16 C 375/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 3.250 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná celé jméno žalované je povinna zaplatit žalobci částku 1.530 Kč s úroky z prodlení ve výši 10,75% ročně z této částky od 24.4.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 1.720 Kč s příslušenstvím, pro úrok z prodlení ve výši 43 Kč, pro zákonný úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí od 22.6.2019 do zaplacení, pro úrok ve výši 21,39% ročně z částky 2.650 Kč od 22.6.2019 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 3.250 Kč s úroky z prodlení ve výši 43 Kč a ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého následujícího kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o sedm procentních bodů od 22.6.2019 do zaplacení, úroku ve výši 21,39% ročně z částky 2.650 Kč od 22.6.2019 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaná uzavřela dne 1.9.2005 s právnická osoba smlouvu o úvěru číslo. Následně od 30.9.2010 se věřitelem stal právní předchůdce žalobce právnická osoba (dále jen banka). Na základě smlouvy poskytla banka žalované úvěr ve výši 4.770 Kč, převodem na běžný účet sjednaný v čl.

III. Smlouvy. Žalovaná se zavázala hradit bance z poskytnutého úvěru úroky ve výši 21,39% ročně a platit poplatky za poskytnuté bankovní služby. Žalovaná byla povinna splácet úvěr a sjednané úroky formou pravidelných měsíčních splátek. Splátky byla žalovaná povinna splácet formou zápočtu peněžních prostředků na běžném účtu. Žalovaná porušila své závazky, kdy byla opakovaně v prodlení. Banka využila svého práva a dopisem ze dne 13.3.2006 úvěr zesplatnila ke dni 13.3.2006. Banka uplatnila právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20% celkové částky všech splátek splatných po prohlášení úvěru za splatný. Dlužnou částku ve výši 5.413 Kč byla žalovaná povinna neprodleně uhradit. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.6.2019 banka postoupila pohledávku za žalovanou s účinností ke dni 21.6.2019 na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 17.7.2019. Žalobce požaduje zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 2.650 Kč, poplatky a smluvní pokutu ve výši 600 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 43 Kč, úroky ve výši 21,39% ročně od 22.6.2019 do zaplacení a specifikované úroky z prodlení. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalované upomínku dne 9.11.2020. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.6.2019 společnost právnická osoba převedl pohledávky specifikované v Příloze 1 smlouvy na žalobce. Pohledávka žalované je vedena v Příloze číslo pod číslo. Žalované byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřila a na výzvu soudu nereagovala. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v případě, že soud shledá, že dokládané skutečnosti jsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno. Žalovaná se ve lhůtě dané soudem nevyjádřila, soud tedy předpokládal, že žalovaná dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání V podání ze dne 22.7.2022 žalobce doplnil, že při posouzení úvěruschopnosti vycházela banka z údajů uvedených žalovanou. Žádost o úvěr banka hodnotila individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Banka kontrolovala veškeré dostupné informace v iterních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík, databáze MVČR a další. Žalovaná deklarovala čistý měsíční příjem ve výši 7.386 Kč, uvedla, že je od roku 2004 zaměstnaná a uvedla zaměstnavatele. Banka porovnávala příjem a výdaje žalované odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalované. Smlouva byla uzavřena dne 1.9.2005 tedy před účinností zákona č. 145/2010 Sb., tedy v době, kdy povinnost posuzovat úvěruschopnost u spotřebitelských úvěrů nebyla v právním řádu ČR výslovně zakotvena. S ohledem na zásadu právní jistoty a zákaz retroaktivního působení právních předpisů nelze na proces uzavírání předmětné smlouvy aplikovat požadavky stanovené zákonem č. 145/2010 Sb. ani zákonem 257/2016 Sb. Žalovaná na předmětný úvěr uhradila pouze částku 3.240 Kč (31.1.2006 – 1.120 Kč, 17.7.2007 – 265 Kč, 17.8.2007 – 265 Kč, 18.9.2007 – 265 Kč, 17.10.2007 – 265 Kč, 19.11.2007 – 265 Kč, 19.12.2007 – 265 Kč, 17.1.2008 – 265 Kč, 19.2.2008 – 265 Kč). Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru a dalších úvěrových produktech ze dne 1.9.2005. Z předložené listiny s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že dne 1.9.2005 byla mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o úvěru, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 4.770 Kč na nákup mobilního telefonu. Žalovaná se zavázala uhradit přímou platbu ve výši 530 Kč a poskytnutý úvěr splácet ppp22 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 265 Kč, kdy první platba je do 1.10.2005 a každá další platba k 1. dni v měsíci. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnaná, zaměstnavatele, čistý měsíční příjem 7.386 Kč a předložila jako doklad vyúčtování SIPO. Dopisem ze dne 13.3.2006 banka odstoupila od smlouvy v důsledku neplnění sjednaných smluvních podmínek ze strany žalované ake dni 13.3.2006 úvěr zesplatnila. Vyzvala žalovanou k uhrazení částky 5.413 Kč do 7 dnů od doručení dopisu. Dopisem ze dne 3.7.2019 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobce. Dle tvrzení žalobce se žalovaná uhradila částku 3.240 Kč (31.1.2006 – 1.120 Kč, 17.7.2007 – 265 Kč, 17.8.2007 – 265 Kč, 18.9.2007 – 265 Kč, 17.10.2007 – 265 Kč, 19.11.2007 – 265 Kč, 19.12.2007 – 265 Kč, 17.1.2008 – 265 Kč, 19.2.2008 – 265 Kč). částka skládá z jistiny ve výši 13.000 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 448 Kč. Slabší strana v právním vztahu není legálně definována, proto zůstává na soudu zhodnotit okolnosti daného případu, zda v předmětném právním vztahu vystupuje slabší strana. Obecně lze konstatovat, že slabší stranou bude vždy ten účastník, který má menší vyjednávací sílu a slabší schopnost hájit své právem chráněné zájmy. Zpravidla půjde o vztahy mezi dodavatelem a spotřebitelem (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník

V. Závazkové právo. Obecná část § 1721-2054, Komentář 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, 1335 s. 222-2224, či nález Ústavního soudu sp.zn.

I. ÚS 1845/11). V projednávané věci právní předchůdce žalobce uzavíral s žalovanou smlouvu jakožto poskytovatel peněžní částky v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Předmětný právní vztah je proto třeba posuzovat jako spotřebitelský úvěr, žalovanou jako spotřebitele a tedy jako slabší stranu v daném právním vztahu. Podle Ústavního soudu lze učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. (srovnej nález

III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019). Také Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se soud proto zabýval otázkou platnosti smlouvy s ohledem na povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Dle názoru soudu právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutou půjčku. Dle tvrzení žalobce jeho právní předchůdce vycházel z tvrzení žalované v žádosti o úvěr. Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem 7.386 Kč. Z předložené smlouvy však nevyplývá, zda právní předchůdce tvrzení žalované ohledně jejího příjmu ověřoval a zda zkoumal výdaje žalované (vycházet z výdajů odhadnutých na základě historických dat z ĆSÚ nestačí). Žalobce ani neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti ohledně poměrů žalované právní předchůdce žalobce zjistil a na základě jakých konkrétních skutečností dospěl k závěru, že žalovaná je schopná poskytnuté peněžní prostředky splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr, aniž by řádně prověřil její schopnost úvěr splatit. Od 1.1.2014 je účinný zákon č. 89/2012 Sb. Podle ust. § 3028 odst. 1se tímto zákonem řídí práva a povinnosti ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 3 se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Protože smlouva o půjčce byla uzavřena přede dnem nabytí účinnosti nového zákona, postupoval soud dle dosavadních předpisů a to zákona č. 40/1964Sb. (dále jen obč.zák.). Podle ustanovení § 39 obč.zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle § 39 je absolutní neplatností. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže jeho obsah, a to bez ohledu na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, jakož i na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základnímu zásadami mravního řádu demokratické společnosti (se slušností, poctivostí atd.). Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak u spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Jak je uvedeno výše soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku, aniž by řádně prověřil jeho schopnost půjčku splatit, právní předchůdce žalobce tak jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je smlouva uzavřená dne 1.9.2005 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou absolutně neplatná. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč.zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč.zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení § 563 obč.zák. není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Podle ustanovení § 517 odst. 1 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 517 odst. 2 obč.zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat po dlužníkovi vedle plnění úroky z prodlení, výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 4.770 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyla žalovaná smluvně zavázána ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku, poplatků a smluvní pokuty. Soud má za prokázané, že žalované byla poskytnuta částka 4.770 Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byla žalovaná povinna podle § 451 odst.1 obč.zák. vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaná zaplatila částku 3.240 Kč. Soud proto žalované uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 1.530 Kč (4.770 Kč – 3.240 Kč) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 22.4.2022. Nárok se stal splatným 23.4.2022 a žalovaná se dostala do prodlení od 24.4.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 24.4.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 5.094,40 Kč (částku 3.250 Kč + úroky z prodlení ve výši 43 Kč + 1.801,40 Kč – úroky 21,39% ročně z částky 2.650 Kč od 22.6.2019 do 24.8.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 1.585,40 Kč (jistina – 1.530 Kč + 55,40 Kč – úrok z prodlení ve výši 10,75% ročně z 1.530 Kč od 24.4.2022 do 24.8.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 31%, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 69%. Poměr úspěchu tedy činí 38% ve prospěch žalované. Dle obsahu spisu žalované žádné náklady nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku není odvolání dle § 202 odst. 2 o.s.ř. přípustné. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.