16 C 285/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 20.535,99 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobkyni částku 5.600 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 30.10.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 14.935 Kč, pro úrok ve výši 8,25% ročně z částky 20.535,99 Kč od 14.8.2020 do zaplacení a pro úroky z prodlení ve výši 15% ročně z částky 20.535,99 Kč od 1.11.2020 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 20.535,99 Kč s úrokem ve výši 8,25% ročně z částky 20.535,99 Kč od 14.8.2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 20.535,99 Kč od 1.11.2020 do zaplacení. Svůj nárok opírala o skutečnost, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba]) uzavřel s žalovaným dne 27.3.2017 smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr do výše úvěrového limitu 5.000 Kč. Strany si smluvily úrok ve výši 18% ročně, žalovaný byl povinen platit poplatky související s poskytnutím úvěru a jeho správou a poplatek za vedení účtu. Žalovaný se zavázal úvěr splácet průběžně, a to vkladem v jakékoliv výši ve prospěch účtu žalovaného. Na účtu žalovaného vznikl nepovolený debetní zůstatek a žalovaný jej ve sjednané lhůtě neuhradil, banka vyzvala žalovaného výzvou ze dne 3.8.2020 k úhradě nepovoleného debetního zůstatku pod sankcí zesplatnění úvěru. Žalovaný dlužnou částku neuhradil. K datu 13.8.2020 banka rozhodla o zesplatnění a současně odstoupila od smlouvy o účtu. Ke dni zesplatnění byl dluh vyčíslen na částku 20.535,99 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17.12.2021 postoupila banka pohledávku na [právnická osoba] Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 28.12.2021. Ke dni 31.10.2022 došlo k zániku společnosti [právnická osoba] bez likvidace v souladu s projektem fúze sloučením se společností žalobce. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě nesplaceného zůstatku úvěru výzvou ze dne 22.2.2023. V podání ze dne 13.11.2023 žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně (dále jen banka) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, vyhledáváním žalovaného v databázi dlužníků SOLUS – žalovaný nebyl veden v databázi, vyhledáváním žalovaného v insolvenčním rejstříku - se žalovaným nebylo nikdy vedeno insolvenční řízení, prověřením platnosti občanského průkazu v databázi neplatných dokladů – jeho občanský průkaz nebyl v této databázi, lustrací žalovaného v registru CCB – žalovaný měl 1 existující závazek (kontokorentní úvěr u jiného subjektu s limitem 10.000 Kč bez pravidelné měsíční splátky). Měsíční orientační splátka kontokorentu činila 250 Kč, celkové splátkové měsíční výdaje žalovaného činili 750 Kč (250 + 500). Vzhledem k tomu, že se jednalo o kontokorentní úvěry s nízkým úvěrovým rámcem a nízkými splátkami, nebyl příjem žalovaného dále prověřován. Žalovaný následujících 3,5 roku kontokorent řádně hradil, je tedy zřejmé, že v době uzavření smlouvy žalovaný skutečně úvěruschopný byl. K dotazu soudu žalobkyně uvedla, že z podstaty kontokorentního úvěru docházelo k jeho čerpání opakovaně. Naposledy byl kladný zůstatek na účtu zaznamenán dne 4.4.2017. Od té doby žalovaný úvěr průběžně čerpal a průběžně na něj i hradil, přičemž se až do data zesplatnění (13.8.2020) pohyboval v záporném zůstatku. K dlužné částce 20.535,99 Kč žalobkyně dospěla po zohlednění transakcí na účtu žalovaného: příchozí platby ve výši 0 Kč, debetní transakce žalovaného ve výši – 5.600 Kč, debetní úroky ve výši 8.832,99 Kč, poplatky ve výši 6.103 Kč. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. <b>Soud má za prokázané tyto skutečnosti:</b> Z listiny označené jako údaje o klientovi ze dne 27.3.2017 soud zjistil, že žalovaný je svobodný, je zaměstnanec, uvedl zaměstnavatele, zaměstnaný je od 2/2017, je ve zkušební době, jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 28.000 Kč. Bydlí jako nájemce, počet členů domácnosti 0, počet vyživovaných dětí 0. Právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Byl zjištěn úvěr žalovaného s úvěrovým rámcem 10.000 Kč [anonymizována dvě slova] nelze vypočítat – příliš nové pro skorování. Dne 27.3.2017 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena rámcová smlouva o poskytování bankovních služeb, podle které strany vstoupily do vzájemného smluvního vztahu, na základě kterého se banka zavázala poskytovat bankovní služby podle své aktuální nabídky. Jak soud zjistil z rámcové smlouvy o poskytování bankovních služeb podepsané dne 27.3.2017. Z žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 27.3.2017 soud zjistil, že žalovaný požádal o úvěrový rámec ve výši 5.000 Kč. Žalovaný souhlasil s tím, aby banka získala informace o jeho bonitě, platební morálce a důvěryhodnosti a to z registru sdružení [příjmení]. Ze smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 27.3.2017 soud zjistil, že banka se zavázala poskytovat žalovanému úvěr až do výše sjednaného úvěrového limitu 5.000 Kč. Úvěr bude úročen variabilní úrokovou sazbou, ke dni podpisu smlouvy činí výše úrokové sazby 18% p.a. Úrok je splatný měsíčně. Klient se zavazuje zaplatit bance jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru a platit poplatek za správu a vedení úvěru a poplatek za vedení účtu. RPSN činí 90,04%. Úvěr se splácí průběžně, a to vkladem v jakékoliv výši ve prospěch účtu klienta. V dopise ze dne 25.5.2020 vyzvala banka žalovaného k zaplacení dlužné částky po splatnosti (nepovoleného debetního zůstatku) ve výši 14.292,37 Kč a nákladů ve výši 800 Kč. V případě, že dlužnou částku neuhradí do 9.7.2020, může být poskytnutý úvěr prohlášen za okamžitě splatný. V takovém případě budou požadovat zaplacení částky 20.092,37 Kč. V dopise ze dne 3.8.2020 banka oznámil žalovanému, že prohlašuje kontokorentní úvěr ve výši 5.000 Kč za splatný ke dni 13.8.2020, z důvodu překročení povolené výše úvěrového rámce kontokorentního úvěru a marného uplynutí lhůty pro uhrazení splatné pohledávky banky. S účinností ke dni 1.9.2020 odstupují od smlouvy, na základě které mu vedou účet. Veškeré pohledávky banky se stávají ke dni 1.9.2020 splatnými. Současně jej vyzvali k zaplacení částky 20.535,99 Kč nejpozději do 1.9.2020. Dle tvrzení žalobkyně k datu 3.8.2020 činily debetní transakce ze strany žalovaného 5.600 Kč, debetní úroky 8.832,99 Kč a poplatky částku 6.103 Kč. Dopisem ze dne 28.12.2021 banka oznámila žalovanému, že svoji pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky s účinností k 17.12.2021 postoupila na společnost [právnická osoba] <b>Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:</b> Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 27.3.2017 uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal peněžní prostředky až do výše 5.000 Kč. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr neplnil a dostal se do nepovoleného debetního zůstatku (byl bankou vyzván k zaplacení dluhu ve výši 14.292,37 Kč výzvou ze dne 25.5.2020) a z toho důvodu banka dopisem ze dne 3.8.2020 odstoupila od smlouvy a rozhodla o okamžité splatnosti úvěru. Úvěr se tak stal splatný ke dni 1.9.2020. Dluh žalovaného ke dni odstoupení od smlouvy činila částka 20.535,99 Kč. Dle tvrzení žalobkyně k datu 3.8.2020 činily debetní transakce ze strany žalovaného 5.600 Kč, debetní úroky 8.832,99 Kč a poplatky 6.103 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobce. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavřel právní předchůdce žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného splácet banka prověřila na základě prohlášení dlužníka. V údajích o klientovi ke kontokorentnímu úvěru ze dne 27.3.2017 žalovaný uvedl že je zaměstnán od 2.2017, je ve zkušební době, zaměstnavatele, průměrný čistý měsíční příjem 28.000 Kč (banka s ohledem na výši úvěru, příjem žalovaného neověřovala). Pokud jde o náklady, výdaje a závazky žalovaného banka lustrací žalovaného zjistila celkem 1 existující závazek (kontokorentní úvěr u jiného subjektu s limitem 10.000 Kč bez pravidelné měsíční splátky). O další výdaje a náklady žalovaného se banka nezajímala. Soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující výdaje žalovaného, a ani z údajů o klientovi nevyplývá, že by žalovaný své výdaje uváděl ani, že by je dokládal. Banka se nezajímala o faktické výdaje žalovaného, a tak zcela rezignovala na povinnost ověřit výdaje žalovaného, a při uzavírání smlouvy o úvěru nejednala s odbornou péčí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnuté úvěry splatit, kdy se nezajímala o výdaje žalovaného. Ze strany banky tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.). Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle tvrzení žalobkyně k datu 3.8.2020 činily debetní transakce ze strany žalovaného 5.600 Kč, debetní úroky 8.832,99 Kč a poplatky částku 6.103 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených poplatků a úroků. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 5.600 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaný povinen podle § 451 odst. 1 o.z. vydat. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 5.600 Kč a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně v řízení požadovala zaplacení částky 20.535,99 Kč. Soud pro částku 14.935,19 Kč žalobu zamítl a pro částku 5.600 Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobkyně dosáhla úspěchu v řízení ve výši 27%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 73%. Poměr úspěchu tedy činí 46% ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.