21 C 141/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Mědílkovou ve věci žalobkyně: Credivo Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce, advokátkou se sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 21 658,09 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 989,59 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 9 989,59 Kč od 20. 3. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 11 668,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 10 343,23 Kč od 1. 8. 2025 do 19. 3. 2026 a s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 353,64 Kč od 20. 3. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 2. 2026 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 21 658,09 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 1. 4. 2025 uzavřena distančním způsobem, na adrese www.Anonymizováno.Anonymizováno, Smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota, na jejímž základě byly žalovanému bankovním převodem na účet č. č. účtu poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s příslušenstvím. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný vrátil žalobkyni celkem 10,41 Kč, zbytek řádně a včas nevrátil.

2. Žalovaný byl usnesením ze dne 27. 5. 2026 č. j. 21 C 141/2026-14 vyzván, aby se ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy vyjádřil k připojené žalobě a aby ve vyjádření uvedl, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, případně v jakém rozsahu, dále aby vylíčil rozhodné skutečnosti ve věci a aby označil důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Dále byl žalovaný usnesením vyzván, aby se vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani k žalobě, ani k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto jeho souhlas předpokládal. Žalobkyně rovněž s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených žalobkyní, postupoval soud podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a věc rozhodl bez nařízení jednání.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

5. Soud učinil tato skutková zjištění:

6. Ze Smlouvy č. hodnota ze dne 1. 4. 2025 plyne, že se měla žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému úvěr až do výše 60 500 Kč (kreditní rámec) se zápůjční úrokovou sazbou 1,066 % denně. Žalovaný se měl zavázat úvěr vrátit. Listina je opatřena v jejím závěru informací o jejím elektronickém podpisu.

7. Ze Všeobecných obchodních podmínek platných od 27.5.2024, z Informace pro spotřebitele, ze Souhlasu se zpracováním osobních údajů a z Údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru plyne, že tyto listiny nejsou opatřeny podpisem žalovaného.

8. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného bez datace plyne, že listina není opatřena podpisem žalovaného. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného na půjčky měly činit 3 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení měly činit 8 500 Kč, další nezbytné výdaje 3 500 Kč a ostatní zbytné výdaje 3 000 Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu měla činit 37 187 Kč.

9. Z Identifikovaných příjmů bez datace plyne, že výše ověřeného čistého příjmu měla činit 37 187 Kč měsíčně.

10. Z Přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli plyne, že dne 1. 4. 2025 byla na účet č. č. účtu odeslána částka 10 000 Kč pod VS var. symbol.

11. Ze Sdělení právnická osoba., ze dne 29. 5. 2026 ve spojení s Výpisem z účtu č. č. účtu plyne, že majitelem a jediným disponentem tohoto účtu je žalovaný. Na účet byla dne 1. 4. 2025 připsaná částka 10 000 Kč pod VS var. symbol.

12. Z Výzvy ze dne 28. 1. 2026 plyne, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu; tato výzva byla předána k poštovní přepravě dne 30. 1. 2026, jak plyne z Potvrzení adresa pošty.

13. Skutkový závěr: Žalovaný obdržel dne 1. 4. 2025 na účet č. č. účtu, jehož byl majitelem, peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Vráceno bylo žalobkyni celkem 10,41 Kč. Výzvou ze dne 28. 1. 2026, předanou k poštovní přepravě dne 30. 1. 2026, právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k vrácení dluhu.

14. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“) smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

15. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednáním učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

16. Podle § 562 odst. 1 ObčZ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněnými elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu nebo určení jednající osoby.

17. Podle § 565 ObčZ je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

18. Podle § 588 ObčZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Dle § 2395 ObčZ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Po provedeném řízení a dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze z části.

21. Zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, definuje uznávaný elektronický podpis jako zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Prostý elektronický podpis je zbytkovou kategorií.

22. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že mezi ní a žalovaným byla v dubnu 2025 uzavřena smlouva, na jejímž základě se měla zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky do kreditního rámce 60 500 Kč a žalovaný se měl zavázat poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit, včetně sjednaného úroku. Předložená smlouva o úvěru není opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného; je opatřena údajem i jejím elektronickém podepsání. I další žalobkyní předložené listinné důkazy (Všeobecné obchodní podmínky, Informace pro spotřebitele, Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů,…) nejsou opatřeny vlastnoručním podpisem žalovaného. Pokud v daném případě mělo dojít k uzavření úvěrové smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, je zřejmé, že žalobkyně ve skutečnosti nevěděla (vědět nemohla), kdo skutečně s ní „na dálku“ komunikoval, kdo údaje zadával (zda žalovaný sám, či osoba od žalovaného odlišná, která osobní údaje žalovaného „pouze“ použila) a kdo úvěrovou smlouvu elektronicky podepsal.

23. U vlastnoručního podpisu (popř. elektronického podpisu vyššího ověření) lze vycházet z vyvratitelné domněnky podle § 565 věty druhé ObčZ v tom smyslu, že tímto podpisem protistrana uznala jak pravost, tak i správnost (pravdivost) soukromé listiny. Není-li pravost podpisu zpochybněna, předpokládá se, že listina pochází od toho, kdo ji podepsal, a že text, který podepsal, odpovídá skutečnosti. U prostého elektronického podpisu však z této zákonné domněnky vycházet nelze a skutečnost, že úvěrovou smlouvu podepsal žalovaný, musí prokázat ten, kdo tuto skutečnost tvrdí, tedy v daném případě žalobkyně. Uvedenou skutečnost bylo možno prokázat např. prohlášením žalovaného, ten však v řízení zůstal nečinný. Nepřímé důkazy v podobě prokázání vlastnictví účtu, vyplacení peněžních prostředků na tento účet, jakož i případné splácení úvěru sice mohou vést k závěru, že smlouvu pravděpodobně uzavřel žalovaný, ale jistotu (přesvědčení) z nich nabýt nelze. Vždy bude existovat možnost, že doklady žalovaného k uzavření smlouvy bez jeho vědomí použila třetí osoba (např. člen domácnosti), od níž se žalovaný (dlužník) po přijetí finančních prostředků dozvěděl o podmínkách úvěrové smlouvy (a tedy i o výši splátky). A jestliže lze usuzovat pouze na pravděpodobnost prokazované skutečnosti, nelze mít danou skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne 26. 6. 2014). Protože presumpce pravosti a správnosti soukromé listiny v daném případě z právní úpravy nevyplývá, bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala, že smlouvu podepsal právě žalovaný. Žalobkyně však ničeho neprokázala. S ohledem na uvedené skutečnosti soud uzavřel, že v daném případě nebyla jednoznačně a nezaměnitelně určena osoba jednající se žalobkyní o uzavření úvěrové smlouvy ani nebyla splněna písemná forma vyžadována k zachování platnosti právního jednání, tedy nebyly splněny podmínky zakotvené v ustanovení § 561 odst. 1 věta první ObčZ, ani § 562 odst. 1 ObčZ.

24. V případě úvěrové smlouvy uzavírané se spotřebitelem zákon vyžaduje písemnou formu (§ 104 zákona o spotřebitelském úvěru). Z pohledu veřejného pořádku a ochrany slabší strany je nepřijatelné, aby taková smlouva byla uzavřena v jiné než písemné formě. Proto soud uzavřel, že účastníci při uzavření úvěrové smlouvy nedodrželi písemnou formu stanovenou zákonem, což má za následek její absolutní neplatnost (§ 104 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 ObčZ), a nároky vyplývající ze smluvních ujednání (poplatky, úrok, smluvní pokutu, …) tak nelze považovat za důvodné.

25. Zároveň soud, pokud odhlédne od výše odůvodněné neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy, konstatuje, že žalobkyně důsledně v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 spotřebitelského zákona neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet.

26. Odborná péče předpokládá jednak řádně zjistit veškeré poměry žalovaného (příjmy a výdaje) a zároveň veškeré zjištěné údaje ověřit, resp. objektivně podložit minimálně např. pracovní smlouvou nebo aktuálním potvrzením zaměstnavatele dlužníka o tom, že žalovaný byl v době před uzavřením smlouvy zaměstnán, na jakou dobu byl zaměstnán a s jakým výdělkem. Dále např. výpisem z katastru nemovitostí, nájemní smlouvou, evidenčním listem o způsobu uspokojování bytové potřeby a výši nákladů na bydlení včetně energií, smlouvami o jiných závazcích žalovaného. V daném případě žalobkyně nedoložila zaměstnavatele žalovaného ani výši jeho měsíční mzdy (v deklarované výši 35 000 Kč měsíčně), dále nedoložila, že by zjišťovala a ověřovala způsob uspokojování bytové potřeby žalovaného, jeho měsíční výdaje na bydlení (v deklarované výši 8 500 Kč měsíčně), včetně energií, či jeho jiné závazky. Rovněž Lustrace žalovaného v různých databázích, je sice důležitá, ale sama o osobě nedostačující, tím spíše, když nahlížení do různých databází žalobkyně ani nepředložila.

27. Soud v daném případě uzavřel, že s ohledem na chybějící důkazy o prověřování poměrů žalovaného (příjmů a výdajů), žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně před uzavřením předmětné smlouvy prověřila schopnost žalovaného poskytnuté peněžní prostředky splácet. Tím, že žalobkyně i přesto žalovanému úvěry poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a porušila povinnosti v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což je třeba sankcionovat absolutní neplatností předmětné úvěrové smlouvy jako celku, jak potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, popř. i v nálezu ze dne 24.8.2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Porušení povinností posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu, a takové porušení povinností je stiženo absolutní neplatností smlouvy, k níž je třeba přihlédnout i bez návrhu žalovaného.

28. Dále se soud zabýval tím, zda na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, když žalobkyně tvrdila, že mu byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Ze Sdělení banky ze dne 29. 5. 2026 ve spojení s Výpisem z účtu č. č. účtu má soud za prokázané, že žalovanému byly dne 1. 4. 2025 připsány na tento jeho účet peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný vrátil žalobkyni celkem 10,41 Kč, zbytek dosud nevrátil, čímž porušil svou povinnost vyplývající mu z ustanovení § 2991 ObčZ a soud uzavřel, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Proto mu soud uložil v I. výroku tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni nevydané bezdůvodné obohacení ve výši 9 989,59 Kč (rozdíl mezi poskytnutými a vrácenými peněžními prostředky). Co do částky 11 668,50 Kč pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

29. Dále má soud za prokázané, že žalovaný byl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení (§ 1968 ObčZ) a žalobkyni vzniklo právo požadovat po něm i úroky z prodlení. Protože zákon neupravuje splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele (toho, na jehož úkor se žalovaný bezdůvodně obohatil), přičemž dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 ObčZ). Vůči nepřítomné osobě působí projev vůle od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 odst. 1 ObčZ), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. 32 Odo 442/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. 26 Cdo 4074/2009). Právní zástupce žalobkyně sice vyzval žalovaného k zaplacení dluhu výzvou ze dne 28. 1. 2026, předanou k poštovní přepravě dne 30. 1. 2026, avšak žalobkyně nedoložila, že by tato výzva byla žalovanému doručena, resp. kdy se žalovaný mohl s výzvou seznámit. Za první řádnou výzvu k plnění je tak nutné považovat až žalobu (§ 1958 odst. 2 ObčZ), s níž měl žalovaný objektivní možnost seznámit se až dne 18. 3. 2026, kdy byla zásilka uložena na poště a připravena k vyzvednutí. Žalovaný pak byl povinen uhradit dlužnou částku bez zbytečného odkladu, tedy dne 19. 3. 2026. Jelikož tak neučinil, dostal se dnem následujícím po splatnosti, tedy dnem 20. 3. 2026, do prodlení. K prvnímu dni prodlení činila sazba úroku z prodlení 11,50 % ročně (nař. vlády č. 351/2013 Sb.). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení od data dřívějšího, než požadovat mohla. Proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v požadované výši 11,50 % ročně z částky 9 989,59 Kč od 30. 3. 2026 do zaplacení (výrok I. rozsudku). Co do zbytku žalobkyní požadovaného úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

30. Z jiných před soudem provedených důkazů, jež nejsou výše tohoto odůvodnění výslovně uvedeny, neplynou žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí soudu, proto je soud nehodnotil.

31. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. V daném případě rozhodoval soud o nákladech řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 9 989,59 Kč s příslušenstvím specifikovaným v I. výroku tohoto rozsudku, žalovaný byl úspěšný co do částky 11 668,50 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve II. výroku rozsudku. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný byl ve věci více úspěšný a měl by tak právo na poměrnou část nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu neplyne, že by mu vznikly jakékoliv náklady řízení, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve III. výroku tohoto rozsudku.

32. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., když nebyly shledány důvody k uložení delší lhůty ke splnění uložené povinnosti, popř. povolení plnění ve splátkách. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna řádně a včas, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.