16 C 260/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce A ., se sídlem Adresa žalobce A , IČO: IČO žalobce B , zastoupený Jméno žalobce C , advokátem, AK adresa , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený datum , hlášen k pobytu na adrese Adresa žalovaného , o zaplacení částky 464.414,64 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 417.921,69 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5% ročně z této částky od 10.4.2026 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 46.492,95 Kč s příslušenstvím, úrok ve výši 32.529,57 Kč, úrok ve výši 6,9% ročně z částky 458.664,64 Kč od 25.4.2025 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 16.629,51 Kč, úrok z prodlení za dobu od 25.4.2025 do 9.4.2026 a ve výši 0,5% ročně z částky 417.921,69 Kč od 10.4.2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 28.912,- Kč, k rukám , Jméno žalobce C, , AK , adresa, , do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se domáhal zaplacení částky 464.414,64 Kč s úrokem ve výši 32.529,57 Kč a ve výši 6,9% ročně z částky 458.664,64 Kč od 25.4.2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 16.629,51 Kč a ve výši 12% ročně z částky 458.664,64 Kč od 25.4.2025 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že na základě návrhu „žádost o spotřebitelský úvěr“ účastníci uzavřeli dne 5.5.2023 smlouvu o úvěru, na základě, které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 500.000,- Kč. Před uzavřením smlouvy žalobce posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí. Žalobce vycházel mj. z informací získaných z bankovních registrů klientských informací, z nebankovních registrů a dalších registrů a databází (insolvenční rejstřík) a dále statistických, demografických a historických dat. Žalovaný se zavázal úvěr čerpat jednorázově do 16.5.2023 a splatit jistinu nejpozději k 15.4.2031 spolu s úroky. Doba trvání úvěru byla stanovena na 96 měsíců s výpůjční úrokovou sazbou ve výši 6,9% ročně, hodnotou RPSN 7,31%, kdy výše měsíční splátky byla stanovena na 6.901,- Kč. Od 15.7.2023 byl žalovaný povinen splácet vyčerpanou jistinu spolu s úroky vždy ke každému 15.dni kalendářního měsíce. Žalovaný vyčerpal částku úvěru dne 5.5.2023. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splatných splátek a dopustil se tak porušení smlouvy. V souladu se všeobecnými obchodními podmínkami došlo k zesplatnění úvěrové pohledávky. Žalobce zaslal žalovanému dne 27.11.2024 výzvu k okamžitému splacení dluhu, kde informoval žalovaného, že požaduje okamžité splacení všech svých úvěrových pohledávek do 15.1.2025. Žalovaný dluh neuhradil. Celková výše žalované pohledávky činí 464.414,64 kč (nesplacená část jistiny – 458.664,64 kč a úvěrové poplatky 5.750,- Kč). Před podáním žaloby byla žalovanému dne 3.4.205 zaslána předžalobní upomínka.V podání ze dne 22.4.2026 žalobce doplnil, že při posouzení úvěruschopnosti vychází nejen z informací poskytnutých spotřebitelem, ale zejména z informací, které si sám aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, dostupných veřejně, a především i neveřejných. Z úvěrových registrů zjistil, že žalovaný nemá další dluh (nezjistil o žalovaném žádné negativní informace), z interní databáze žalobce nezjistil žádné negativní informace, prověřil žalovaného v insolvenčním rejstříku, v živnostenském rejstříku a existenci exekučního řízení. Doklad žalovaného nebyl evidován v databázi neplatných dokladů a ověřil, že bydliště žalovaného se nenachází na adrese obecního úřadu. Příjem žalovaného byl ověřen z periodických výpisů z běžného účtu žalovaného za poslední 4 měsíce, kdy jeho pravidelná mzda činila v průměru 26.772,- Kč měsíčně. Žalobce hodnotil i výdaje žalovaného, posuzoval výdaje sdělené žalovaným a konfrontoval je s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (životní minimum) a částkami vyplývajícími ze statistických dat. Výdaje na bydlení (žalovaným uvedenou částku) porovnal s údaji z analýzy regionálních dat ČSÚ o výdajích na bydlení a energie v jednotlivých regionech, dle typů bydlení. Žalobce u výdajů žalovaného vycházel z částky 19.406,- Kč. Pravidelné výdaje žalovaného byly ověřeny z periodických výpisů z běžného účtu žalovaného za poslední 4 měsíce. Žalobce dále provedl scoringovým modelem zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného z hlediska demografických dat. Žalovaný poskytnutý úvěr zpočátku hradil řádně a včas, uhradil částku téměř za 12měsíčních splátek. Z této skutečnosti lze dovodit, že příčina nesplácení dluhu vznikla až po poskytnutí úvěru. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil celkem částku 82.078,31 Kč.Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.Soud má za prokázané tyto skutečnosti:Z návrhu na poskytnutí úvěru a report průběhu schválení soud zjistil: žalovaný je svobodný, nájemník záznamy z BRKI/NRKI, SOLUS je čistý. Měsíční výše příjmu 27.150,- Kč zaměstnán od 1.7.2022 jako přepravář. Náklady spojené s bydlením 4.000,- Kč pojištění 300,- Kč spoření 1.500,- Kč, prohlášené měsíční výdaje 6.800,- Kč, ostatní výdaje 1.000,- Kč, děti 0. Celková výše půjček a spotřebitelských úvěrů 0. Výši příjmu žalovaný doložil potvrzením zaměstnavatele ze dne 14.4.2023.Žalovaný předložil potvrzení o přechodném pobytu a řidičský průkaz. Dne 27.4.2023 vyplnil prohlášení o majetku a dne 5.5.2023 vyplnil prohlášení o zdravotním stavu.V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, zaměstnán od 1.7.2022, průměrný čistý měsíční příjem 27.150,- Kč. Výdaje spojené s bydlením 4.000,- Kč, spoření 1.500,- Kč.V žádosti o poskytnutí optimální půjčky ze dne 30.3.2022 žalovaný uvedl, že je svobodný, bytové poměry – nájemník, trvalý pobyt od 2022. Uvedl pravidelný čistý měsíční příjem – 25.000,- Kč. Měsíční výdaje domácnosti: výdaje spojené s bydlením – 2.500,- Kč, ostatní výdaje – 458,- Kč. Uvedl dluhy určené ke konsolidaci. Předložil prohlášení o zdravotním stavu.Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1.1.2023 do 30.4.2023 banka zjistila, že v lednu 2023 na účet přišla částka ve výši 24.894,- Kč a z účtu odešla částka 24.377,- Kč, v únoru 2023 na účet přišla částka ve výši 27.446,- Kč a z účtu odešla částka 22.632,33 Kč, v březnu 2023 na účet přišla částka ve výši 29.473,- Kč a z účtu odešla částka 33.427,15 Kč, v dubnu 2023 na účet přišla částka ve výši 32.033,- Kč a z účtu odešla částka 29.149,18 Kč. Počáteční zůstatek na účtu byl ve výši -95,74 Kč a konečný zůstatek +3.829,65 Kč.Podle smlouvy o úvěru ze dne 5.5.2023 má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s žalobcem smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 500.000,- Kč, který bude čerpat jednorázově do 16.5.2023. ode dne, kdy zahájí čerpání úvěru, bude splácet úroky z vyčerpané výše úvěru. První splátka úroků bude ve výši 958,33 Kč, další splátka úroků bude 2.875,- Kč. Splácení jistiny zahájí v měsíci následujícím po úplném vyčerpání úvěru v pravidelných anuitních měsíčních splátkách ve výši 6.901,- Kč vždy k 15. dni kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba činí 6,9%, RPSN činí 7,31%. Celková částka splatná spotřebitelem činí 656.711,49 Kč.Z výpisu z účtu a historického výpisu má soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 500.000,- Kč dne 5.5.2023.Z tvrzení žalobce má soud za prokázané, že žalovaný uhradil celkem částku 82.078,31 Kč.Dopisem ze dne 27.11.2024 má soud za prokázané, že žalobce vzhledem k neplnění podmínek smlouvy o úvěru žalovaného naposledy vyzval k okamžitému splacení všech dlužných částek, které činí k 26.11.2024 55.085,43 Kč. V případě, že dlužná částka nebude uhrazena nejpozději do 15.1.2025, vyzývá žalobce žalovaného ke splacení celé úvěrové pohledávky. Splatnost celé pohledávky nastane dne 15.1.2025 a žalobce přistoupí k vymáhání pohledávky soudní cestou nebo k prodeji pohledávky třetí straně.Předžalobní upomínkou ze dne 3.4.2025 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě dluhu ve výši 507.609,63 Kč do 10.4.2025.Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:Účastníci uzavřeli výše uvedenou smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 500.000,- Kč, který se žalovaný zavázal splácet. Částku čerpal žalovaný dne 5.5.2023. Protože žalovaný neplnil podmínky uzavřené smlouvy řádně a včas, žalobce v souladu s uzavřenou smlouvou dopisem ze dne 27.11.2024 zesplatnil celý dluh najednou ke dni 15.1.2025.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to z důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr žalobce prověřil na základě žádosti žalovaného a ověření příjmů žalovaného z výpisů z účtu vedeného u žalobce za období tří měsíců a z potvrzení zaměstnavatele. V žádosti žalovaný uvedl příjem ve výši 27.150,- Kč (který žalobce ověřil z potvrzení ze dne 14.4.2023). Pokud jde o výdaje, žalovaný uvedl výdaje spojené s bydlením 4.000,- Kč, měsíční výdaje domácnosti 6.800,- Kč a ostatní výdaje 1.000,- Kč. Žalobce počítal s celkovými výdaji 12.389,- Kč. Soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného. Žalovaný se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil na administrativní údaje vyplývající ze statistických dat (které o skutečných výdajích žalovaného nevypovídají), aniž by je porovnal se skutečnými doloženými výdaji žalovaného. Věřitel nesplní svou povinnost, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. U výdajů žalovaného se žalobce nezajímal o skutečné výdaje žalovaného (z žádného dokladu nevyplývá, že by žalovaný nějaké doklady o svých výdajích předkládal). K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu § 86 z.s.ú. patří získání dostatečných podkladů, přičemž poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). U výdajů sice poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto musí porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného). Žalobce zcela rezignoval na povinnost ověřit výdaje žalovaného, a při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. Žalobce tak poskytl žalovanému finanční prostředky, aniž by před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřil jeho schopnost dlužnou částku řádně splácet. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku 500.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených úroků a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 500.000,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byla žalovaná povinna podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 82.078,31 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 417.921,69 Kč (částka poskytnutá 500.000,- Kč – částka žalovaným zaplacená 82.078,31 Kč) a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl.Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 8.4.2026. Nárok se stal splatným 9.4.2026 a žalovaný se dostal do prodlení od 10.4.2026. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 10.4.2026 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 608.573,372 Kč (částku 464.414,64 Kč + úrok 32.529,57 Kč + 34.682,50 Kč – úrok 6,9% ročně 458.664,64 Kč od 25.4.2025 do 29.5.2026 + úrok z prodlení 16.629,51 Kč + 60.317,50 Kč – úrok z prodlení 12% ročně z částky 458.664,64 Kč od 25.4.2025 do 29.5.2026). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 424.505,29 Kč (jistina – 417.921,69 Kč + 6.583,60 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,5% ročně z 417.921,69 Kč od 10.4.2026 do 29.5.2026). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 69,7%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 30,3%. Poměr úspěchu tedy činí 39,5% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 18.577,- Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - příprava a převzetí věci, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, účast na jednání soudu dne 29.5.2026) po 10.180,- Kč (§ 7 bod 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.), čtyři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - příprava a převzetí věci, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, účast na jednání soudu dne 29.5.2026) po 450,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada cestovních výdajů zástupce žalobce za cestu k jednání soudu , adresa, a zpět osobním automobilem ve výši 1.717,87 Kč (základní náhrada ve výši 1.298,- Kč při ujetých 220 km x 5,90 Kč, náhrada za spotřebované pohonné hmoty ve výši 419,87 Kč při ujetých 220 km, prům. spotřebě 5,5 l a ceně paliva 34,70 Kč/l - vyhl. č. 573/2025 Sb.), náhrady za promeškaný čas zástupce žalobce při cestě k jednání z , adresa, a zpět za 6 půlhodiny po 150,- Kč ve výši 900,- Kč (dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 258/2024 účinné od 1. 1. 2025) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 9.478,95 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem částka 73.193,80 Kč z toho 39,5% činí částka 28.912,- Kč, kterou soud žalobci přiznal.