16 C 67/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce., se sídlem Adresa žalobce, IČO: IČO žalobce, proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, adresa, o zaplacení částky 13.241,- Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6.061,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 13.7.2026 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 7.180,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 29.7.2025 do zaplacení, pro úroky z prodlení od 29.7.2025 do 12.7.2026 zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 132.241,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 29.7.2025 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 3.6.2024 smlouvu o úvěru ve výši 18.180,- Kč (skládající se z půjčené částky 10.000,- Kč a souhrnného poplatku 8.180,- Kč), podle které měl žalovaný splácet týdně 303,- Kč tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný zaplatil částku 4.939,- Kč. V případě prodlení s plněním se dle smluvních podmínek stává zbylý dluh včetně příslušenství splatným. Žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobce dosud uhrazenou částku ve výši 4.939,- Kč vydělil týdenní splátkou a vypočetl, kdy se žalovaný dostal do prodlení. Žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení od splatnosti smlouvy tedy 28.7.2025 a datum prodlení ke dni 29.7.2025. V podání ze dne 27.7.2026 žalobce uvedl, z jakých informací před uzavřením smlouvy o úvěru čerpal a jaké informace byly opatřeny od žalovaného. Žalobce provedl kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra. Provedl kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých v evidenční kartě klienta, kontrolu RČ a OP dálkovým systémem společnosti právnická osoba, kontrola aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontrola aktuálního stavu insolvenčního rejstříku, kontrola platební historie klienta u žalobce vč. historie veškerých záznamů o klientovi. Vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta a vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. Poskytnuté prostředky byly žalovanému vyplaceny hotově na adrese trvalého bydliště, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy v listinné podobě. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve lhůtě dané soudem nevyjádřili, soud tedy předpokládal, že účastníci dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud má za prokázané tyto skutečnosti: Z kopie výplatní pásky za měsíc březen 2024 soud zjistil, že čistá mzda činila částku 12.077,- Kč a výplata na účet 12.077,- Kč. Z kopie výplatní pásky za měsíc duben 2024 soud zjistil, že čistá mzda činila částku 12.099,- Kč a výplata na účet 12.099,- Kč. Z kopie oznámení ČSSZ ze dne 29.12.2023 soud zjistil, že od lednové splátky 2024 náleží žalovanému důchod ve výši 6.524,- Kč. V listině označené jako evidenční karta klienta žalovaný uvedl své osobní údaje – je svobodný, má základní vzdělání, není majitel vozu, neměl u žalobce půjčku, byl soudně stíhán, je nájemník, počet členů v domácnosti – 1, z toho nezaopatřených dětí 0. Údaje o zaměstnání: ID. Uvedl čistý měsíční příjem domácnosti 18.612,- Kč (zdroj příjmu 2), brigáda 12.088,- Kč, důchod 6.524,- Kč. Výdaje: životní výdaje na bydlení 4.872,- Kč, životní minimum na ověření 4.860,- Kč, nebankovní závazky 3.698,- Kč, výdaje celkem 13.430,- Kč. Disponibilní zůstatek 5.182,- Kč. Evidenční karta je dne 31.5.2024 podepsaná žalovaným a zástupcem žalobce. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne 3.6.2024 ve spojení s formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že dne 3.6.2024 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 10.000,-Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 1.980,- Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3.000,- Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 3.200,- Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 18.180,- Kč, které žalovaný splatí v 60týdenních splátkách po 303,- Kč v hotovosti k rukám osoby určené žalobcem, první splátka dne 10.6.2024 a další splátky 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Žalovaný spotřebitelský úvěr čerpal v hotovosti při podpisu smlouvy. Podle platební historie žalovaný zaplatil ve čtyřech splátkách celkem 4.939,- Kč. Žalobce vyzval žalovaného předžalobní výzvou k zaplacení pohledávky ve výši 13.241,- Kč. Výzva byla odeslána dne 30.12.2025. Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 3.6.2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Při podpisu smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 10.000,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 1.980,- Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3.000,- Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 3.200,- Kč, celkem 18.180,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit 60týdenních splátek po 303,- Kč, první splátka dne 10.6.2024. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil, kdy zaplatil pouze splátky v celkové výši 4.939,- Kč. Předžalobní výzvou ze dne 30.12.2025 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení pohledávky ve výši 13.241,- Kč. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci Anonymizováno právnická osoba), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka uvedené v evidenční kartě, které ověřil z výplatních pásek a oznámení ČSSZ o důchodu. Měsíční příjem činí částka 18.612,- Kč, která se má skládat z příjmu z brigád a z důchodu. Pokud jde o náklady, měsíční výdaje činí 13.430,- Kč (výdaje na bydlení 4.872,- Kč, životní minimum 4.860,- Kč a nebankovní závazky 3.698,- Kč). Žalobce předložil výplatní pásky za měsíc březen a duben 2024 (průměrný příjem 12.088,- Kč) a doklad o výši důchodu 6.524,- Kč. Soudu nebyl předložen žádný doklad potvrzující výdaje žalovaného. Žalobce tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o výdajích žalovaného a jeho doložených příjmů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky, celkem částku 18.180,- Kč splatit, kdy ohledně výdajů vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp. zn. 9Co 109/2020). Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o. z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp. zn.

I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o. z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o. z.). Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. V řízení bylo prokázáno (žalovaný podpisem smlouvy potvrdil), že žalobce poskytl žalovanému částku 10.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 10.000,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 o. z. vydat. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaný zaplatil 4.939,- Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 6.061,- Kč (10.000 – 4.939) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o. z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 11.7.2026. Nárok se stal splatným 12.7.2026 a žalovaný se dostal do prodlení od 13.7.2026. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 13.7.2026 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 14.826,20 Kč (částku 13.241,- Kč + úrok z prodlení ve výši 1.585,20 Kč - úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13.241,- Kč od 29.7.2025 do 12.8.2026). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 6.121,40 Kč (jistina – 6.061,- Kč + 60,40 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z 6.061,- Kč od 13.7.2026 do 12.8.2026). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 41 %, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 59 %. Poměr úspěchu tedy činí 18 % ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.