16 C 7/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., se sídlem Adresa žalobce , IČO: IČO žalobce , proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , adresa , o zaplacení částky 24.270,- Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 12.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5% ročně z této částky od 13.5.2026 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 12.270,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 5.3.2025 do zaplacení, pro úroky z prodlení od 5.3.2025 do 12.5.2026 a pro úrok z prodlení ve výši 0,5% ročně z částky 12.000,- Kč od 13.5.2026 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 24.270,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 5.3.2025 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 9.1.2024 smlouvu o úvěru ve výši 27.270,- Kč (skládající se z půjčené částky 15.000,- Kč a souhrnného poplatku 12.270,- Kč), podle které měla žalovaná splácet týdně 455,- Kč tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaná zaplatila částku 3.000- Kč. V případě prodlení s plněním se dle smluvních podmínek stává zbylý dluh včetně příslušenství splatným. Žalovaná splácela nepravidelně, takže žalobce dosud uhrazenou částku ve výši 3.000,- Kč vydělil týdenní splátkou a vypočetl, kdy se žalovaná dostala do prodlení. Žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení od splatnosti smlouvy tedy 4.3.2025 a datum prodlení ke dni 5.3.2025.V podání ze dne 10.5.2026 žalobce uvedl, z jakých informací před uzavřením smlouvy o úvěru čerpal a jaké informace byly opatřeny od žalovaného. Žalobce provedl kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra. Provedl kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých v evidenční kartě klienta, kontrolu RČ a OP dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , kontrola aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontrola aktuálního stavu insolvenčního rejstříku, kontrola platební historie klienta u žalobce vč. historie veškerých záznamů o klientovi. Vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta a vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. Poskytnuté prostředky byly žalovanému vyplaceny hotově na adrese trvalého bydliště, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy v listinné podobě. K jednání soudu se žalobce omluvil.Žalovaná se k jednání soudu nedostavila. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalované byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavila a ani svou nepřítomnost neomluvila. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v její nepřítomnosti.Soud má za prokázané tyto skutečnosti:Z kopie výplatní pásky za měsíc říjen 2023 soud zjistil, že čistá mzda činila částku 21.856,- Kč a čistý příjem částku 22.003,- Kč.Z kopie výplatní pásky za měsíc listopad 2023 soud zjistil, že čistá mzda činila částku 18.160,- Kč a čistý příjem částku 18.922,- Kč.Z ústřižků poštovní poukázky – důchody- výplatní doklad soud zjistil, že důchod žalované za období 20.11.2023 – 19.12.2023 činila částka 6.054,- Kč a za období 20.12.2023 – 19.1.2024 částka 6.054,- Kč.V listině označené jako evidenční karta klienta žalovaná uvedla své osobní údaje – je svobodná, má středoškolské vzdělání, je majitel vozu, neměla u žalobce půjčku, nebyla soudně stíhána, je spolubydlící, počet členů v domácnosti – 2, z toho nezaopatřených dětí 1. Údaje o zaměstnání: ID. Uvedla čistý měsíční příjem domácnosti 26.649,- Kč (zdroj příjmu 2), brigáda 20.595,- Kč, důchod 6.054,- Kč. Výdaje: životní výdaje na bydlení 6.953,- Kč, životní minimum na ověření 7.520,- Kč, nebankovní závazky 2.417,- Kč, výdaje celkem 16.890,- Kč. Disponibilní zůstatek 9.759,- Kč. Evidenční karta je dne 9.1.2024 podepsaná žalovanou a zástupcem žalobce.Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 9.1.2024 ve spojení s formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že dne 9.1.2024 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 15.000,-Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 2.970,- Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 4.500,- Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.800,- Kč. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala na základě smlouvy zaplatit, činí 27.270,- Kč, které žalovaná splatí v 60 týdenních splátkách po 455,- Kč v hotovosti k rukám osoby určené žalobcem, první splátka dne 16.1.2024 a další splátky 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Žalovaná spotřebitelský úvěr čerpala v hotovosti při podpisu smlouvy.Podle platební historie žalovaná zaplatila tři splátky v celkové výši 3.000,- Kč.Žalobce vyzval žalovanou předžalobní výzvou k zaplacení pohledávky ve výši 24.270,- Kč. Výzva byla odeslána dne 17.7.2025.Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:Mezi žalobcem a žalovanou byla dne 9.1.2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Při podpisu smlouvy žalovaná čerpala úvěr ve výši 15.000,- Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši ve výši 2.970,- Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 4.500,- Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.800,- Kč, celkem 27.270,- Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit 60 týdenních splátek po 455,- Kč, první splátka dne 16.1.2024. Žalovaná svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnila, kdy zaplatila pouze splátky v celkové výši 3.000,- Kč. Předžalobní výzvou ze dne 17.7.2025 vyzval žalobce žalovanou k zaplacení pohledávky ve výši 24.270,- Kč.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn.

III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalované splácet žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka uvedené v evidenční kartě, které ověřil z výplatních pásek a poukázek o proplacení důchodu. Měsíční příjem činí částka 26.649,- Kč, která se má skládat z příjmu z brigád a z důchodu. Pokud jde o náklady: měsíční výdaje činí 16.890,- Kč (výdaje na bydlení 6.953,- Kč, životní minimum 7.520,- Kč a nebankovní závazky 2.417,- Kč). Žalobce předložil výplatní pásky za měsíc říjen a listopad 2023 (průměrný příjem 20.462,50 Kč) a doklad o výši důchodu 6.054,- Kč. Soudu nebyl předložen žádný doklad potvrzující výdaje žalované. Žalobce tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o výdajích žalované a jejích doložených příjmů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalované poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky, celkem částku 27.270,- Kč splatit, kdy ohledně výdajů vycházel pouze z tvrzení žalované, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9Co 109/2020).Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn.

I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.V řízení bylo prokázáno (žalovaná podpisem smlouvy potvrdila), že žalobce poskytl žalované částku 15.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyla žalovaná smluvně zavázána ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalované částku 15.000,- Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaná povinna podle § 2991 odst.1 o.z. vydat. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaná zaplatila 3.000,- Kč. Soud proto žalované uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 12.000,- Kč (15.000 – 12.000) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 11.5.2026. Nárok se stal splatným 12.5.2026 a žalovaná se dostala do prodlení od 13.5.2026. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 13.5.2026 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 27.924,40 Kč (částku 24.270,- Kč + úrok z prodlení ve výši 3.654,40 Kč - úrok z prodlení ve výši 11,5% ročně z částky 24.270,- Kč od 5.3.2025 do 5.6.2026). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 12.090,70 Kč (jistina – 12.000,- Kč + 90,70 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,5% ročně z 12.000,- Kč od 13.5.2026 do 5.6.2026). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 43%, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 57%. Poměr úspěchu tedy činí 14% ve prospěch žalované. Podle obsahu spisu žalované náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.