16 C 367/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 22.600 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se pro částku 17.411 Kč s úrokem ve výši 7.703,93 Kč a ve výši 21% ročně z částky 9.483,12 Kč od 18.6.2016 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 2.766,99 Kč a ve výši 7,5% ročně z částky 9.483,12 Kč od 18.6.2016 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 173 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 16.12.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se pro částku 5.016 Kč, pro úrok z prodlení ve výši 1.737,50 Kč a ve výši 7,75% ročně z částky 5.189 Kč od 18.6.2016 do zaplacení zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 17.411 Kč s úrokem ve výši 7.703,93 Kč a ve výši 21% ročně z částky 9.483,12 Kč od 18.6.2016 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 2.766,99 Kč a ve výši 7,5% ročně z částky 9.483,12 Kč od 18.6.2016 do zaplacení a částky 5.189 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1.737,50 Kč a ve výši 7,75% ročně z částky 5.189 Kč od 18.6.2016 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel dne 21.12.2010 s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) smlouvu o půjčce [číslo]. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce poplatek ve výši 5.016 Kč. Žalovaný se zavázal souhrnnou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 186 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na 15.2.2012. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas. Poslední příslušnou splátku žalovaný uhradil dne 20.12.2011. Marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky vzniklo právnímu předchůdci žalobce právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky, která činila ke dni 15.2.2012 jistinu ve výši 2.826,25 Kč a dlužný poplatek ve výši 2.362,75 Kč. Právní předchůdce žalobce měl současně právo požadovat úroky z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné částky. Žalovaný od uzavření smlouvy do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 5.827 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17.6.2016 uzavřenou mezi původním věřitelem jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem byla předmětná pohledávka postoupena žalobci s účinností ke dni 17.6.2016. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem doporučeně. Žalovaný dluží žalobci částku 5.189 Kč sestávající se z dlužné jistiny 2.826,25 Kč a dlužného poplatku ve výši 2.362,75 Kč. Příslušenství tvoří úroky z prodlení. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalované upomínku. Žalovaný uzavřel dne 28.5.2011 s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) smlouvu o půjčce [číslo]. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 11.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce poplatek ve výši 9.196 Kč. Podáním ze dne 7.4.2022 vzal žalobce žalobu částečně zpět pro částku 17.411 Kč s úrokem ve výši 7.703,93 Kč a ve výši 21% ročně z částky 9.483,12 Kč od 18.6.2016 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 2.766,99 Kč a ve výši 7,5% ročně z částky 9.483,12 Kč od 18.6.2016 do zaplacení, z důvodu, že smlouva [číslo] nebyla dohledána. Soud v souladu s ustanovením § 96 o.s.ř. řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.). Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17.6.2016 společnost [právnická osoba] převedla pohledávky vzniklé ze smluv o půjčce specifikované v Příloze [číslo] to se všemi právy s nimi spojenými. Žalobce dále doložil, že pohledávky, která jsou předmětem tohoto sporu, jsou uvedeny v Příloze [číslo]. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 17.6.2016. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v případě, že soud shledá, že dokládané skutečnosti jsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání V podání ze dne 15.2.2022 žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalovaného splácet půjčku především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměr a tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaných od žalovaného a byly zaznamenány do zákaznické karty ze dne 21.12.2010. Ze zákaznické karty ze dne 21.12.2020 se podává, že právní předchůdce žalobce ověřil před uzavřením smlouvy z pracovní smlouvy, výplatní pásky, mateřské dávky, nájemní smlouvy a předložených dokladů SIPO. Právní předchůdce žalobce nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného, kdy uchazeč o zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládá při sjednání smlouvy. Současně z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku bylo ověřeno, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, zejména že má pravidelný měsíční příjem ve výši 15.000 Kč, žije ve vlastním domě či bytě bez zástavy, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, s ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná (právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované uvedené v zákaznické kartě, kdy v případě uvedení nepravdivých údajů by mohlo jít o trestný čin úvěrového podvodu dle ust. § 211 tr.zákoníku). <b>Soud má za prokázané tyto skutečnosti:</b> V listině označené jako zákaznická karta žalovaný uvedl své osobní údaje, zaměstnavatele a finanční údaje: příjem ve výši 15.000 Kč, další příjmy domácnosti 13.670 Kč a výdaje ve výši 16.000 Kč (nájem/inkaso 6.300 Kč, telefon 400 Kč, splátky půjček/výživné 300 Kč, výdaje na domácnost 16.000 Kč), uvedl, že nemá kreditní kartu a půjčku u jiné společnosti. Zástupce právního předchůdce žalobce ověřil tvrzení žalovaného z OP, pracovní smlouvy, výplatní pásky 3, nájemní smlouvy a SIPA 3, mateřské přídavky. Zákaznická karta je dne 21.12.2010 podepsaná žalovaným a zástupcem právního předchůdce žalobce. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 21.12.2010 a smluvních podmínek smlouvy o půjčce má soud za prokázané, že dne 21.12.2010 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o půjčce, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti se zápůjčkou poplatek v částce 5.016 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 11.016 Kč (půjčka a poplatek), které žalovaný splatí v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 186 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal v hotovosti celou částku půjčky. Právní předchůdce žalobce. oznámil žalovanému dopisem ze dne 17.6.2016, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13.6.2016 byla pohledávka včetně příslušenství postoupena na žalobce. Dopis byl odeslán žalovaného na adresu, kterou uvedl. <b>Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:</b> Dne 21.12.2010 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o půjčce, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s půjčkou poplatek v částce 5.016 Kč. Žalovaný se zavázal na základě smlouvy zaplatit celkem částku 11.016 Kč v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 186 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzala v hotovosti celou částku půjčky. Dle tvrzení žalobce poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena 20.12.2011 a žalovaný uhradil celkem částku 5.827 Kč. Následně bylo žalovanému dopisem ze dne 17.6.2016 oznámeno postoupení pohledávky na žalobce. Slabší strana v právním vztahu není legálně definována, proto zůstává na soudu zhodnotit okolnosti daného případu, zda v předmětném právním vztahu vystupuje slabší strana. Obecně lze konstatovat, že slabší stranou bude vždy ten účastník, který má menší vyjednávací sílu a slabší schopnost hájit své právem chráněné zájmy. Zpravidla půjde o vztahy mezi dodavatelem a spotřebitelem (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník

V. Závazkové právo. Obecná část § 1721-2054, Komentář 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, 1335 s. 222-2224, či nález Ústavního soudu sp.zn.

I. ÚS 1845/11). V projednávané věci právní předchůdce žalobce uzavíral s žalovaným smlouvu jakožto poskytovatel peněžní částky v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Předmětný právní vztah je proto třeba posuzovat jako spotřebitelský úvěr, žalovaného jako spotřebitele a tedy jako slabší stranu v daném právním vztahu. Podle Ústavního soudu lze učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. (srovnej nález

III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019). Také Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi (článek 8) a členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování, stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující (článek 23). Tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 (povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky podle článku 23 (sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující). S ohledem na výše uvedené skutečnosti se soud proto zabýval otázkou platnosti smlouvy s ohledem na povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Dle názoru soudu právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutou půjčku. Dle tvrzení žalobce bylo možné půjčku poskytnout pouze žadateli s prokazatelným nenulovým příjmem (žadatel předkládá potvrzení o svých příjmech), obchodní zástupce vyplní do zákaznické karty, jaké doklady byly předloženy, a příjem žadatel vyplňuje v zákaznické kartě, kde vypíše zdroje svých příjmů a její výši. Ze zákaznického listu vyplývá, že tvrzení žalovaného byla ověřena pracovní smlouvou, výplatními páskami, výší mateřské – přídavky, nájemní smlouvou a SIPO. Ze zákaznického listu nevyplývá a žalobce netvrdí, co činilo další příjmy domácnosti ve výši 13.670 Kč a zda byly tyto příjmy nějakým způsobem ověřovány a doloženy. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného půjčku spolu s poplatkem splatit. Od 1.1.2014 je účinný zákon č. 89/2012 Sb. Podle ust. § 3028 odst. 1se tímto zákonem řídí práva a povinnosti ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst.3 se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Protože smlouva o půjčce byla uzavřena přede dnem nabytí účinnosti nového zákona, postupoval soud dle dosavadních předpisů a to zákona č. 40/1964Sb. (dále jen obč.zák.). Podle ustanovení § 39 obč.zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle § 39 je absolutní neplatností. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže jeho obsah, a to bez ohledu na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, jakož i na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základnímu zásadami mravního řádu demokratické společnosti (se slušností, poctivostí atd.). Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak u spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Jak je uvedeno výše soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku, aniž by řádně prověřil jeho schopnost půjčku splatit, právní předchůdce žalobce tak jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je smlouva uzavřená dne 21.12.2010 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným absolutně neplatná. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč.zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč.zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení § 563 obč.zák. není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Podle ustanovení § 517 odst. 1 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 517 odst. 2 obč.zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat po dlužníkovi vedle plnění úroky z prodlení, výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis. V řízení bylo prokázáno (žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti celou částku půjčky), že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 6.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného poplatku. Soud má za prokázané, že žalovanému byla poskytnuta částka 6.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 451 odst.1 obč.zák. vydat. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 5.827 Kč (žalovaný měl zaplatit celkem 11.016 Kč – 5.189 Kč, které žalobce žalobou požaduje). Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 173 Kč (6.000 Kč – 5.827 Kč) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 14.12.2021. Nárok se stal splatným 15.12.2021 a žalovaný se dostal do prodlení od 16.12.2021. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 16.12.2021 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobci byla přiznána částka 173 Kč, pro částku 17.419 Kč vzal žalobce žalobu zpět (nikoliv pro chování žalovaného) a pro částku 5.016 Kč byla žaloba zamítnuta. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 22.600 Kč, žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 1%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 99%. Poměr úspěchu tedy činí 98% ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému náklady řízení nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.