16 C 410/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 15.487,98 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 14.757,97 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 21.4.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 730,01 Kč, pro úrok ve výši 1.539,07 Kč, úrok ve výši 23,99% ročně z částky 14.758,98 Kč od 16.5.2020 do zaplacení, pro úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 14.758,98 Kč od 16.5.2020 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 656,40 Kč k rukám Mgr. jméno příjmení, příjmení obec a číslo, ulice a číslo, do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se domáhal zaplacení částky 15.487,98 Kč s úrokem ve výši 1.539,07 Kč a ve výši 23,99% ročně z částky 14.758,98 Kč od 16.5.2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 14.758,98 Kč od 16.5.2020 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že právní předchůdce žalobce (právnická osoba dále jen banka) dne 12.7.2019 uzavřela s žalovaným smlouvu o vydání kreditní karty číslo která je smlouvou o úvěru. Banka se zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec do výše 15.000 Kč a žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 23,99% ročně. Současně byl žalovaný povinen hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty. Banka žalovanému kreditní kartu vydala a poskytla mu úvěrový rámec. Žalovaný svou povinnost úvěr splácet neplnil. Dopisem ze dne 17.12.2019 banka přistoupila k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěrového rámce ve výši 14.758,98 Kč, z dlužného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1.539,07 Kč, z poplatků ve výši 729 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27.5.2020 došlo k postoupení pohledávky ze společnosti právnická osoba na právnická osoba a.s. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9.6.2020 došlo k postoupení pohledávky ze právnická osoba a.s. na žalobce. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. rok došlo k postoupení pohledávky ze společnosti právnická osoba na právnická osoba a.s. Smlouvou o postoupení pohledávek postoupila I- právnická osoba pohledávku na žalobce. Dopisem ze dne 14.9.2020 bylo postoupení pohledávky na právnická osoba a.s. oznámeno žalovanému. Dopisem ze dne 24.9.2020 bylo postoupení pohledávky na žalobce a.s. oznámeno žalovanému. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena prostřednictvím dožádaného Okresného súdu Michalovce. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v případě, že soud shledá, že dokládané skutečnosti jsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání V podání ze dne 7.7.2022 žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce při schvalování úvěru vycházel z informací poskytnutých bance klientem v návrhu na uzavření smlouvy. Žádost klienta byla hodnocena individuálně. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Při hodnocení banka porovnala příjem klienta a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů. Žalovaný vyčerpal částku 17.027,05 Kč a na předmětný úvěr ničeho neuhradil. Soud má za prokázané tyto skutečnosti: Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že byla provedena kontrola insolvenčního rejstříku – bez záznamu, kontrola databáze neplatných dokladů – doklad nenalezený v databázi MV, kontrola interního Black listu – bez záznamu, vyhodnocení externích úvěrových registrů: BRKI/NRKI – jen pozitivní úvěrová historie, bez negativního záznamu, SOLUS – nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Hodnocení klienta je individuální, banka vycházela z příjmu, který žalovaný deklaroval do žádosti ve výši 17.000 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty EASY číslo soud zjistil, že žalovaný podepsal dne 12.7.2019 žádost o vydání kreditní karty s úvěrovým limitem 15.000 Kč s roční úrokovou sazbou 23,99%, RPSN 26,72%. V žádosti žalovaný uvedl bydliště, že je svobodný, základní vzdělání, pracovní zařazení – zaměstnanec s uvedením zaměstnavatele. Uvedl, že bydlí ve vlastním domě/bytě. Jako svůj čistý měsíční příjem uvedl částku 17.000 Kč. Z protokolu o převzetí kreditní karty ze dne 19.7.2019 soud zjistil, že žalovaný převzal kreditní kartu. Podle souhrnného výpisu pohybů na účtu žalovaný vyčerpal v období od 19.7.2019 do 27.7.2019 celkem částku 14.757,97 Kč. Poplatky za úvěr činí 229 Kč, za zaslání první upomínky žalovaný dluží 500 Kč a úroky činí částku 1.539,07 Kč. Dopisem ze dne 19.12.2019, označeným jako okamžitá splatnost kreditní karty, adresovaným žalovanému banka prohlásila, že z důvodu řádného a včasného nezaplacení finančních závazků prohlašuje všechny závazky žalovaného za okamžitě splatné ke dni 17.12.2019. Dluh činí částka 17.027,05 Kč. Dopisem ze dne 14.9.2020 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky na právnická osoba a.s. Dopisem ze dne 24.9.2020 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobce. Výzvou ze dne číslo vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 23.749,98 Kč a současně byl upozorněn na možnost soudního vymáhání. Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce výše uvedenou smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 15.000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet. Žalovaný v období od 19.7.2019 do 27.7.2019 vyčerpal celkem částku 14.757,97 Kč. Protože žalovaný neplnil podmínky uzavřené smlouvy řádně a včas, právní předchůdce žalobce dopisem ze dne 19.12.2019 zesplatnil celý dluh najednou ke dni 17.12.2019. Právní předchůdce žalobce požadoval uhradit po žalovaném částku 17.027,05 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným z předmětného úvěru byla postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr právní předchůdce žalobce prověřil na základě prohlášení žalovaného, informacemi z interních a externích databází (bankovních a nebankovních registrů), insolvenčního rejstříku. Banka porovnala příjem (uvedený žalovaným) a odhadnuté výdaje na základě historických dat ČSÚ a výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobce neuvedl, jaké konkrétní informace právní předchůdce získal z předložených dokladů. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného úvěr splácet byl prověřen na základě jeho prohlášení, aniž by jeho tvrzení bylo objektivně ověřeno. Z návrhu na uzavření smlouvy vyplývá, že žalovaný uvedl svůj stav, vzdělání, bydlení, pracovní zařazení a měsíční příjem. Žalobce netvrdí, z čeho byl příjem žalovaného ověřen (z jakých dokladů) a soud nemá za prokázané, že by právní předchůdce žalobce příjem nějakým způsobem ověřoval. Žalobce nedokládá a ani netvrdí, že by se právní předchůdce žalobce zajímal o skutečné výdaje žalovaného. Je uvedeno pouze, že příjmy a výdaje byly odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Soud má za to, že se právní předchůdce žalobce o běžné výdaje žalovaného (kromě úvěrových závazků) ani nezajímal. Ani z návrhu na uzavření smlouvy nevyplývá, že by žalovaný nějaké své výdaje uváděl nebo dokládal. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobce rezignoval především na prověření závazků, nákladů a výdajů žalovaného, dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce neprověřil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil jeho schopnost poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky splatit, kdy vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.). Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V řízení bylo prokázáno (výpisem z účtu), že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 14.757,97 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 14.757,97 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce a výpisu z úvěru vyplývá, že žalovaný nezaplatil ničeho. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 14.757,97 Kč a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 19.4.2022. Nárok se stal splatným 20.4.2022 a žalovaný se dostal do prodlení od 21.4.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 21.4.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 28.063,28 Kč (částku 15.487,98 Kč + úrok ve výši 1.539 Kč + 7.789,40 Kč – úrok ve výši 23,99% ročně z částky 14.758,98 Kč od 16.5.2020 do 27.7.2022 + úrok z prodlení ve výši 3.246,90 Kč - úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 14.758,98 Kč od 16.5.2020 do 27.7.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 15.223,47 Kč (jistina – 14.757,97 Kč + 465,50 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z 14.757,97 Kč od 21.4.2022 do 27.7.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 54%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 46%. Poměr úspěchu tedy činí 8% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) po 1.740 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhrada za 21% z odměny a náhrad ve výši 1.285,20 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem 8.205,20 Kč z toho 8% činí částka 656,40 Kč, kterou soud žalobci přiznal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.