16 C 312/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 16.103 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 14.953 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 13.903 Kč od 4.4.2019 do 30.4.2020, 9,75% ročně z částky 12.903 Kč od 1.5.2020 do 24.6.2019, 9,75% ročně z částky 8.323 Kč od 25.6.2019 do zaplacení a 10% ročně z částky 6.632 Kč od 31.7.2019 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 908 Kč s úroky z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 31.7.2019 do zaplacení a pro částku 240 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 5.096 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], AK [obec], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se domáhal zaplacení částky 8.323 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 4.4.2019 specifikovanými v návrhu, částky 6.632 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 31.7.2019 do zaplacení, částky 908 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 31.7.2019 do zaplacení a částky 240 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 13.2.2019 dodával žalobce žalovanému elektřinu do odběrného místa [obec], [ulice a číslo]. Za období od 20.2.2019 do 18.3.2019 vystavil žalobce žalovanému fakturu [číslo] ze dne 20.3.2019 s datem splatnosti 3.4.2019 na částku 13.903 Kč. Žalovaný dluh uhradil pouze z části a to dne 24.6.2019 částku 4.580 Kč a dne 30.4.2019 částku 1.000 Kč. Žalovaný tak dluží částku 8.323 Kč. Za období od 19.3.2019 do 10.7.2019 vystavil žalobce žalovanému fakturu [číslo] ze dne 16.7.2019 s datem splatnosti 30.7.2019 na částku 6.632 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani z části. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou plateb za odběr elektřiny, požádal žalobce distributora o odpojení odběrného místa od distribuční soustavy. Distributor odpojení provedl a dle ceníku služeb vyúčtoval žalobci za odpojení částku 908 Kč. Z toho důvodu žalobce vystavil žalovanému fakturu za provedené odpojení na částku 908 Kč, kterou byl nucen uhradit distributorovi. Žalovaný fakturu neuhradil a dluží z titulu nezaplacené faktury za provedené odpojení odběrného místa od distribuční soustavy částku 908 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou plateb za odběr elektřiny, zaslal žalobce žalovanému doporučeně písemnou upomínku s výzvou k úhradě ze dne 27.5.2019, na základě které byl vyzván k úhradě dlužných částek. V souladu s příslušným ustanovením VOPD vyúčtoval žalobce žalovanému za tuto upomínku poplatek ve výši 240 Kč. K úhradě poplatku nedošlo a žalobce eviduje za žalovaným pohledávku ve výši 240 Kč. Žalobce zaslal žalovanému dne 24.6.2020 předžalobní výzvu k plnění. Při jednání soudu právní zástupce navrhl doplnění řízení s tím, že doloží doklad o tom, že žalobce zaplatil distributorovi za odpojení částku 908 Kč. Soud rozhodl, že tento důkaz provádět nebude s tím, že by nebylo doloženo, že se jedná o odpojení konkrétního odběrného místa. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 13.2.2019, periodickou fakturou za sdružené služby dodávky elektřiny [číslo] upomínkou ze dne 27.5.2019, mimořádnou fakturou za sdružené služby dodávky elektřiny [číslo] fakturou [číslo] ceníkem služeb [anonymizována dvě slova] platného od 1.2.2019 a předžalobní upomínkou ze dne 24.6.2020. Z těchto dokladů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že mezi žalovaným a žalobcem byla uzavřena kupní smlouva, na základě které byla žalovanému dodávána elektřina do odběrného místa [obec], [ulice a číslo]. Za období od 20.2.2019 do 18.3.2019 byla vyúčtována periodická faktura. Za spotřebu elektřiny a služby byla vyúčtována částka 13.903 Kč. Faktura byla vystavena dne 20.3.2019, byla zaslána na adresu odběrného místa a byla splatná dne 3.4.2019. Dle tvrzení žalobce žalovaný zaplatil na tuto fakturu dne 24.6.2019 částku 4.580 Kč a dne 30.4.2019 částku 1.000 Kč. Upomínkou ze dne 27.5.2019 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 15.013 Kč. Za období od 19.3.2019 do 10.7.2019 byla vyúčtována mimořádná faktura – konečný účet. Za spotřebu elektřiny a služby byla vyúčtována částka 6.632 Kč. Faktura byla vystavena dne 16.7.2019, byla zaslána na adresu trvalého pobytu žalovaného a byla splatná dne 30.7.2019. Fakturou ze dne 16.7.2019 žalobce vyúčtoval částku 908 Kč poplatek za samostatné odpojení (na základě ceníku distributora a všeobecných obchodních podmínek). Faktura byla splatná dne 30.7.2019. Podle ceníku služeb [anonymizována dvě slova] činí za samostatné odpojení poplatek 907,50 Kč. Podle § 2758 odst.1 zák.č. 89/2012Sb. (dále jen obč.zák.) se kupní smlouvou prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupujíc se zavazuje, věc převzít a zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě žalobce dodával žalovanému elektřinu do odběrného místa v období od 20.2.2019 do 10.7.2019. Žalobce svou povinnost dle uzavřené smlouvy o dodávce elektřiny splnil a elektřinu do odběrného místa dodával. Dodanou elektřinu vyúčtoval výše uvedenými fakturami. Žalovaný svou povinnost stanovenou § 2758 obč.zák. (zaplatit za předmět koupě prodávajícímu kupní cenu) nesplnil. Dle předložených faktur a tvrzení žalobce žalovaný dluží za dodávku elektřiny částku 14.953 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný kupní cenu splatnou 3.4.2019 a 30.7.2019 řádně a včas nezaplatil a od 4.4.2019 a 31.7.2019 je v prodlení. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení, soud žalobci přiznal úroky z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013Sb. tak, jak požadoval. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 908 Kč označených jako částka, kterou distributor vyúčtoval žalobci za odpojení odběrného místa žalovaného od distribuční soustavy. Dle tohoto tvrzení se částka 908 Kč jeví jako náhrada škody, která vznikla žalobci za odpojení odběrného místa žalovaného od distribuční soustavy. Žalobce však nedoložil, že částku 908 Kč distributorovi za odpojení odběrného místa skutečně uhradil ani, že tato částka byla skutečně distributorem vyúčtována. Dle názoru soudu jde u částky 908 Kč o smluvní pokutu a žalobce použil jiné označení. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 240 Kč označené jako poplatek za písemnou upomínku s výzvou k úhradě. Dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil jiné označení. Podle § 2048 obč.zák. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I .ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o poplatcích a smluvních pokutách uvedených ve všeobecných obchodních podmínkách (a nikoliv v samotné smlouvě) žalobce porušil zásadu„ rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a ujednání je tak pro rozpor s dobrými mravy neplatné (ust. § 580 obč.zák.). Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a proto soud žalobu pro částku 908 Kč s příslušenstvím a 240 Kč zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 16.103 Kč. Soud pro částku 1.148 Kč žalobu zamítl a pro částku 14.953 Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 92,8%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 7,2%. Poměr úspěchu tedy činí 85,6% ve prospěch žalobce. Řízení bylo zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (návrh byl podaný na ustáleném vzoru uplatněný opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) je žalováno peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč, soud proto ve věci nákladů řízení postupoval dle vyhl. č. 177/1969Sb. (dále jen advokátní tarif) ve znění účinném od 1.7.2014 Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) po 300 Kč (§ 14b odst.1 bod 2 advokátního tarifu), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu), mimosmluvní odměna zástupce žalobce za jeden úkon právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - účast na jednání soudu dne 29.9.2021) po 1.780 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jedna náhrada hotových výdajů zástupce žalobce za jeden úkon právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - účast na jednání soudu dne 29.9.2021) po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada cestovních výdajů zástupce žalobce za cestu k jednání soudu [obec] - [obec] a zpět osobním automobilem ve výši jedné poloviny – 579 Kč (základní náhrada ve výši 888,80 Kč při ujetých 202 km x 4,40 Kč, náhrada za spotřebované pohonné hmoty ve výši 269,54 Kč při ujetých 202 km, prům. spotřebě 5 l a ceně paliva 27,80 Kč - vyhl. č. 589/2020 Sb.), náhrady za promeškaný čas zástupce žalobce při cestě k jednáním z [obec] do [obec] a zpět za 8 půlhodin po 100 Kč ve výši jedné poloviny 400 Kč (dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 894,39 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem částku 5.953,39 Kč z toho 85,6% činí částka 5.096 Kč, které soud žalobci přiznal.