16 C 25/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce A ., se sídlem Adresa žalobce A , IČO: IČO žalobce A , zastoupený Jméno žalobce B , advokátem, AK adresa , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , adresa , o zaplacení částky 604.410,- Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 529.400,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5% ročně z této částky od 3.6.2026 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 75.010,- Kč a pro úrok ve výši 34.194,89 Kč, pro úrok ve výši 10,257% ročně z částky 599.405,- Kč od 27.2.2026 do zaplacení, pro úrok z prodlení ve výši 35.796,36 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 11,5% ročně z částky 601.135,- Kč od 27.2.2026 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 38.593,- Kč, k rukám , Jméno žalobce B, , AK , adresa, , do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 604.410,- Kč s úrokem ve výši 34.194,89 Kč a ve výši 10,257% ročně z částky 599.405,- Kč od 27.2.2026 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 35.796,36 Kč a ve výši 11,5% ročně z částky 601.135,- Kč od 27.2.2026 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 20.5.2024 úvěrovou smlouvu, na základě, které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 623.200,- Kč na nákup zboží u prodejce, kdy částka poskytnutého úvěru byla zaslána přímo prodejci. Roční úroková sazba byla stanovena ve výši 10,257407% a byla neměnná. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 10.422,- Kč, splatných do 17. dne v kalendářním měsíci, kdy splatnost poslední splátky byla určena na 17.5.2031. Žalovaný se zavázal uhradit celkem částku 875.448,- Kč. Před uzavřením smlouvy byla prověřena úvěruschopnost žalovaného, prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být schválena, aniž by došlo k předlužení. Žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas. Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 7.8.2025. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 7.8.2025 – výzva ke splacení celého úvěru. Žalovaný do dne zesplatnění na poskytnutý úvěr uhradil celkem částku 93.800,- Kč. Dlužná částka byla vyčíslena ve výši 604.410,- Kč sestávající se z dlužných splátek do dne zesplatnění ve výši 52.108,- Kč, obchodní úrok od poslední splátky do ukončení smlouvy ve výši 3.275,- Kč, nesplacená jistina ve výši 547.297,- Kč smluvní sankce ve výši 1.000,- Kč náklady na vymáhání ve výši 730,- Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění.V podání ze dne 18.5.2026 žalobce uvedl, že žalovaný byl vyzván, aby uvedl výši svých příjmů a výdajů. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán s trvalým příjmem a doložil pracovní smlouvu a výplatní pásky za měsíc únor, březen a duben 2024. Žalobce zasílá matriční list klienta, který obsahuje údaje uvedené žalovaným, kdy pravdivost těchto údajů žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalobce předkládá výpis z úvěrového registru NRKI. Žalobce považoval tvrzení žalovaného za dostatečná a s ohledem na neexistenci důvodné pochybnosti o pravdivosti tvrzení žalovaného a s ohledem na výši úvěru a analýzu žalovaného, má za to, že žalobce splnil podmínky zákona a postupoval s odbornou péčí. Žalovaný hradil splátky po dobu asi jednoho roku. Od 06/2024 do 08/2025 a byl nepochybně schopen úvěr splácet, kdy uhradil částku 93.800,- Kč.Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.Soud má za prokázané tyto skutečnosti:Z výplatní pásky za měsíc únor 2024 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného byla ve výši 32.214,- Kč. Z výplatní pásky za měsíc březen 2024 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného byla ve výši 27.388,- Kč. Z výplatní pásky za měsív duben 2024 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného byla ve výši 23.634,- Kč.Z dodatku pracovní smlouvy ze dne 16.5.2023 soud zjistil, že pracovní poměr žalovaného u , právnická osoba, byl sjednán od 1.9.2023 na dobu neurčitou.Z matričního listu klienta soud zjistil, že žalovvaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou, uvedl zaměstrnavatele. Uvedl příjem ve výši 43.000,- Kč, příjem ostatních členů domácnosti 70.000,- Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení (bez hypotéky) 20.000,- Kč, pravidelné měsíční splátky všech úvěrů domácnosti (včetně hypotéky) 9.737,- Kč, pravidelné měsíční výdaje domácnosti 10.000,- kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, počet vyživovaných osob 1.Podle potvrzení o provedení ověření bonity klienta žalobce provedl před uzavřením smlouvy o úvěru ověření bonity klienta. Žalovaný požádal o autoúvěr zajištěný ve výši 623.200,- Kč. Uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů počet dětí 1. Příjem žalovaného činí částka 43. 000,- Kč, příjem ostatních členů domácnosti 70.000,- Kč. Měsíční výdaje domácnosti 39.737,- Kč. Není zde však uvedeno, zda a z jakých listin byla bonita žalovaného ověřena. Žalovaný nebyl nalezen v registru CEE, NRKI, ISIR, SOLUS. Žalobce spočítal MLS klienta (5.378,- Kč) a MLS domácnosti (49.913,- Kč).Z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ve spojení s formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným. Zprostředkovatelem úvěru byl , právnická osoba, . se sídlem , adresa, . Předmětem financování bylo motorové vozidlo , značka automobilu, . Žalovaný získal účelový (zaplacení ceny auta) úvěr ve výši 623.200,- Kč a zavázal se úvěr splácet v 84 měsíčních splátkách po 10.422,- Kč. Strany si sjednaly roční úrokovou sazbu 10,257407% a RPSN 10,8%. Celková částka splatná spotřebitelem: 875.448,- Kč.Ze saldokonta úvěrové smlouvy bylo zjištěno, že se jedná o interní dokument žalobce, dle kterého žalovaný platil splátky v období od 17.6.2024 do 27.2.2025, kdy zaplatil 9 splátek v celkové výši 93.800,- Kč.V dopise ze dne 7.8.2025 žalobce vyzval žalovaného v důsledku jeho prodlení s úhradou závazků ke splacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy. Vyzval jej k zaplacení dlužné částky ve výši 604.410,- Kč nejpozději do 14 dní od sepsání výzvy. Dle poštovního podacího archu byl dopis odeslán dne 8.8.2025.Předžalobní výzvou k plnění ze dne 9.2.2026 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k uhrazení částky 668.317,87 Kč do 16.2.2026.Soud má za prokázané tyto skutečnosti:Žalovaný uzavřel dne 20.5.2024 s žalobcem úvěrovou smlouvu, kdy předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 623.200,- Kč na zaplacení vozidla , značka automobilu, , kdy částka poskytnutého úvěru byla zaslána přímo prodejci. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 10.422,- Kč, splatných do 17. dne v kalendářním měsíci. Žalovaný se zavázal uhradit celkem částku 875.448,- Kč. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách řádně a včas neplnil (zaplatil 9 splátek v celkové výši 93.800,- Kč) a z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 7.8.2025 celý úvěr zesplatnil.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet žalobce prověřil na základě prohlášení žalovaného. Žalobce ověřil, že je žalovaný zaměstnán a ověřil příjem žalovaného z výplatních pásek za měsíc únor, březen a duben 2024. Soud má za to, že v případě posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyl žalobce důsledný. Žalobce vycházel z příjmu 41.284,- Kč (kdy podle výplatních pásek průměrná čistá mzda za tři měsíce činila 27.745,- Kč), příjmů ostatních členů domácnosti 70.000,- Kč (které nebyly nijak doloženy), životního minima žalovaného 4.470,- Kč, životního minima na 1 vyživované dítě 1.525,- Kč a všech členů domácnosti 11.560,- Kč, normativních nákladů na bydlení ve výši 7.720,- Kč. Žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a má 1 vyživovací povinnost. Žalobce nahlédl do externích registrů (SOLUS a NRKI), kde nezjistil žádné skutečnosti, které by vznášely pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce ověřil příjmovou stránku žalovaného z výplatních pásek. Žalobce počítal se splátkami úvěrů u HC ve výši 9.893,- Kč a se splátkami úvěrů mimo HC ve výši 9.096,- Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného žalobce soudu nepředložil žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného. Žalovaný uváděl výdaje domácnosti ve výši 39.737,- Kč a žalobce počítal s normativními náklady na bydlení 7.720,- Kč, soudu však opět nebyl předložen žádný doklad prokazující tvrzenou skutečnost. Žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil pouze na využívání statistického modelu (který o skutečných výdajích žalované nevypovídá), aniž by je porovnal se skutečnými výdaji žalovaného. Žalobce ani nepřihlédl k tomu, že z výplatních pásek vyplýval nižší příjem žalovaného, než žalovaný uváděl. Žalobce tak zcela rezignoval na povinnost ověřit výdaje žalovaného, kdy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů uvedených žalovaným, a proto při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. Soud má za to, že využití statistických dat a modelů je při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele vhodné, avšak jako metoda sekundární a podpůrná. Primárně je třeba vycházet z informací poskytnutých spotřebitelem a tyto řádně ověřit. Statistické údaje je tak možné využít jako druhotný zdroj informací, kdy informace poskytnuté spotřebitelem není možné získat (ověřit). Žalobce však v tomto případě (u výdajů žalovaného) primárně využil statistické údaje bez toho, aniž by se snažil získané informace od žalovaného ověřit. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnuté úvěry splatit, kdy se blíže nezajímal o výdaje žalovaného. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku 623.200,- Kč (zaplacená přímo prodejci). Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a dalších poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 623.200,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce a výpisu čerpání a splátek vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 93.800,- Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat to, oč se bezdůvodně obohatil, tedy částku ve výši 529.400,- Kč a pro zbývající požadovanou částku a úroky žalobu zamítl.Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena 1.6.2026 a nárok se stal splatným 2.6.20226, žalovaný se dostal do prodlení od 13.6.2026. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 3.6.2026 v souladu s ustanovením nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 712.319,95 Kč (částku 604.410,- Kč + úrok 34.194,89 Kč + 17.842,50 Kč – úrok 10,257% ročně z částky 599.405,- Kč od 27.2.2026 do 12.6.2026 + úrok z prodlení 35.796,36 Kč + 20.076,20 Kč - úrok z prodlení 11,5% ročně z částky 601.135,- Kč od 27.2.2026 do 12.6.2026). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 531.067,90 Kč (částka 529.400,- Kč + 1.667,90 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,5% ročně z 529.400,- Kč od 3.6.2026 do 12.6.2026). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 74,5%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 25,5%. Protože poměr úspěchu tedy činí 49% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 24.177,- Kč, mimosoudní odměna zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl.č. 177/1996Sb. – příprava a převzatí věci, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, účast na soudním jednání dne 12.6.2026) po 10.740,- Kč (§7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb.), čtyři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§11 odst. 1 písm. a), d) vyhl.č. 177/1996Sb. – příprava a převzatí věci, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, účast na jednání soudu dne 12.6.2026) po 450,- Kč (§13 odst. 1,4 vyhl.č.177/1996Sb. ve znění od 1.1.2025), náhrada cestovních výdajů zástupce žalobce za cestu k jednání soudu , adresa, a zpět osobním automobilem ve výši 351,- Kč (základní náhrada ve výši 351,- Kč při ujetých 44 km x 5,90 Kč, náhrada za spotřebované pohonné hmoty ve výši 91,60 Kč při ujetých 44 km, prům. spotřebě 6 l a ceně paliva 34,70 Kč/l - vyhl. č. 573/2025 Sb.) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 9.473,31 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem částku 78.761,31 Kč z toho 49% činí částka 38.593,- Kč, které soud žalobci přiznal.