16 C 375/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 3.250 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci částku 1.530 Kč s úroky z prodlení ve výši 10,75% ročně z této částky od 24.4.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 1.720 Kč s příslušenstvím, pro úrok z prodlení ve výši 43 Kč, pro zákonný úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí od 22.6.2019 do zaplacení, pro úrok ve výši 21,39% ročně z částky 2.650 Kč od 22.6.2019 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 3.250 Kč s úroky z prodlení ve výši 43 Kč a ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého následujícího kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o sedm procentních bodů od 22.6.2019 do zaplacení, úroku ve výši 21,39% ročně z částky 2.650 Kč od 22.6.2019 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaná uzavřela dne 1.9.2005 s [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo]. Následně od 30.9.2010 se věřitelem stal právní předchůdce žalobce [právnická osoba] (dále jen banka). Na základě smlouvy poskytla banka žalované úvěr ve výši 4.770 Kč, převodem na běžný účet sjednaný v čl.

III. Smlouvy. Žalovaná se zavázala hradit bance z poskytnutého úvěru úroky ve výši 21,39% ročně a platit poplatky za poskytnuté bankovní služby. Žalovaná byla povinna splácet úvěr a sjednané úroky formou pravidelných měsíčních splátek. Splátky byla žalovaná povinna splácet formou zápočtu peněžních prostředků na běžném účtu. Žalovaná porušila své závazky, kdy byla opakovaně v prodlení. Banka využila svého práva a dopisem ze dne 13.3.2006 úvěr zesplatnila ke dni 13.3.2006. Banka uplatnila právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20% celkové částky všech splátek splatných po prohlášení úvěru za splatný. Dlužnou částku ve výši 5.413 Kč byla žalovaná povinna neprodleně uhradit. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.6.2019 banka postoupila pohledávku za žalovanou s účinností ke dni 21.6.2019 na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 17.7.2019. Žalobce požaduje zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 2.650 Kč, poplatky a smluvní pokutu ve výši 600 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 43 Kč, úroky ve výši 21,39% ročně od 22.6.2019 do zaplacení a specifikované úroky z prodlení. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalované upomínku dne 9.11.2020. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.6.2019 společnost [právnická osoba] převedl pohledávky specifikované v Příloze 1 smlouvy na žalobce. Pohledávka žalované je vedena v Příloze [číslo] pod [číslo]. Žalované byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřila a na výzvu soudu nereagovala. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v případě, že soud shledá, že dokládané skutečnosti jsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno. Žalovaná se ve lhůtě dané soudem nevyjádřila, soud tedy předpokládal, že žalovaná dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání V podání ze dne 22.7.2022 žalobce doplnil, že při posouzení úvěruschopnosti vycházela banka z údajů uvedených žalovanou. Žádost o úvěr banka hodnotila individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Banka kontrolovala veškeré dostupné informace v iterních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík, databáze MVČR a další. Žalovaná deklarovala čistý měsíční příjem ve výši 7.386 Kč, uvedla, že je od roku 2004 zaměstnaná a uvedla zaměstnavatele. Banka porovnávala příjem a výdaje žalované odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalované. Smlouva byla uzavřena dne 1.9.2005 tedy před účinností zákona č. 145/2010 Sb., tedy v době, kdy povinnost posuzovat úvěruschopnost u spotřebitelských úvěrů nebyla v právním řádu ČR výslovně zakotvena. S ohledem na zásadu právní jistoty a zákaz retroaktivního působení právních předpisů nelze na proces uzavírání předmětné smlouvy aplikovat požadavky stanovené zákonem č. 145/2010 Sb. ani zákonem 257/2016 Sb. Žalovaná na předmětný úvěr uhradila pouze částku 3.240 Kč (31.1.2006 – 1.120 Kč, 17.7.2007 – 265 Kč, 17.8.2007 – 265 Kč, 18.9.2007 – 265 Kč, 17.10.2007 – 265 Kč, 19.11.2007 – 265 Kč, 19.12.2007 – 265 Kč, 17.1.2008 – 265 Kč, 19.2.2008 – 265 Kč). Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru a dalších úvěrových produktech ze dne 1.9.2005. Z předložené listiny s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že dne 1.9.2005 byla mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o úvěru, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 4.770 Kč na nákup mobilního telefonu. Žalovaná se zavázala uhradit přímou platbu ve výši 530 Kč a poskytnutý úvěr splácet ppp22 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 265 Kč, kdy první platba je do 1.10.2005 a každá další platba k 1. dni v měsíci. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnaná, zaměstnavatele, čistý měsíční příjem 7.386 Kč a předložila jako doklad vyúčtování SIPO. Dopisem ze dne 13.3.2006 banka odstoupila od smlouvy v důsledku neplnění sjednaných smluvních podmínek ze strany žalované ake dni 13.3.2006 úvěr zesplatnila. Vyzvala žalovanou k uhrazení částky 5.413 Kč do 7 dnů od doručení dopisu. Dopisem ze dne 3.7.2019 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobce. Dle tvrzení žalobce se žalovaná uhradila částku 3.240 Kč (31.1.2006 – 1.120 Kč, 17.7.2007 – 265 Kč, 17.8.2007 – 265 Kč, 18.9.2007 – 265 Kč, 17.10.2007 – 265 Kč, 19.11.2007 – 265 Kč, 19.12.2007 – 265 Kč, 17.1.2008 – 265 Kč, 19.2.2008 – 265 Kč). částka skládá z jistiny ve výši 13.000 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 448 Kč. Slabší strana v právním vztahu není legálně definována, proto zůstává na soudu zhodnotit okolnosti daného případu, zda v předmětném právním vztahu vystupuje slabší strana. Obecně lze konstatovat, že slabší stranou bude vždy ten účastník, který má menší vyjednávací sílu a slabší schopnost hájit své právem chráněné zájmy. Zpravidla půjde o vztahy mezi dodavatelem a spotřebitelem (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník

V. Závazkové právo. Obecná část § 1721-2054, Komentář 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, 1335 s. 222-2224, či nález Ústavního soudu sp.zn.

I. ÚS 1845/11). V projednávané věci právní předchůdce žalobce uzavíral s žalovanou smlouvu jakožto poskytovatel peněžní částky v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Předmětný právní vztah je proto třeba posuzovat jako spotřebitelský úvěr, žalovanou jako spotřebitele a tedy jako slabší stranu v daném právním vztahu. Podle Ústavního soudu lze učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. (srovnej nález

III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019). Také Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se soud proto zabýval otázkou platnosti smlouvy s ohledem na povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Dle názoru soudu právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutou půjčku. Dle tvrzení žalobce jeho právní předchůdce vycházel z tvrzení žalované v žádosti o úvěr. Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem 7.386 Kč. Z předložené smlouvy však nevyplývá, zda právní předchůdce tvrzení žalované ohledně jejího příjmu ověřoval a zda zkoumal výdaje žalované (vycházet z výdajů odhadnutých na základě historických dat z ĆSÚ nestačí). Žalobce ani neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti ohledně poměrů žalované právní předchůdce žalobce zjistil a na základě jakých konkrétních skutečností dospěl k závěru, že žalovaná je schopná poskytnuté peněžní prostředky splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr, aniž by řádně prověřil její schopnost úvěr splatit. Od 1.1.2014 je účinný zákon č. 89/2012 Sb. Podle ust. § 3028 odst. 1se tímto zákonem řídí práva a povinnosti ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 3 se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Protože smlouva o půjčce byla uzavřena přede dnem nabytí účinnosti nového zákona, postupoval soud dle dosavadních předpisů a to zákona č. 40/1964Sb. (dále jen obč.zák.). Podle ustanovení § 39 obč.zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle § 39 je absolutní neplatností. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže jeho obsah, a to bez ohledu na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, jakož i na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základnímu zásadami mravního řádu demokratické společnosti (se slušností, poctivostí atd.). Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak u spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Jak je uvedeno výše soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku, aniž by řádně prověřil jeho schopnost půjčku splatit, právní předchůdce žalobce tak jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je smlouva uzavřená dne 1.9.2005 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou absolutně neplatná. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč.zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč.zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení § 563 obč.zák. není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Podle ustanovení § 517 odst. 1 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 517 odst. 2 obč.zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat po dlužníkovi vedle plnění úroky z prodlení, výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 4.770 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyla žalovaná smluvně zavázána ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku, poplatků a smluvní pokuty. Soud má za prokázané, že žalované byla poskytnuta částka 4.770 Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byla žalovaná povinna podle § 451 odst.1 obč.zák. vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaná zaplatila částku 3.240 Kč. Soud proto žalované uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 1.530 Kč (4.770 Kč – 3.240 Kč) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 22.4.2022. Nárok se stal splatným 23.4.2022 a žalovaná se dostala do prodlení od 24.4.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 24.4.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 5.094,40 Kč (částku 3.250 Kč + úroky z prodlení ve výši 43 Kč + 1.801,40 Kč – úroky 21,39% ročně z částky 2.650 Kč od 22.6.2019 do 24.8.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 1.585,40 Kč (jistina – 1.530 Kč + 55,40 Kč – úrok z prodlení ve výši 10,75% ročně z 1.530 Kč od 24.4.2022 do 24.8.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 31%, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 69%. Poměr úspěchu tedy činí 38% ve prospěch žalované. Dle obsahu spisu žalované žádné náklady nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.