.800,- Kč. Následně bylo žalovanému dopisem ze dne 27.1.2025 oznámeno postoupení pohledávky na žalobce.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-, právnická osoba, ), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka. Příjmy žalovaného ve výši 21.633,- Kč byly údajně ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Pokud jde o měsíční výdaje žalovaného, byly odhadované na 10.000,- Kč. Soudu nebyly předloženy žádné doklady, potvrzující příjmy nebo výdaje žalovaného. Právní předchůdce žalobce tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o výdajích žalovaného, kdy ze zákaznické karty není zřejmé, jaké údaje zjistil a zda obsahovaly výdaje uváděné žalovaným v zákaznické kartě. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s poplatkem splatit, kdy ohledně příjmů a výdajů vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil. To, že schopnost žalovaného splácet úvěr nebyla dostatečná, vyplývá i ze skutečnosti, že žalovaný nezaplatil žádnou splátku řádně (měl platit částku 4.907,- Kč měsíčně a zaplatil 3.800,- Kč, 3.000,- Kč, 500,- Kč a 500,- Kč). Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp. zn. 9Co 109/2020).Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o. z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp. zn.

I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o. z.).Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.V řízení bylo prokázáno (potvrzení o provedení transakce) že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 50.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného poplatku a úroků. Soud má za prokázané, že žalovanému byla poskytnuta částka 50.000,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 o. z. vydat. Z obsahu žaloby a tabulky umoření vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 3.800,- Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 46.200,- Kč (50.000 – 3.800) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o. z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 5.4.2026. Nárok se stal splatným 6.4.2026 a žalovaný se dostal do prodlení od 7.4.2026. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 7.4.2026 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp. zn. 23Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 117.385,71 Kč (částku 93.177,- Kč + úrok 3.790,- Kč + 8.658,20 Kč – úrok 12,75 % ročně z částky 48.128,96 Kč od 28.1.2025 do 16.6.2026 + úrok z prodlení 3.102,31 Kč + 8.658,20 Kč – úrok z prodlení 12,75 % ročně z částky 48.128,96 Kč od 28.1.2025 do 16.6.2026). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 47.379,- Kč (jistina – 46.200,- Kč + 1.179,- Kč – úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z 46.200,- Kč od 7.4.2026 do 26.6.2026). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 40 %, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 60 %. Poměr úspěchu tedy činí 20 % ve prospěch žalovaného. Dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.