22 C 246/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Bodnárikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení , se sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 38 303,94 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 38 303,94 Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 13 106,59 Kč od 18.3.2022 do zaplacení a dále s úrokem ve výši 29% ročně z částky 13 106,59 Kč od 18.3.2022 do zaplacení a dále kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 771,5 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. <b>Odůvodnění</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 22.6.2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni jednak částku 38 303,94 Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 13 106,59 Kč od 18.3.2022 do zaplacení a dále s úrokem ve výši 29% ročně z částky 13 106,59 Kč od 18.3.2022 do zaplacení a dále kapitalizovaným úrok z prodlení ve výši 771,5 Kč. Svůj návrh odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] jednak uzavřela dne 29.11.2018 s žalovaným smlouvu [číslo] na základě které žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, jenž se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 24 246 Kč, úrokovou sazbou 29% ročně, v 24 měsíčních splátkách po 2 052 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena ve výši 2 050 Kč. Před tím než byla smlouva o úvěru uzavřena poskytovatel úvěru se zabýval úvěruschopností žalovaného, kdy vycházel z informací získaných z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb (SOLUS) a dalších institucí a zároveň komplexně vyhodnotil celkovou finanční situaci žalovaného. Celkově na poskytnutý úvěr uhradil 26 229,56 Kč, přičemž částka byla započtena ve výši 11 893,41 Kč na jistinu a 14 336,15 Kč na poplatky, které tak byly poníženy na částku 9 909,85 Kč a dále jsou požadovány pouze ve výši 9 297,35 Kč. Žalovaný nesplnil povinnosti vyplývajícímu ze smlouvy a dostal se do prodlení s placením jednotlivých splátek. Právní předchůdkyně mu za prodlení vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky ohledně nichž byl žalovaný v prodlení, kterou žalobkyně ke dni 1.2.2022 požaduje pouze v částce 12 500 Kč Vedle smluvní pokuty částek žalobkyně požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku v prodlení pouze ve výši 771,50 Kč z dlužných splátek a též smluvních poplatků ve výši 3 400 Kč, kde smluvního ujednání – postup při prodlení zákazník a jistiny ve výši 13 106,59 Kč a dále smluvní úrok ve výši 29% z dlužné jistiny od 18.3.2022 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným z neuhrazeného úvěru přešla ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.2.2022, o čemž byl žalovaný informován. Přes opakované výzvy žalovaný dlužnou částku neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 10.2.2022 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 39 075,44 Kč s tím, že nebude-li částka uhrazena do 17.3.2022, stane se celý dluh tímto datem splatným. Výzva byla téhož dne podána na poště k přepravě, jak vyplývá z potvrzení o podání.

4. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1.2.2022 soud zjistil, že žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky z několika smluv a byl vyzván k jejich úhradě – celkem 181 424,52 Kč do 10 dnů od data doručení dopisu.

5. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že žalovaný dne 29.11.2018 uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce – zelená v hotovosti [číslo] na základě které společnost žalovanému poskytla úvěr ve výši 25 000 Kč na refinancování zápůjčky, která činí 2 469 Kč a 22 531 Kč mu bylo poskytnuto v hotovosti. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 8 240 Kč, poplatkem za zpracování a doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 9 408 Kč a dále s poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 598 Kč v 24 měsíčních splátkách po 2 052 Kč.

6. Ze standartních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovanému byly poskytnuty informace týkající úvěru.

7. Dle výpočtu smluvní pokuty a úroku z prodlení – smluvní pokuta z dlužných splátek činila ke dni 1.2.2022 částku 14 818 Kč a úrok z prodlení 3 523 Kč.

8. Z výzvy k úhradě dluhu – předžalobní upomínky ze dne 20.5.2022 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby do 7 dnů od datace výzvy.

9. Z potvrzení o podání soud zjistil, že dne 20.5.2022 byla podána zásilka na poštu adresována žalovanému.

10. Z potvrzení o podání soud zjistil, že dne 4.3.2022 byla podána zásilka na poštu adresována žalovanému.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že dne 28.1.2022 [právnická osoba] jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřely smlouvu, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávek vzniklé ze smluv o půjčce nebo zápůjčce specifikovaných v Příloze.

12. Ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že mezi postupovanými pohledávkami je i pohledávka za žalovaným ze zápůjčky [číslo].

13. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku soud zjistil, že [jméno] [příjmení] – zprostředkovatel zápůjčky, má živnostenské oprávnění.

14. Ze zákaznické karty zjistil, že žalovaný požádal dne 29.11.2018 o zápůjčku ve výši 20 000 Kč, s tím, že je rozvedený, bydlí v nájemním bytě, má jednu vyživovací povinnost a je zaměstnán jako montér [právnická osoba], [obec]. Čistý příjem byl uveden 25 830 Kč a odhadované měsíční výdaje 3 500 Kč.

15. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela dne 29.11.2018 s žalovaným smlouvu, na základě které poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, které se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 2 052 Kč. Žalovaný z poskytnuté částky uhradil 26 229,56 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se před uzavřeném smlouvy zabývala jeho schopností úvěr splácet, přičemž informace si vyžádala od žalovaného, a zaznamenala do zákaznické karty. Dne 1.2.2022 uzavřela společnost [právnická osoba] s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, mezi nimiž byla i pohledávky za žalovaným z titulu neuhrazené zápůjčky.

16. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle §78 odst. 1 o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinnosti stanovených tímto zákonem. Dle odst.2 b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odst. 1 uchovává zejména dokumenty a jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Dle odst. 4 věty prvé poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odst. 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele úvěru zamítnuta.

24. Po právním posouzení shora popsaného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Jelikož se jednalo o úvěr je třeba posoudit uzavřený právní vztah dle zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 257/2016 Sb. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně se před uzavřením smlouvy zabývala schopností žalovaného úvěr splácet, avšak zcela nedostatečně a bez jakéhokoliv ověření si údajů od žalovaného. Již Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 25.7.2018, 33 Cdo 2178/2018 uzavřel, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, pokud nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dle zákaznické karty měl žalovaný příjem ve výši 25 830 Kč a výdaje v celkové částce 3 500 Kč Tyto údaje však právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala ani nezjišťovala, přičemž již z výdajů je zcela zřejmé, že nemohou odpovídat skutečnosti, neboť mohou zahrnovat max. životní minimum, přičemž zda nejsou žádné výdaje na bydlení či vyživovací povinnost, kterou žalovaný v žádosti uvedl. Již při uvádění těchto skutečností, měl být úvěrující obezřetnější, přičemž k úvěrování je třeba postupovat zcela individuálně, neboť i s relativně vysokým příjmem se mohou pojit vyšší výdaje. Úvěrování tak nelze paušalizovat a vycházet jen ze statistických údajů bez přihlédnutí ke skutečným příjmům a výdajům klienta, na tomto závěru nemůže ani nic změnit komentář ke spotřebitelskému zákonu. Soud tak uzavřel, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péči při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když vyšla pouze z údajů jím uvedených. Ze strany žalobkyně tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9 Co 109/2020). Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru jsou limitovány, avšak nelze připustit, aby poskytovatele zcela rezignovali na zjišťování a ověřování údajů uvedených žalovaným. Nelze tedy jinak uzavřít, že právní předchůdkyně se nedostatečně zaobírala úvěruschopností žalovaného, ať už prověřením žalovaného v bankovních, nebankovních registrech, ověření dalšího příjmu či jeho výdajů (zjištění nájemní smlouvy). Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru jsou limitovány, avšak nelze připustit, aby poskytovatele zcela rezignovali na zjišťování a ověřování údajů, zejména po výdajové stránce, pokud z údajů od klienta vyplývá komplikovanější struktura výdajů a příjmů. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 ([anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno]), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

25. V případě neplatnosti smlouvy je pak nezbytné postupovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku, neboť žalovaná je povinna vydat, oč se obohatila z neplatného právního úkonu. Žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 25 000 Kč, přičemž z této částky uhradil 26 229,56 Kč. Jelikož žalovaný uhradil větší částku, než o kterou se obohatil soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

26. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O nákladech řízení rozhodl dle §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když žalovaný byl ve věci úspěšný, avšak žádné prokazatelné náklady řízení mu nevznikly.