16 C 263/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., se sídlem Adresa žalobce , IČO: IČO žalobce , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , adresa , o zaplacení částky 51.402,72 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 45.948,70 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 6.4.2026 do zaplacení a uhradit náklady řízení ve výši 1.105,50 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 4.454,02 Kč s příslušenstvím, pro kapitalizovaný úrok ve výši 2.902,50 Kč, pro úrok ve výši 16,9% ročně z částky 45.990,02- Kč od 14.7.2025 do 10.8.2025, pro úrok ve výši 12% ročně z částky 45.990,02 Kč od 24.7.2025 do zaplacení, pro úrok ve výši 12% ročně z částky 45.990,02 Kč od 11.8.2025 do zaplacení, pro úrok ve výši 18,9% ročně z částky 4.412,70 Kč od 14.7.2025 do 31.8.2025, pro úrok ve výši 12% ročně z částky 4.412,70 Kč od 24.7.2025 do zaplacení, pro úrok ve výši 12% ročně z částky 4.412,70 Kč od 1.9.2025 do zaplacení a pro částku 1.000,- Kč se žaloba zamítá. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení a) částky 45.990,02,- Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.686,43 Kč a s úroky specifikovanými v žalobním návrhu, b) částky 4.412,70 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 216,07 Kč a s úroky specifikovanými v žalobním návrhu a c) částky 1.000,- Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalobce uzavřel s žalovaným rámcovou smlouvu, na základě, které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Dne 13.8.2024 uzavřel žalobce s žalovaným dodatek č. 14 k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši 46.354,- Kč. Úvěr mu byl schválen a dne 13.8.2024 vyplacen na běžný účet žalovaného v plné výši. Žalobce provedl vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného na základě informací od žalovaného (z dokladů klienta), z interních a externích databází. Žalovaný se zavázal měsíčně hradit pravidelnou konstantní splátku v celkové výši 803,- Kč (jistina a úrok 16,9 % ročně) vždy k 10. dni měsíce počínaje 10.9.2024, předpokládané datum splacení úvěru bylo 10.8.2034. Dodatkem č. 17 ze dne 22.10.2024 si účastníci sjednali splátkové prázdniny (odklad splátek splatných dne 10.11.2024 a dne 10.12.2024). Po dobu splátkových prázdnin se úvěr úročil sazbou sjednanou ve smlouvě. Splátky za dobu od 10.9.2024 do 10.4.2025 byly splaceny. Počínaje splátkou ke dni 10.5.2025 žalovaný splátky nehradil. Dne 14.7.2025 došlo k zesplatnění úvěru (předžalobní výzva ze dne 14.7.2025). Ke dni zesplatnění činí dluh nesplacená jistina ve výši 45.990,02 Kč a nesplacený úrok z úvěru ve výši 2.686,43 Kč. Žalobce požaduje od 11.8.2025 smluvní úrok 12 % ročně. O zesplatnění informoval žalobce žalovaného zesplatňujícím dopisem – předžalobní výzva ze dne 14.7.2025, dále zprávami na e-mailovou adresu žalovaného, do jeho internetového bankovnictví a SMS zprávou. Zesplatněním se závazek stal splatným v plné výši spolu s příslušenstvím ke dni 14.7.2025. Dne 30.9.2024 uzavřel žalobce s žalovaným dodatek č. 16 k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 5.000,- Kč. Protože žalovaný splnil všechny smluvní předpoklady bylo mu poskytnutí kontokorentu schváleno dne 30.9.2024 a zároveň mu bylo umožněno jeho čerpání na účtu. Žalobce provedl vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného na základě informací, které mu žalovaný poskytl v žádosti o úvěr. Osobní údaje žalobce ověřuje z klientových dokladů, údaje o finanční situaci poskytuje klient a žalobce je dle potřeby ověřuje. Dále žalobce posuzuje informace z interních a externích databází (úvěrovou zprávu z Bankovního registru klientských informací, který zahrnuje i údaje z Nebankovního registru a dále informace z některých společností patřících do skupiny PPF). Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností žalovaným, přistoupil žalobce dne 14.7.2025 k zesplatnění kontokorentu (viz zesplatňující dopis – předžalobní výzva ze dne 14.7.2025). Ke dni zesplatnění byla dlužná pohledávka tvořena nesplacenou jistinou ve výši 4.412,70 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru ve výši 216,07 Kč (souhrn nesplacených smluvních úroků od 1.4.2025 do 13.7.2025). O zesplatnění byl žalovaný informován zesplatňujícím dopisem – předžalobní výzvou ze dne 14.7.2025.V podání ze dne 3.12.2025 žalobce doplnil, že posouzení úvěruschopnosti žalobce provedl na základě informací, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr. Žalobce si vyžádal výpis z účtu žalovaného č. , č. účtu, na který přicházela mzda žalovaného (tím byl ověřen jeho pracovní poměr a výše příjmu). Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 46.354,-kč, kdy část 20.354,- Kč byl poskytnut pro refinancování jiného úvěru žalovaného. U výdajů vycházel žalobce z informací poskytnutých žalovaným a také z z interních a externích databází. Žalovaný u úvěru uvedl, že hradí splátky jiných úvěrů (6.931,- Kč, 10.466,- Kč/ 15.000,- Kč) u kontokorentu uvedl splátky (6.931,- Kč, 11.269/5.000,- Kč). Žalobce dále stanovil částky na výdaje (výdaje domácnosti 12.000,- Kč/11.000,- Kč a 6.931,- Kč), která pokryla výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb. Při posuzování výdajů žalovaného žalobce stanovil částku, kterou interně vyhodnotil dle expertní analýzy jako potřebnou pro výdaje žalovaného. Částka pokryla výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb žalovaného (náklady na dopravu, léky apod.). Žalobce dále zohledňuje výsledky analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu a analýzu výdajů, které v žádostech uvedli ostatní klienti. Žalovaný uvedl v žádosti, že má vyživovací povinnost. Žalobce dospěl k závěru, že je ve schopnostech žalovaného, tak jeho domácnosti poskytovaný úvěr řádně splácet. Na úvěr žalovaný uhradil celkem částku 4.818,- Kč. Pokud jde o kontokorent, žalovaný kontokorent opakovaně čerpal a splácel, cekem vyčerpal částku 8.771,56 Kč a na úroky kontokorentu uhradil celkem částku 386,57 Kč. K jednání soudu se žalobce podáním ze dne 21.4.2026 omluvil.Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu dále domáhal zaplacení částky 1.000,- Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli rámcovou smlouvu, jejímž podpisem žalovaný požádal o zřízení běžného účtu č. , č. účtu, . Na základě rámcové smlouvy byl žalovanému aktivován běžný účet a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Stranami bylo mj. sjednáno, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku. Žalovaný se dále zavázal udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryl předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobcem vyzván. Účet se neměl nikdy dostat do záporného zůstatku (debetu). Žalovaný se na účtu dostal do nepovoleného debetu ve výši 1.000,- Kč. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu. V podání ze dne 3.12.2025 žalobce doplnil, že žalovaný se dostal do debetu naúčtováním nákladů na účelné vymáhání dluhu v celkové výši 1.000,- Kč, které byly žalovanému naúčtovány dvakrát po 500,- Kč a to dne 27.5.2025 a dne 23.6.2025.Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.Soud má za prokázané tyto skutečnosti:Dle aplikačních dat žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že není ženatý, má 1 vyživovanou osoby a bydlí v nájmu. Uvedl zaměstnavatele a výplatu ve výši 35.000,- Kč. Příjmy ostatních členů rodiny - 48.000,- Kč. Výdaje na domácnost (bydlení/léky-jídlo-doprava/splátky všech členů) 12.000,- Kč/11.000,- Kč/6.931,- Kč. Výdaje domácnosti dle expertní analýzy 11.560,- Kč, výdaje žalovaného dle expertní analýzy 4.470,- Kč, výdaje na vyživovanou osobu 3.050,- Kč.Z přehledu žádostí o úvěr soud zjistil, že žalovaný podal žádost o převedení půjček dne 11.10.2023, dne 8.11.2023, dne 22.12.2023, které byly schválené, dále podal dne 6.1.2024 žádost o půjčku a dne 28.1.2024 žádost o převedení půjček, které byly stornovány a dále podal dne 12.3.2024 žádost o převedení půjček a dne 28.6.2024 žádost o kontokorent, které byly schváleny.Z výpisu z běžného účtu v období 1.5.2024 až 31.7.2024 soud zjistil příjmy a výdaje na účtu žalovaného. Počáteční zůstatek činila částka 1.866,11 Kč a konečný zůstatek částka -6.251,71 Kč. Na účet byla připsána částka 434.376,- Kč a odepsána částka 442.493,82 Kč. Podle výpisu z účtu dne 22.56.2024 žalovaný předčasně splatil půjčku částkou 285.773,71 Kč.Z výpisu z účtu vedeného u , právnická osoba, . v období 15.5.2024 až 13.8.2024 soud zjistil příjmy a výdaje na účtu žalovaného. Konečný zůstatek činila částka 36,30 Kč. Na účet byla připsána částka 91.848,- Kč a odepsána částka 367.210,80 Kč.Podle rámcové smlouvy č. , hodnota, byla mezi žalobcem a žalovaným dne 15.5.2023 uzavřena rámcová smlouva, na jejímž základě se banka zavázala poskytovat žalovanému bankovní služby včetně platebních (běžný účet, spořící účet a debetní karta).Podle dodatku č. , hodnota, ze dne 13.8.2024 poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 46.354,- Kč, kdy částka 20.354,- Kč je určena ke splacení původního úvěru a částka 26.000,- Kč není vázána žádným účelem. Žalovaný se zavázal úvěr splácet 120 splátkami ve výši 803,- Kč měsíčně vždy do 10. dne v měsíci pravidelným automatickým inkasem z běžného účtu. Úvěr je úročen úrokovou sazbou 16,9%. RPSN je 17,11%. Celková částka, kterou žalovaný zaplatí je 96.003,30 Kč.Podle dokladu o načerpání úvěru byl úvěr vyplacen dne 13.8.2024. Podle přehledu plateb a tvrzení žalobce žalovaný uhradil na úvěr celkem částku 4.818,- Kč.Podle dodatku č. , hodnota, ze dne 30.9.2024 poskytla banka žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 5.000,- Kč přečerpáním běžného účtu. Žalovaný se zavázal úvěr splácet průběžně, každým připsáním peněz na běžný účet s tím, že kontokorent splatí do jednoho roku od data prvního čerpání. Kontokorent je úročen úrokovou sazbou 18,9%. RPSN je 20,63%. Celková částka, kterou žalovaný zaplatí je 5.944,99 Kč.Z přehledu čerpání a splácení kontokorentu a výpisu z účtu soud zjistil, jakým způsobem žalovaný úvěr čerpal a splácel. Podle tvrzení žalobce žalovaný uhradil na úroky z kontokorentu celkem 386,57 Kč.Podle dodatku č. , hodnota, ze dne 22.10.2024 na žádost žalovaného banka nastavila splátkové prázdniny a odložila splatnost splátky ze dne 10.11.2024 a ze dne 10.12.2024 na později. Od splátky 10.1.2025 bude pokračovat ve splácení pravidelných měsíčních splátek úvěru. Délka splácení úvěru se mění na 130 měsíců.Žalobce předložil soudu e-maily, kde byl žalovaný opakovaně vyzýván k řešení nedostatku finančních prostředků a dluhu.Z dopisu ze dne 14.7.2025 soud zjistil, že žalobce z důvodu, že žalovaný neuhradil svůj dluh, vyzval žalovaného k předčasnému uhrazení všech dluhů ve výši 54.305,22 Kč (půjčka 48.676,45 Kč, kontokorent 4.628,77 Kč, běžný účet 1.000,- Kč) do 23.7.2025. V případě, že dlužnou částku neuhradí, bude na něj podána žaloba u soudu.Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:Žalobce uzavřel dne 15.5.2023 s žalovaným rámcovou smlouvu o službách včetně platebních a žalobce mu založil běžný účet a poskytoval žalovanému s tím spojené služby. Dodatkem ze dne 13.8.2024 uzavřel žalobce s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 46.354,- Kč, kdy částka 20.354,- Kč byla určena ke splacení původního úvěru a částka 26.000,- Kč nebyla vázána žádným účelem. Žalovaný se zavázal úvěr splácet 120 splátkami ve výši 803,- Kč měsíčně vždy do 10. dne v měsíci pravidelným automatickým inkasem z běžného účtu. Dodatkem č. 16 ze dne 30.9.2024 uzavřel žalobce s žalovaným smlouvu o úvěru s možností přečerpání, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr s povolením debetního zůstatku na běžném účtu žalovaného do výše 5.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil povinnosti, jak bylo sjednáno, žalobce ukončil poskytování kontokorentu. Protože žalovaný dlužnou částku nesplatil, žalobce zesplatnil úvěr a kontokorent ke dni 14.7.2025 a vyzval žalovaného k uhrazení dluhů z úvěrů ve výši 54.305,22 Kč dopisem ze dne 14.7.2025.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrové smlouvy jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětné úvěry je proto třeba posuzovat jako úvěry spotřebitelské.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě informací, které mu žalovaný poskytl v žádosti o úvěr. Příjem žalovaného od zaměstnavatele ve výši 35.000,- Kč žalobce ověřil z výpisů z účtu. Příjmy ostatních členů domácnosti žalobce neověřoval. Žalovaný uvedl své výdaje 12.000,- Kč/11.000,- Kč/6.931,- Kč, žalobce vycházel z výdajů dle expertní analýzy u domácnosti a u žalovaného. Z žádného dokladu, který byl soudu předložen, nevyplynulo, že by si žalobce výdaje žalovaného nějakým způsobem zjišťoval či ověřoval. Z předložených výpisů z účtu vyplývají příjmy a výdaje žalovaného na účtu, kdy z výpisů vyplývá, že žalovaný na účtech neměl dostatek peněžních prostředků ke splácení dluhů a ze samotného tvrzení žalovaného vyplývá, že splácí splátky ve výši 6.931,- kč a 10.466,- Kč/15.000,- Kč. Soud má za to, že ačkoliv žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného, tuto řádně nevyhodnotil, když se nezabýval a nezkoumal, jaké jsou faktické výdaje žalovaného. K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu § 86 z.s.ú. patří získání dostatečných podkladů, přičemž poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). U výdajů sice poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto musí porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného). Soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil jeho schopnost poskytnutý úvěr spolu s úroky splácet. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.V řízení má soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému na základě smlouvy o úvěru částku 46.354,- Kč a na základě smlouvy o kontokorentu částku 8.771,56 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřené smlouvy byly absolutně neplatné, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených úroků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 55.125,56 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný zaplatil na úvěr částku 4.818,- Kč a na úroky kontokorentu částku 386,57 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 41.536,- Kč (částka poskytnutá 46.354,- Kč – částka žalovaným zaplacená 4.818,- Kč) a ve výši 4.412,70 Kč (jak požadoval).Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 4.4.2026. Nárok se stal splatným 5.4.2026 a žalovaný se dostal do prodlení od 6.4.2026. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 6.4.2026 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.Dle § 2662 o.z. smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Podle § 2644 může majitel účtu s peněžními prostředky na účtu nakládat ujednaným způsobem.Mezi bankou a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytování služeb dle § 2662 a násl. o.z., jejíž součástí byly i obchodní podmínky a smlouvu o kontokorentním úvěru. Právní předchůdce žalobce svou povinnost ze smlouvy splnil a smlouvou stanovené služby poskytl. Žalovaný své povinnosti porušil, kdy se dostal do nepovoleného záporného zůstatku. Žalovaný porušil svou povinnost stanovenou všeobecnými obchodními podmínkami. Žalovaný tak podstatně porušil své smluvní povinnost a banka vypověděla smlouvu. Dle sdělení žalobce je dluh ve výši 1.000,- Kč tvořen dlužnou částkou 2 x 500,- Kč (náklady na účelné vymáhání dluhu, které byly žalovanému naúčtovány dne 27.5.2025 a dne 23.6.2025).Pokud jde o zaplacení částky 1.000,- Kč (2x500,- Kč) žalobcem označené jako nezaplacené náklady účelně vynaložené žalobcem na vymáhání dluhu po žalovaném, má soud za to, že se fakticky jedná o smluvní pokuty. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013

I. ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o smluvní pokutě odkazem na sazebník banka porušila zásadu „rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a ujednání o smluvní pokutě je tak pro rozpor s dobrými mravy neplatné (ust. § 2 odst. 3 o.z.). Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu, a proto soud žalobu pro částku 1.000,- Kč.Soud v dané věci uložil žalovanému povinnost zaplatit bezdůvodné obohacení ve výši 41.536,- Kč a ve výši 4.412,70 Kč a pro zbývající částky a požadované úroky a úroky z prodlení žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 65.985,72 Kč (částku 45.990,02 Kč + 4.412,70 Kč +1.000,- Kč + úrok 2.686,43 Kč + 596,20 Kč – úrok 16,9% ročně z částky 45.990,02 Kč od 14.7.2025 do 10.8.2025 + 5.155,90 Kč – úrok 12% ročně z částky 45.990,02 Kč od 24.7.2025 do 29.6.2026 + 4.883,70 Kč – úrok 12% ročně z částky 45.990,02 Kč od 11.8.2025 do 29.6.2026 + úrok 216,07 Kč + 111,90 Kč – úrok 18,9% ročně z částky 4.412,70 Kč od 14.7.2025 do 31.8.2025 + 494,70 Kč – úrok 12% ročně z částky 4.412,70 Kč od 24.7.2025 do 29.6.2026 + 438,10 Kč – úrok 12% ročně z částky 4.412,70 Kč od 1.9.2025 do 29.6.2026). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 47.179,90 Kč (jistina – 45.948,70 Kč + 1.230,50 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,5% ročně z 45.948,70 Kč od 6.4.2026 do 29.6.2026). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 71,5%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 28,5%. Poměr úspěchu tedy činí 43% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 2.571,- Kč (které žalobce požaduje) z toho 43% činí částka 1.105,50 Kč, kterou soud žalobci přiznal.