22 C 138/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlou Bodnárikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 7 644,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 594 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 4 594 Kč od 6.8.2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 3 050 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 3 050 Kč od 6.8.2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 7644,70 Kč od 2.7.2021 do 5.8.2021 zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 297,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 15.11.2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí 7 644,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 7 644,70 Kč od 2.7.2021 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], uzavřela dne 1.2.2021 s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 7 644,70 Kč, který měl žalovaný vrátit nejpozději do 1.7.2021. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Společnost [anonymizováno] poskytla žalovanému úvěr prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, tím zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslal žalovaný věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Úvěruschopnost žalovaného věřitel ověřoval výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy klientům byla ponechána 10% rezerva mezi doloženými příjmy a výdaji. Dále byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, kdy nedošlo k pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2020. Přes opakované výzvy žalovaný dluh neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán, bez omluvy nedostavil, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.

4. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů má soud za prokázaný tento skutkový stav: Právní předchůdce žalobkyně zaslal na účet č. [bankovní účet] celkem částku 5 594 Kč, přičemž majitelem účtu byl žalovaný. Žalovaný uhradil z této částky 1 000 Kč. Žalobkyně výzvou před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě částky 27 036 Kč nejpozději do 15.2.2022.

5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Dle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

9. Dle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace, lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5. Dle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis.

10. Dle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

11. Dle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

12. Dle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

13. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

14. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručnímu, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpis vytvořený kvalifikovaným prostředkem). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis, jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Právní předchůdce žalobkyně zaslal žalované na bankovní účet celkem 5 594 Kč, avšak bez platně uzavřené smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že by mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím komunikace na dálku (§ 2395 a násl. občanského zákoníku a § 1824 a násl. občanského zákoníku), právě o takovém obsahu, který tvrdí v žalobě, když z nich neplyne vůle žalovaného smlouvu uzavřít. Předložená smlouva o úvěru není opatřena podpisem žalovaného. Za žalovaného byla elektronická smlouva„ podepsána“ pouhým odkliknutím na webových stránkách původního věřitele. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzeného uzavření předmětné smlouvy, když se svou neúčastí při jednání soudu vzdala možnosti být vyzvána k doplnění důkazů (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Nad to soud uvádí, že i kdyby žalobkyně tento důkaz předložila, pak smlouva by byla absolutně neplatná z důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. absence předložení důkazu svědčících o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 ([anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno]), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

18. V případě neplatnosti smlouvy je pak nezbytné postupovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku, neboť žalovaný je povinen vydat, oč se obohatila z neplatného právního úkonu. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 5 594 Kč, kterou částečně uhradil ve výši 1000 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl co do této částky a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni, na niž byla dle § 1879 a násl. občanského zákoníku postoupena pohledávka za žalovaným, částku 4 594 Kč. Pokud šlo o žalované příslušenství, úrok z prodlení, pak již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný byl prokazatelně vyzván k zaplacení až výzvou před podáním žaloby ze dne 29.7.2021, která byla předána k poštovní přepravě téhož dne a v níž byl vyzván k úhradě do tří dnů. Dne 5.8.2022 tedy nastala splatnost bezdůvodného obohacení a dnem 6.8.2022 se dle §1970 občanského zákoníku žalovaná dostala do prodlení a byla povinna zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který žalobkyně požadovala v nižší výši než nařízením vlády stanovené (výrok I.). Ve zbytku žalobního nároku (viz výše) soud žalobu zamítl (výrok II.).

19. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 297,80 Kč, přičemž tato částka představuje 20 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 644,70 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.