16 C 332/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi opatrovníkem údaje o zástupci , o zaplacení částky 23.209 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 22.969 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 40.772 Kč od 1.5.2019 do 29.5.2019, 9,75% ročně z částky 22.969 Kč od 30.5.2019 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 240 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 2.381 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo], [ulice a číslo].

IV. Soud přiznává opatrovníku [příjmení] [jméno] [příjmení], AK [obec], [ulice a číslo], za zastupování žalované náklady ve výši 4.714,16 Kč. Žalobce se domáhal zaplacení částky 22.969 Kč se zákonnými úroky z prodlení a částky 240 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 9.4.2018 smlouvu o dodávce plynu. Žalobce se zavázal dodávat žalovanému plyn do odběrného zařízení na adrese [adresa žalovaného]. Za období od 25.5.2018 do 11.4.2019 žalobce vyúčtoval žalovanému dodaný plyn fakturou [variabilní symbol] na částku 40.772 Kč, která byla splatná dne 30.4.2019. Žalovaný na fakturu uhradil částku 17.803 Kč dne 29.5.2019. Žalovaný dluží částku 22.969 Kč. Žalovaný následně zaslal žalovanému upomínku, která byla vystavena dne 24.1.2019. Za odeslání upomínky vyúčtoval žalobce žalovanému poplatek ve výši 240 Kč dle Všeobecných obchodních podmínek. Žalobce zaslal žalovanému dne 2.6.2020 předžalobní upomínku. Soudu se nepodařilo zjistit místo pobytu žalované. Žalované byl dle ust. § 29 odst.3 o.s.ř. ustanoven opatrovník. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalobce předložil smlouvu o sdružených službách dodávky plynu ze dne 9.4.2018 spolu s nájemní smlouvou a protokolem o předání bytové jednotky a žádostí o ukončení smlouvy, mimořádnou fakturu [číslo] upomínku ze dne 24.1.2019. Z těchto dokladů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena dne 9.4.018 kupní smlouva, na jejímž základě žalobce dodával žalovanému plyn do odběrného místa na adrese [adresa žalovaného]. Upomínkou ze dne 24.1.2019 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 3.240 Kč (záloha 1.500 Kč splatná 27.12.2018, záloha 1.500 Kč splatná 23.1.2019 a poplatek 240 Kč). Za období od 25.5.2018 do 11.4.2019 žalobce vyúčtoval za spotřebu plynu a služby částku 49.771,95 Kč. Po odečtení přijatých plateb ve výši 9.000 Kč, vznikl žalovanému nedoplatek ve výši 40.772 Kč. Faktura byla vystavena dne 16.4.2019 a byla splatná 30.4.2019. Žalobce zaslal žalovanému fakturu na adresu trvalého pobytu uvedeného ve smlouvě. Dle tvrzení žalobce žalovaný uhradil dne 29.5.2019 částku 17.803 Kč. Ze strany právního zástupce žalobce byla žalovanému zaslána předžalobní upomínka. Podle § 2758 odst.1 zák.č. 89/2012Sb. (dále jen obč.zák.) se kupní smlouvou prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupujíc se zavazuje, věc převzít a zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě žalobce dodával žalovanému plyn do odběrného místa v období od 25.5.2018 do 11.4.2019. Žalobce svou povinnost dle uzavřené smlouvy o dodávce plynu splnil a plyn do odběrného místa dodával. Dodaný plyn vyúčtoval výše uvedenou fakturou. Žalovaný svou povinnost stanovenou § 2758 obč.zák. (zaplatit za předmět koupě prodávajícímu kupní cenu) nesplnil. Dle předložené faktury a tvrzení žalobce žalovaný dluží za dodávku plynu částku 22.969 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný kupní cenu splatnou 30.4.2019 řádně a včas nezaplatil a od 1.5.2019 je v prodlení. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení, soud žalobci přiznal úroky z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013Sb. tak, jak požadoval. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 240 Kč označenou jako poplatek dle Všeobecných obchodních podmínek. Dle názoru soudu jde u částky 240 Kč o smluvní pokutu a žalobce použil jiné označení. Podle § 2048 obč.zák. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I .ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o nákladech spojených s vymáháním dlužného pojistného a odkaz na sazebních vybraných poplatků pojišťovny žalobce porušil zásadu„ rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a ujednání o poplatcích je tak pro rozpor s dobrými mravy neplatné (ust. § 580 obč.zák.). Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a proto soud žalobu pro částku 240 Kč zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst.3 o.s.ř., kdy žalobce měl neúspěch v poměrně nepatrné části (1%) a proto mu soud přiznal náklady v plné výši. Řízení bylo zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (návrh byl podaný na ustáleném vzoru uplatněný opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) je žalováno peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč, soud proto ve věci nákladů řízení postupoval dle vyhl. č. 177/1969Sb. (dále jen advokátní tarif) ve znění účinném od 1.7.2014 Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 929 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 300 Kč (§ 14b odst.1 bod 2 advokátního tarifu), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) a náhrada za 21% z odměny a náhrad ve výši 252 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem 2.381 Kč. Usnesením ze dne 18.5.2021 č.j. 16C 332/2020-34 soud ustanovil žalovanému, který je neznámého pobytu, jako opatrovníka [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, AK [obec], [ulice a číslo]. Podle ust. § 140 odst.2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popř. též náhradu za daň z přidané hodnoty stát. Soud přiznal ustanovenému advokátu odměnu vypočtenou dle příslušných ustanovení podle vyhl.č.177/1996Sb. ve znění pozdějších předpisů ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu Pl. ÚS 4/19 ze dne 24.9.2019. Opatrovníku tedy přísluší odměna za úkon právní služby ve výši 1.648 Kč (dle § 7 bod 5 snížený dle §12a odst.1 vyhl. 177/1996Sb.) Náklady řízení opatrovníka v dané věci činí mimosmluvní odměna opatrovníka za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení a seznámení se spisem u OS Chomutov) po 1.648 Kč, dvě náhrady náhrada hotových výdajů opatrovníka za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb.) po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 818,16 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem částku 4.714,16 Kč.