16 C 28/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 9.039 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci částku 8.754 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 5.823 Kč od 2.2.2018 do zaplacení a 9% ročně z částky 2.931 Kč od 25.7.2018 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 285 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 18.4.2018 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 1.399,70 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se domáhal zaplacení částky 5.823 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 2.2.2018 do zaplacení, částky 285 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 18.4.2018 do zaplacení a částky 2.931 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 25.7.2018 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaná se společností [právnická osoba] uzavřela smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny. Právní předchůdce žalobce dodával žalované energie a služby do odběrného místa [obec], [ulice a číslo]. Následně došlo k vyúčtování dodaných služeb za období od 27.1.2017 do 17.1.2018 ve výši 9.823 Kč (spotřeba celkem 2,206 MWh). Tato částka byla ponížena o přijaté platby ve výši 4.000 Kč a žalované vznikl dluh 5.823 Kč. Dluh se stal splatný 1.2.2018. Žalovaná dluží jistinu 5.823 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svých smluvních závazků a právní předchůdce žalobce byl nucen ukončit smluvní vztah se žalovanou. Zasláním upomínek vznikl dluh žalované skládající se ze smluvního poplatku v celkové výši 285 Kč (3 zaslané upomínky po 95 Kč) jako paušální náklady spojené se zasláním výzev ke splnění povinnosti. Částky účtované žalovanému jsou ve fakturách označovány jako smluvní pokuty, obsahově se však jedná o poplatky (nemají sankční povahu, ale jsou jimi hrazeny zvýšené náklady, neslouží jako umělé navyšování dluhu žalovaného). Následně došlo k vyúčtování dodaných služeb za období od 18.1.2018 do 4.7.2018 ve výši 2.931 Kč (spotřeba celkem 0,572 MWh). Dluh se stal splatný 24.7.2018. Žalovaná dluží jistinu 2.931 Kč. Mezi společností [právnická osoba] a žalobcem byla dne 13.10.2017 uzavřena Smlouva o postoupení pohledávek, na základě které byla na žalobce ke dni 3.7.2020 postoupena pohledávka za žalovaným. Žalované bylo zasláno oznámení o postoupení pohledávky dopisem ze dne 16.7.2020. Žalované byla dne 16.7.2020 zaslána předžalobní výzva. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil. Žalovaná se k jednání soudu nedostavila. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalované byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavila a ani svou nepřítomnost neomluvila. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v její nepřítomnosti. Při zkoumání podmínek řízení soud dospěl k závěru, že žalobce v řízení vystupuje jako právní nástupce společnosti [právnická osoba]. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13.10.2017 společnost [právnická osoba] postoupila pohledávky vůči žalovanému na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 16.7.2020. Soud provedl důkaz smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne bez uvedení data, upomínkou ze dne 11.10.2017, 29.11.2017, ze dne 3.4.2018, periodickou fakturou [číslo] mimořádnou fakturou [číslo] fakturou [číslo] upomínkou ze dne 20.8.2018 a předžalobní upomínkou ze dne 16.7.2020. Z těchto dokladů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce byla uzavřena kupní smlouva, na základě které byla žalované dodávána elektřina do odběrného místa [obec], [ulice a číslo]. Za období od 27.1.2017 do 17.1.2018 byla vyúčtována periodická faktura. Za spotřebu elektřiny a služby byla vyúčtována částka 9.822,72 Kč, po odečtení přijatých plateb ve výši 4.000 Kč vznikl nedoplatek ve výši 5.823 Kč. Faktura byla vystavena dne 18.1.2018, byla zaslána na adresu odběrného místa a byla splatná dne 1.2.2018. Žalovaná dlužnou částku ve lhůtě splatnosti neuhradila. Za období od 18.1.2018 do 4.7.2018 byla vyúčtována mimořádná faktura – konečný účet. Za spotřebu elektřiny a služby byla vyúčtována částka 2.931 Kč. Faktura byla vystavena dne 10.7.2018, byla zaslána na adresu odběrného místa a byla splatná dne 24.7.2018. Žalovaná dlužnou částku ve lhůtě splatnosti neuhradila. Fakturou ze dne 12.7.2018 byl žalované vyúčtován poplatek za samostatné odpojení ve výši 908 Kč. Faktura byla splatná 26.7.2018. Upomínkami ze dne 11.10.2017, 29.11.2017 a ze dne 3.4.2018 byla žalovaná vyzývána k plnění svých závazků. Podle § 2758 odst.1 zák.č. 89/2012Sb. (dále jen obč.zák.) se kupní smlouvou prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupujíc se zavazuje, věc převzít a zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela kupní smlouvu, na jejímž základě jí byla dodávána jako odběrateli elektřina do odběrného místa i v období od 27.1.2017 do 4.7.2018. Právní předchůdce žalobce svou povinnost dle uzavřené smlouvy o dodávce elektřiny splnil a elektřinu do odběrného místa dodával. Dodanou elektřinu vyúčtoval výše uvedenými fakturami. Žalovaná svou povinnost stanovenou § 2758 obč.zák. (zaplatit za předmět koupě prodávajícímu kupní cenu) nesplnila. Dle předložených faktur a tvrzení žalobce žalovaná dluží za dodávku elektřiny celkem částku 8.754 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaná kupní cenu splatnou 1.2.2018 a 24.7.2018 řádně a včas nezaplatila a od 2.2.2018 a 25.7.2018 je v prodlení. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení, soud žalobci přiznal úroky z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013Sb. tak, jak požadoval. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 285 Kč označených jako smluvní poplatek účtovaný za upomínání žalované, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Podle § 2048 obč.zák. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I .ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o nákladech spojených s vymáháním dlužného pojistného a odkaz na sazebních vybraných poplatků pojišťovny žalobce porušil zásadu„ rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a ujednání o poplatcích je tak pro rozpor s dobrými mravy neplatné (ust. § 580 obč.zák.). Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a proto soud žalobu pro částku 285 Kč za smluvní poplatek zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 9.039 Kč. Soud pro částku 285 Kč žalobu zamítl a pro částku 8.754 Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 97%, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 3%. Poměr úspěchu tedy činí 94% ve prospěch žalobce. Řízení bylo zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (návrh byl podaný na ustáleném vzoru uplatněný opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) je žalováno peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč, soud proto ve věci nákladů řízení postupoval dle vyhl. č. 177/1969Sb. (dále jen advokátní tarif) ve znění účinném od 1.7.2014 Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 200 Kč (§ 14b odst.1 bod 1 advokátního tarifu), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) a náhrada za 21% z odměny a náhrad ve výši 189 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem 1.489 Kč z toho 94% činí částka 1.399,70 Kč, které soud žalobci přiznal.