16 C 55/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi opatrovníkem údaje o zástupci , o zaplacení částky 23.950 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11.590 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 17.9.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 12.360 Kč, úrok ve výši 1.445,43 Kč, úrok ve výši 19,38% ročně z částky 15.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 698,75 Kč a úrok z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 15.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení zamítá.

III. Žalobce je povinen uhradit státu náklady řízení ve výši 2.376 Kč do pokladny Okresního soudu v Chomutově do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Soud přiznává opatrovníku [příjmení] [jméno] [příjmení], AK [obec], náměstí [ulice] za zastupování žalovaného náklady ve výši 7.071,30 Kč. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 23.950 Kč s úroky ve výši 1.445,43 Kč a s úroky ve výši 19,38% ročně z 15.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení s úroky z prodlení ve výši 698,75 Kč a s úroky z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 15.000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel dne 9.4.2018 s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost (s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet zápůjčku), a to především na základě hodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka. Žalovaný prohlásil, že před uzavřením smlouvy poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti zákazníka splácet poskytnutou zápůjčku a dále prohlašuje, že je schopen splatit celkovou dlužnou částku v souladu se smlouvou. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě uzavřené smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3.000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč. Žalovaný dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za níž se zavázal zaplatit poplatek ve výši 360 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 456 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na 3.6.2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Za celou dobu smluvního vztahu až do okamžiku postoupení žalovaný uhradil pouze částku 3.410 Kč Poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena 21.9.2018. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 3.6.2019 řádně uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 15.000 Kč dále úrokem ve výši 19,38% ročně a to od 4.6.2019. Právní předchůdce žalobce měl současně právo požadovat úroky z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 uzavřenou mezi původním věřitelem jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem byla předmětná pohledávka postoupena žalobci s účinností ke dni 29.11.2019. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29.11.2019. Žalobce požaduje zaplacení částky 23.950 Kč sestávající se z dlužné jistiny 15.000 Kč a dlužných úhrad ve výši 8.950 Kč s příslušenstvím skládajícím se z úroku a úroků z prodlení. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému upomínku. V podání ze dne 1.11.2021 žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a jejich ověřením doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaných od žalovaného a byly zaznamenány do karty zákazníka. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako [anonymizována dvě slova] ve společnosti [právnická osoba], jeho měsíční příjem činí 14.104 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a nemá úvěr ani zápůjčku u jiné společnosti. Právní předchůdce žalobce ověřil tvrzenou majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že údaje, které věřiteli před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl a které si věřitel ověřil, s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná (právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, kdy v případě uvedení nepravdivých údajů by mohlo jít o trestný čin úvěrového podvodu dle ust. § 211 tr.zákoníku). K námitkám opatrovníka žalobce dále uvedl, že RPSN představuje pouze jeden z řady ekonomických ukazatelů výhodnosti úvěru, který má spotřebiteli usnadnit výběr z dostupných produktů, ale jeho výše neříká nic o přiměřenosti či mravnosti plnění. Výše RPSN je ovlivněna i délkou splácení úvěru, kdy se sjednané jednorázové poplatky nerozloží do delšího časového úseku a zvyšují tak roční procentní sazbu všech nákladů. Ukazatel RPSN určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru a jeho prostřednictvím lze posoudit výhodnost úvěru, slouží především k porovnání jednotlivých úvěrů. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 společnost [právnická osoba] převedla pohledávky specifikované v seznamu Pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29.11.2019 odeslaného dne 13.12.2019. Soudu se nepodařilo zjistit místo pobytu žalovaného. Žalovanému byl dle ust. § 29 odst.3 o.s.ř. ustanoven opatrovník. Ten uvedl, že smlouvu o spotřebitelském úvěru považuje za neplatnou, neboť má za to, že úvěr byl poskytnut v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016. Poskytovatel úvěru neprovedl náležité posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jakožto spotřebitele. Dále opatrovník poukazuje na výši RPSN – 215,01%. Takovou výši považuje v rozporu s dobrými mravy, neboť v době uzavření smlouvy byla dle ČNB průměrná výše RPSN u poskytovaných úvěrů domácnostem na spotřebu 8,9%. <b>Soud má za prokázané tyto skutečnosti:</b> V listině označené jako karta zákazníka žádost o zápůjčku žalovaný uvedl své osobní údaje (je ženatý, bez vzdělání) druh bydlení – nájemník (ověřeno nájemní smlouvou a SIPO) domácnost – manžel, nezaopatřené děti 0), uvedl zaměstnavatele (zaměstnavatel ověřen telefonicky) měsíční příjmy žadatele – čistý příjem hlavní 14.104 Kč, Měsíční výdaje žadatele: výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) 4.000 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, doprava, oblečení) 4.000 Kč. Použitelný příjem 6.104 Kč. Zástupce právního předchůdce žalobce ověřil tvrzení žalovaného z pracovní smlouvy a výplatní pásky a dále z nájemní smlouvy a SIPA. Karta zákazníka je dne 9.4.2018 podepsaná žalovaným a zástupcem právního předchůdce žalobce. Žalobce předložil pracovní smlouvu žalovaného ze dne 2.1.2018 (základní hrubá mzda 15.000 Kč), výplatní pásku za 1/2018, podle které měl žalovaný čistou mzdu 13.868 Kč, a výplatní pásku za 2/2018, podle které měl žalovaný čistou mzdu 15.047 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 9.4.2018 má soud za prokázané, že dne 9.4.2018 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit spolu s jistinou 15.000 Kč úrok ve výši 3.000 Kč, poplatek 3.000 Kč, hotovostní inkaso splátek 6.000 Kč a pojištění [anonymizována dvě slova] 360 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 27.360 Kč, které žalovaný splatí v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 456 Kč. Žalovaný potvrdil, že částka bude předána v hotovosti při podpisu smlouvy. Podle tvrzení žalobce žalovaný zaplatil na pohledávku za celou dobu trvání smlouvy částku 3.410 Kč. Právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému dopisem ze dne 29.11.2019, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 se žalobce stal věřitelem pohledávky včetně příslušenství. Oznámení bylo žalovanému odesláno dne 13.12.2019. Právní zástupce žalobce vyzval žalovaného výzvou k plnění ze dne 7.5.2020 k zaplacení pohledávky ve výši 28.036,18 Kč nejpozději do 14.5.2020. Výzva byla odeslána dne 10.5.2020. <b>Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:</b> Dne 9.4.2018 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o úvěru, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky úrok ve výši 3.000 Kč, poplatek ve výši 3.000 Kč, za hotovostní inkaso splátek částku 6.000 Kč a pojištění ve výši 360 Kč. Žalovaný se zavázal na základě smlouvy zaplatit celkem částku 27.360 Kč v 60 týdenních splátkách po 456 Kč. Finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty v hotovosti při podpisu smlouvy. Dle tvrzení žalobce žalovaný uhradil celkem částku 3.410 Kč. Následně bylo žalovanému dopisem ze dne 29.11.2019 oznámeno postoupení pohledávky na žalobce. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného splácet právní předchůdce žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka. Žalovaný uvedl svůj příjem ve výši 14.104 Kč, který právní předchůdce žalobce ověřil pracovní smlouvou a výplatními páskami. Pokud jde o výdaje, žalovaný uvedl výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši 4.000 Kč a osobní výdaje ve výši 4.000 Kč. V kartě zákazníka je uvedeno, že zástupce právního předchůdce žalobce ověřil nájemní smlouvu a SIPO, soudu ale nebyl předložen žádný doklad, potvrzující, že výdaje žalovaného na bydlení činí skutečně pouze 4.000 Kč. Právní předchůdce žalobce se nepozastavil nad nepravděpodobně nízkými náklady na bydlení. Protože soudu nebyly předloženy tvrzené doklady, které by potvrdily pravdivost uvedených výdajů, má soud za to, že právní předchůdce žalobce vycházel z nedoložených údajů o výdajích žalovaného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil jeho schopnost poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími doplatky v celkové výši 27.360 Kč splatit, kdy ohledně výdajů vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9Co 109/2020). Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.). Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 15.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených poplatků. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 15.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 3.410 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 11.590 Kč (částka poskytnutá 15.000 Kč – částka žalovaným zaplacená 3.410 Kč) a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 15.9.2021. Nárok se stal splatným 16.9.2021 a žalovaný se dostal do prodlení od 17.9.2021. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 17.9.2021 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. Usnesením ze dne 30.7.2021 č.j. 16C 55/2021-42 soud ustanovil žalovanému, který je neznámého pobytu, jako opatrovníka [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátku, AK [obec], náměstí [ulice]. Podle ust. § 140 odst. 2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popř. též náhradu za daň z přidané hodnoty stát. Soud přiznal ustanovenému advokátu odměnu vypočtenou dle příslušných ustanovení podle vyhl.č.177/1996Sb. ve znění pozdějších předpisů ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu Pl. ÚS 4/19 ze dne 24.9.2019. Opatrovníku tedy přísluší odměna za úkon právní služby ve výši 1.648 Kč (dle § 7 bod 5 snížený dle §12a odst.1 vyhl. 177/1996Sb.) Náklady řízení opatrovníka v dané věci činí mimosmluvní odměna opatrovníka za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci, účast na jednání soudu dne 15.12.2021) po 1.648 Kč, tři náhrady hotových výdajů opatrovníka za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb.) po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.227,24 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem částku 7.071,30 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 35.036,58 Kč (částku 23.950 Kč + úrok 1.445,43 Kč + 5.949,30 Kč – úrok ve výši 19. 38% ročně z částky 15.000 Kč od 30.11.2019 do 15.12.2021 + úrok z prodlení 698,75 Kč + 2.993,10 Kč - úrok z prodlení 9,75% ročně z částky 15.000 Kč od 30.11.2019 do 15.12.2021). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 11.832,90 Kč (jistina – 11.590 Kč + 242,90 Kč – úrok z prodlení ve výši 8,5% z 11.590 Kč od 17.9.2021 do 15.12.2021). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 33,7%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 66,3%. Poměr úspěchu tedy činí 32,6% ve prospěch žalovaného. Náklady řízení v dané věci činí náklady státu zaplacené opatrovníku ve výši 7.071,30 Kč. Soud proto žalobci uložil zaplatit státu 33,6% ve výši 2.376 Kč.