16 C 57/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce A., se sídlem Adresa žalobce A, IČO: IČO žalobce B, zastoupený Jméno žalobce C, advokátem, Anonymizováno, Jméno žalobce B/8, proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, adresa, o zaplacení částky 84.556,08 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žaloba o zaplacení částky 84.556,08 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se domáhal zaplacení částky 84.556,08 Kč s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 82.800,48 Kč od 2.2.2026 do zaplacení a ve výši 11,5 % ročně z částky 1.755,60 Kč od 2.2.2026 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 1.717,21 Kč a ve výši 11,5 % ročně z částky 84.556,08 Kč od 2.2.2026 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že společnost právnická osoba. (dále jen banka) uzavřela s žalovaným dne 7.12.2017 smlouvu o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 250.000,- Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách sjednaných přímo ve smlouvě, hradit úroky z úvěru ve výši 104,9 % (žalobce uplatňuje úroky ve výši 11,5 % ročně) a poplatky (ceny) za úkony související s poskytnutím a správou úvěru. Za tímto účelem byl žalovaný povinen udržovat na svém běžném účtu dostatek finančních prostředků. Strany si ve smlouvě sjednaly, že banka je oprávněna připisovat vyúčtované úroky z úvěru k jistině úvěru vždy k poslednímu dnu každého kalendářního měsíce, při doplacení úvěru a při uplatnění práva na okamžité splacení úvěru. V případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky úvěru, úroku či poplatku byl žalovaný povinen platit z nesplacených částek také úrok z prodlení a náklady spojené se správou úvěru v prodlení dle aktuálního sazebníku, tj. smluvní pokutu za prodlení a další poplatky. Žalovaný sjednané splátky nesplácel řádně a včas. Banka jej několikrát písemně upozornila, aby uhradil dlužnou částku v poskytnuté lhůtě. Protože žalovaný nadále porušoval smluvní povinnosti, využila banka svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 30.11.2025 zesplatnila. O této skutečnosti byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 30.11.2025. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22.1.2026 právnická osoba. postoupila pohledávku na žalobce s účinností ke dni 1.2.2026. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 10.2.2026. Žalobce požaduje: dlužnou jistinu úvěru ve výši 84.556,08 Kč, která se skládá z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši82.800,48 Kč, připsaných neuhrazených úroků z úvěru ve výši 1.755,- Kč, úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky ve výši 1.717,21 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. V podání ze dne 10.8.2026 žalobce uvedl, že žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr a úroky pravidelnými 108měsíčními splátkami ve výši 4.285,- Kč vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce, kdy první splátka bude zaplacena dne 18.1.2018. Žalovaný ve splátkách od 8.12.2017 do 8.1.2026 zaplatil celkem částku 420.323,52 Kč. Právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného. Žalovaný uvedl v žádosti, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou ve společnosti právnická osoba, jeho čistý měsíční plat činí 18.010,- Kč, je ženatý, žije v družstevním bytě, nemá vyživovací povinnost k další osobě. Výši příjmu doložil potvrzením okresní správy sociálního zabezpečení. S ohledem na informace žalovaného, zejména výši jeho příjmu, dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek postoupila právnická osoba. na žalobce pohledávky specifikované ve smlouvě. Žalobce dále doložil, že pohledávka, která je předmětem tohoto sporu, je uvedena v seznamu pohledávek (pod č. hodnota). Dopisem ze dne 10.2.2026 bylo postoupení pohledávky na žalobce oznámeno žalovanému. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud má za prokázané tyto skutečnosti: Z listiny označené jako posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žádost o úvěr byla poskytnuta přes pobočkovou síť. Klient uvedl příjem 18.010,- Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet klienta vedený u ČS. Dle výpisu z účtu je patrné, že částka odpovídá průměrnému příjmu v měsících před žádostí. Pomocí internetového napojení banka ověřila, že v době žádosti klient nebyl v aktivním insolvenčním řízení, z CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku a v interní evidenci ověřila, že klient neměl žádné relevantní negativní informace. Klient uvedl výdaje ve výši 0,- Kč. Banka stanovila životní výdaje (po zohlednění situace podle svého interního ekonomického modelu) na 6.031,- Kč. Žalovaný uvedl splátky ve výši 1.699,- Kč. Banka dotazem na CCB a z vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době žádosti úvěr pro fyzické osoby hotovostní se splátkou 3.184,- Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován), kreditní karta splátková mimo ČS s limitem 40.000,- Kč s orientační splátkou právnická osoba,- Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován), spotřební úvěr se splátkou 1.699,- Kč. Splátka nového úvěru činila 4.285,- Kč. Nové splátkové zatížení bylo 5.984,- Kč. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů, po odečtení nového splátkového zatížení klientu zbylo 12.026,- Kč k pokrytí životních nákladů. Z výpisů z účtů soud zjistil: V období od 1.6.2017 – 30.6.2017 byl na účtu počáteční zůstatek 417,67 Kč a konečný zůstatek 357,68 Kč. Celkem přišlo 15.888,01 Kč, kdy částka 1.588,- Kč a 14.300,- Kč představuje mzdu. V daném období byly neprovedené položky v celkové výši 3.184,- Kč z důvodu nedostatečný dispozitivní zůstatek účtu. V období od 1.7.2017 – 31.7.2017 byl na účtu počáteční zůstatek 357,68 Kč a konečný zůstatek 212,69 Kč. Celkem přišlo 18.469,01 Kč, kdy částka 5.000,- Kč a 13.469,- Kč představuje mzdu. V období od 1.8.2017 – 31.8.2017 byl na účtu počáteční zůstatek 212,69 Kč a konečný zůstatek -35,31 Kč. Celkem přišlo 17.700,- Kč, kdy částka 17.631,- Kč představuje mzdu. V období od 1.9.2017 – 30.9.2017 byl na účtu počáteční zůstatek – 35,31 Kč a konečný zůstatek 230,61 Kč. Celkem přišlo 15.218,01 Kč, kdy částka 15.218,- Kč představuje mzdu. V daném období byly neprovedené položky v celkové výši 159,- Kč z důvodu nedostatečný dispozitivní zůstatek účtu. V období od 1.10.2017 – 31.10.2017 byl na účtu počáteční zůstatek 230,61 Kč a konečný zůstatek -2,39 Kč. Celkem přišlo 16.111,- Kč, kdy částka 16.111,- Kč představuje mzdu. V období od 1.12.2017 – 31.12.2017 byl na účtu počáteční zůstatek 83,60 Kč a konečný zůstatek 567,64 Kč. Celkem přišlo 67.706,04 Kč, kdy částka 8.415,- Kč a 14.998,- Kč představuje mzdu a částka 44.293, 02 byla úhrada z ČS, a.s. V daném období byly neprovedené položky v celkové výši 159,- Kč z důvodu nedostatečný dispozitivní zůstatek účtu. V žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 7.12.2017 soud zjistil, že žalovaný uvedl zaměstnavatele, kde je zaměstnán od 1.6.2009, příjem ze zaměstnání 18.010,- Kč, splátky úvěrů u ČS i jiných bank a nebankovních produktů 0,- Kč, ostatní splátky (výživné, srážky ze mzdy, léky, nájem) 0,- Kč. Ze smlouvy o úvěru ze dne 7.12.2017 soud zjistil, že banka se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 250.000,- Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit úroky z úvěru a další ceny. Úvěr je veden na úvěrovém účtu č. č. účtu a jeho účelem je konsolidace úvěrů nebo půjček. Peníze budou převedeny bez zbytečného odkladu po podpisu smlouvy nejpozději do 17.1.2018. Žalovaný splatí úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty právnická osoba. ve výši 42.000,- kč a splátkový úvěr České Spořitelny, a.s. ve výši 165.345,- Kč. Zbývající prostředky úvěru může žalovaný využít dle svého uvážení. Strany si sjednaly úrokovou sazbu ve výši 14,9 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr, úroky z úvěru a poplatky splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 4.285,- Kč vždy v 18. den každého kalendářního měsíce. První splátku splatí 18.1.2018, poslední dne 18.12.2026 (108 splátek). Úvěr bude žalovaný platit inkasem z určeného účtu, tzn., že si příslušnou částku banka strhne sama. Žalovaný souhlasí, že pohledávky banky ze smlouvy bude inkasem strhávat z účtu č. č. účtu v den jejich splatnosti. RPSN úvěru je ve smlouvě uvedena ve výši 16,66%. Klient je povinen platit veškeré ceny podle ceníku. Celková splatná částka (součet poskytovaného úvěru a výše celkových nákladů) činí 465.318,- Kč. Z výpisu z účtu č. č. účtu za období 7.12.2017 – 31.12.2017 soud zjistil, že dne 7.12.2017 došlo k čerpání úvěru ve výši 163.706,98 Kč na účet č. č. účtu a ve výši 44.293,02 Kč na účet č. č. účtu, dne 12.12.2017 došlo k čerpání úvěru ve výši 42.000,- Kč na účet č. č. účtu. Dle tvrzení žalobce a dle platební historie žalovaný zaplatil celkem částku 420.323,52 Kč. Dopisem ze dne 29.10.2025 – poslední výzva k úhradě dlužné částky banka vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 14.897,- Kč nejpozději do 30.11.2025. Současně jej upozornila, že má právo požadovat okamžité splacení celého úvěru ve výši 95.704,- Kč. V dopise ze dne 30.11.2025 banka oznámil žalovanému, že rozhodla o okamžité splatnosti celkového dluhu. Ode dne 30.11.2025 je celková částka ve výši 93.245,- Kč splatná. Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: Mezi právním předchůdce žalobce a žalovaným byla dne 7.12.2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 250.000,- Kč na splacení jeho dluhů vyplývajících z uzavřené smlouvy. Peníze byly převedeny přímo na příslušné účty určené ke splacení konsolidovaných dluhů (částka 163.706,98 Kč a částka 42.000,- Kč) a přebytek na účet uvedený žalovaným. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil (byl bankou vyzván k zaplacení dluhu ve výši 14.897,- Kč poslední výzvou ze dne 29.10.2025) a z toho důvodu banka dopisem ze dne 30.11.2025 rozhodla o okamžité splatnosti úvěru. Úvěr se tak stal splatný ke dni 30.11.2025. Dluh žalovaného ke dni odstoupení od smlouvy činila částka 93.245,- Kč. Dle tvrzení žalobce žalovaný celkem uhradil částku 420.323,52 Kč. Následně banka převedla pohledávky za žalovaným na žalobce. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 10.2.2026. Výzvou ze dne 26.3.2026 byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky 89.136,45 Kč. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci Anonymizováno (právnická osoba), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavírala banka s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného splácet banka prověřila na základě prohlášení dlužníka. Žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 18.010,- Kč (tento údaj byl ověřen z účtu žalovaného). Pokud jde o náklady, výdaje a závazky žalovaného, žalovaný uvedl 0,- Kč a banka v kombinaci s interními informacemi včetně statistických údajů a aktuálních životních nákladů stanovila životní výdaje žalovaného na 6.031,- Kč, žalovaný neuvedl žádné splátky, banka zjistila hotovostní úvěr pro fyzické osoby se splátkou 3.184,- Kč, který byl v rámci poskytnutí úvěru zkonsolidován, kreditní kartu s limitem 40.000,- Kč, který byl v rámci poskytnutí úvěru zkonsolidován, a dále spotřební úvěr se splátkou 1.699,- Kč. Soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného, a ani z posouzení úvěruschopnosti klienta nevyplývá, že by žalovaný své výdaje uváděl ani, že by je dokládal. Banka sice měla k dispozici výpisy z účtů žalovaného, kde si mohla ověřit jeho příjmy a způsob hospodaření, ale je zřejmé, že z výpisů z účtu nevycházela, kdy ve všech předložených výpisech výše zůstatku neodpovídá výši splátky úvěru a že žalovaný měl opakovaně neprovedené položky z důvodu nedostatečného disponibilního zůstatku na účtu. Z výpisů z účtu předložených žalobcem vyplývá pouze to, že banka si mohla ověřit příjmy žalovaného od zaměstnavatele, ale závěr o jeho úvěruschopnosti z nich vyvodit nelze. Banka se nezajímala o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezila na administrativní údaje vyplývající ze statistických dat a normativních nákladů (které o skutečných výdajích žalovaného nevypovídají), aniž by je porovnala se skutečnými výdaji žalovaného. Žalobkyně tak zcela rezignovala na povinnost ověřit výdaje žalovaného, a při uzavírání obou smluv o úvěru nejednala s odbornou péčí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěry v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnuté úvěry splatit, kdy se nezajímala o výdaje žalovaného. Ze strany banky tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o. z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp. zn.

I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o. z.). Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V řízení bylo prokázáno že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 250.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených poplatků a úroků. Soud má za prokázané, že žalovaný čerpal částku 250.000,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaný povinen podle § 2991 o. z. vydat. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný zaplatil celkem částku 420.323,52 Kč. Protože žalovaný zaplatil vyšší částku, než činilo jeho bezdůvodné obohacení, soud žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaný byl v řízení úspěšný a vzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu žalovanému náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.