22 C 34/2018

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Hany Jakubcové a přísedících Mgr. Lenky Antolové a Ivany Němečkové ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení 160 464 Kč (náhrada mzdy),

I. Žaloba na zaplacení částky ve výši 160 464 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 9. 2. 2018 domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady mzdy za neplatné rozvázání pracovního poměru s odůvodněním, že u žalovaného byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 8. 2008 jako , Anonymizováno, dělník na provozu , adresa, . Dne 2. 10. 2014 obdržel od žalovaného výpověď z pracovního poměru z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti konat dále dosavadní práci s tím, že příčinou je obecné onemocnění a zaměstnavatel nemá možnost žalobce převést na jinou práci, tedy dle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce. Ze strany žalovaného byl žalobci rovněž doručen přípis nazvaný výkon práce a lékařský posudek ze dne 26. 5. 2014. Těmito byl informován o ztrátě zdravotní způsobilosti pro výkon dosavadní práce. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že s posudkem, jakož i s jeho odůvodněním nesouhlasí, a že předmětný posudek považuje za účelově pozměněný na žádost zaměstnavatele. Žalobce měl v úmyslu za účasti svého právního zástupce svůj výše popsaný postoj vyjádřit a projednat se zaměstnavatelem, když za tímto účelem byla domluvena schůzka v sídle žalovaného na provozu , jméno FO, dne 7. 10. 2014. Výsledkem této schůzky bylo, že žalovaný na výpovědním důvodu uvedeném ve výpovědi beze zbytku trval. Žalobce byl přesvědčen, že shora uvedenou výpovědí byl sjednaný pracovní poměr rozvázán neplatně a dne 27. 2. 2015 podal u Okresního soudu v Chomutově žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla vedena pod sp. zn. 12 C 22/2015.

2. V době podání této žaloby na zaplacení náhrady mzdy nebylo dosud ve věci 12 C 22/2015 rozhodnuto a žalobce z důvodu opatrnosti a zejména z důvodu přerušení běhu promlčecích lhůt, uplatnil svůj nárok na náhradu splatné mzdy za období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015. Protože výpověď z pracovního poměru ze dne 2. 10. 2014 považoval za neplatnou a z jeho strany bylo zaměstnavateli sděleno, že trvá na dalším zaměstnávání, když své právo uplatnil podanou žalobou u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 22/2015, byly tak splněny všechny zákonné podmínky pro vznik práva na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Do dne podání žaloby (9. 2. 2018) zaměstnavatel žalobci neumožnil v práci pokračovat ani mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k platnému skončení pracovního poměru. Výši požadované náhrady mzdy dovodil žalobce jako násobek počtu měsíců, za které mu příslušela náhrada mzdy, která mu ze strany žalovaného však vyplácena nebyla a průměrného hrubého výdělku ve výši 26 744 Kč. Dopisem ze dne 25. 1. 2018 byl žalovaný žalobcem písemně vyzván k dobrovolné úhradě náhrady mzdy ve výši požadované touto žalobou, avšak do dne podání žaloby mu ze strany žalovaného nebyla uhrazena.

3. Žalovaný podáním ze dne 6.6.2023 k věci uvedl, že o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru mezi účastníky bylo ve sporu 12 C 22/2015 pravomocně rozhodnuto, přičemž žalovaný vyčerpal všechny prostředky, které mu k ochraně jeho práv právní řád poskytoval, avšak neuspěl. Uznal, že jako zaměstnavatel dal žalobci neplatnou výpověď. Avšak práva vznikající zaměstnanci z neplatného rozvázání pracovního poměru se podle zákona velmi zásadně liší podle toho, zda zaměstnanec oznámil nebo neoznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby byl zaměstnavatelem dále zaměstnáván. V dané věci žalobce žalovanému nikdy písemně ani jinak neoznámil, že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnával. Pracovní poměr mezi účastníky skončil uplynutím výpovědní doby, byť neskončil výpovědí, ale fikcí dohody o skončení pracovního poměru, ve smyslu ustanovení § 69 odst. 3 zákoníku práce. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 21 Cdo 4578/2017, kde Nejvyšší soud zastával názor, že za situace, kdy zaměstnavatel rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) nebo e) zákoníku práce, která byla soudem určena neplatnou (mimo jiné, například proto, že zaměstnavatel vycházel z lékařského posudku, který není způsobilým podkladem k rozvázání pracovního poměru výpovědí), a kdy byl skutečným důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, je proto opodstatněné, aby jeho pracovní poměr skončil fikcí dohody nastalou v důsledku toho, že neoznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.(§69 odst. 2 zák. práce.). Žalovaný uvedl, že mu žalovaný nikdy neoznámil písemně ani jinak, že trvá na tom, aby jej žalovaný nadále zaměstnával. Podle názoru žalovaného pracovní poměr mezi účastníky skončil uplynutím výpovědní doby, byť neskončil platnou výpovědí, ale fikcí dohody o skončení pracovního poměru. Žalobci tedy nárok na náhradu mzdy nenáleží.

4. Vzhledem k tomu, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v daném případě spočívalo na straně žalobce byl žalobce ze strany soudu poučen, aby tvrdil a prokazoval, že zaměstnavateli doručil své písemné vyjádření, že trvá na dalším zaměstnávání, kdy tak učinil a jakým způsobem. Žalobce uvedl, že tak učinil již v samotné žalobě na určení neplatnosti skončení pracovního poměru vedené u zdejšího soudu pod sp zn. 12 C 22/2015 a dále také, že žalovaného vyzval k plnění náhrady mzdy rovněž v předžalobní výzvě, kterou žalovanému zasílal ještě předtím, než podal tuto žalobu vedenou pod sp. zn. 22 C 34/2018. Jak žalobu ve věci 12 C 22/2015, tak předžalobní výzvu ve věci 22 C 34/2018 navrhl žalobce k prokázání skutečností, jež požadoval soud ve svém poučení.

5. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28.2.2015, která byla u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. 12 C 22/2015 se žalobce domáhal, aby soud vyslovil neplatnost skončení pracovního poměru žalobce výpovědí ze dne 2.10.2014 z důvodu vedeného pod ust. § 52 písm. e) zák. práce, a aby žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

6. Z odůvodnění podané žaloby soud zjistil, že dne 2.10.2014 převzal žalobce dopis, jehož obsahem byla výpověď z pracovního poměru z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti konat dále dosavadní práci s tím, že příčinou je obecné onemocnění a zaměstnavatel nemá možnost žalobce převést na jinou práci tedy dle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce. Žalobce byl přesvědčen, že posudek vypracovaný dne 26. 5. 2014, o který zaměstnavatel opřel svůj závěr o ztrátě zdravotní způsobilosti žalobce pro výkon dosavadní práce byl účelově pozměněn na žádost zaměstnavatele. Žalobce žádal o přezkum lékařského posudku č. , hodnota, ze dne 29. 5. 2014, kde uvedl, že se plně ztotožňuje s původním zněním znaleckého posudku ze dne 19. 5. 2014, který jako důvod ztráty zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce uváděl onemocnění nemocí z povolání. Žalobce v podané žalobě uvedl, že je sporná příčina a skutečný důvod rozvázání pracovního vztahu se zaměstnavatelem a navrhl, aby soud v rámci objektivizace této okolnosti nechal vypracovat znalecký posudek z oboru lékařství zkoumající pravou příčinu ztráty zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce.

7. Z odůvodnění podané žaloby soud dále zjistil také to, že žalobce se domníval, že výpověď z pracovního poměru, kterou mu zaměstnavatel doručil dne 2. 10. 2014 mu byla dána účelově, protože podle výpovědního důvodu dle § 52 odst. e) zákoníku práce mu odstupné nenáleží, zatímco dle výpovědního důvodu dle § 52 písm. d) zákoníku práce by měl nárok na odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku.

8. Z odůvodnění podané žaloby soud dále zjistil také to, že na žádost zaměstnavatele byla provedena revize lékařského posudku, kdy došlo k vydání zcela diametrálně odlišného lékařského posudku, aniž by žalobce byl lékařem jakkoliv dodatečně vyšetřen. K jeho žádosti o přezkum předmětného lékařského posudku nebyl brán zřetel, tato byla pouze postoupena Krajskému úřadu Karlovarského kraje odboru zdravotnictví, avšak tento se s podněty žalobce k přezkumu kompletně nevypořádal a hodnotil znalecký posudek pouze formálně, nikoliv co do skutkových zjištění, k nimž ani není odborně vybaven. Žalobce měl za to, že změna lékařského posudku je pak přímým důsledkem nechuti zaměstnavatele poskytnout propouštěnému zaměstnanci odstupné a obchází tak příslušná ustanovení zákoníku práce, čímž dochází k diskriminaci žalobce kvůli jeho zdravotnímu stavu, respektive zdravotnímu postižení a požadoval, aby v této věci bylo provedeno dokazování.

9. Z odůvodnění podané žaloby soud dále zjistil také to, že žalobce obsahem žaloby, která byla soudu doručena dne 28. 2. 2015 neučinil vyjádření, že trvá na dalším zaměstnávání ani nepožadoval náhradu mzdy.

10. Z doručenky od datové schránky na čísle listu 11 spisu vedeného pod 12 C 22/2015 soud zjistil, že žalovanému byla žaloba na určení neplatnosti výpovědi ze dne 2.10.2014 doručena dne 5. 2. 2016.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 25. 1. 2018 nacházející se na č. listu 4 spisu 22 C 34/2018 soud zjistil, že právní zástupce žalobce vyzval žalovaného ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, k zaplacení náhrady mzdy za období, počínající dnem, v němž zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Náhradu mzdy požadoval ve výši průměrného hrubého výdělku, který se zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek. Průměrný výdělek se zjišťuje z rozhodného období, kterým je zpravidla kalendářní čtvrtletí předcházející dni, v němž zaměstnanci vzniklo právo na náhradu mzdy a zjištěný průměrný výdělek se zásadně použije pro celou dobu, za niž zaměstnanci náleží náhrada mzdy. Právní zástupce žalobce vyzval žalovaného, aby žalobci zaplatil náhradu mzdy za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2017 tj. za 36 měsíců v celkové částce 1 032 516 Kč, když vycházel z průměrného hrubého měsíčního výdělku ve výši 28 681 Kč.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 25. 1. 2018 nacházející se na č. listu 4 spisu 22 C 34/2018 soud zjistil, že právní zástupce žalobce požadoval zaplacení částky 1 062 516 Kč nejpozději do 10 dnů ode dne doručení této výzvy k rukám žalobce, když k plnění ve výši shora uvedených 1 032 516 Kč učinil ještě náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 25 520 Kč, jejichž zaplacení požadoval na bankovní účet zástupce žalobce.

13. Podacím lístkem ze dne 28.1.2018 měl soud za prokázáno, že předžalobní výzva ze dne 25.1.2018 byla žalovanému odesílána doporučeně dne 28.1.2018.

14. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.4.2022, č.j. 12 Co 225/2021-217 soud zjistil, že nabyl právní moci dne 2.6.2022.

15. Z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 2.8.2021, č.j. 12 C 22/2015-169 soud zjistil, že nabyl právní moci dne 2.6.2022.

16. Ze shodných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalovaný jako zaměstnavatel dal žalobci neplatnou výpověď dle ust. § 52 písm. e) zák. práce, ačkoliv měl žalobci dát výpověď ve smyslu ust. § 52 písm. d) zák. práce, přičemž žalovaný vyčerpal všechny opravné prostředky, jež mu k ochraně práv právní řád poskytuje a neuspěl.

17. Na základě zjištění učiněných z předložených listin a shodných vyjádření účastníků dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobce s podanou žalobou na vyslovení neplatnosti skončení pracovního poměru výpovědí ze dne 2.10.2014 u soudu uspěl, když rozsudkem ze dne 2.8.2021 č.j. 12 C 22/2015-169 Okresní soud v Chomutově vyslovil, že výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 2.10.2014 podle ust. § 52 písm. e) zák. práce je neplatná. Náhradu mzdy v uvedené žalobě nepožadoval. Uvedený rozsudek nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.4.2022, č.j. 12 Co 225/2021-217 dne 2.6.2022. Žalobce pro svůj nepříznivý zdravotní stav nebyl schopen konat dosavadní práci a tento stav měl příčinu v následcích utrpěného pracovního úrazu nikoliv v obecném onemocnění. Soudní řízení o určení neplatnosti výpovědi trvalo od 28.2.2015 do 2.6.2022. V této době doručil žalobce žalovanému předžalobní výzvu, kterou se dožadoval výplaty náhrady mzdy za období od 1.1.2015 do 31.12.2017. Předžalobní výzvu odesílal doporučeně dne 28.1.2018. Žalovaný výzvu obdržel a nijak na ni nereagoval. V tomto řízení, které žalobce zahájil dne 9.2.2018 sice žalobce tvrdil, že zaměstnavateli sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání, ale ve skutečnosti písemné jednání s takovým obsahem vůči zaměstnavateli neučinil ani v žalobě ze dne 28.2.2015 vedené pod 12 C 22/2015 a ani v žalobě vedené pod 22 C 34/2018.

18. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 52 písm. d) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice.

19. Podle ust. § 52 písm. e) zák. práce může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost.

20. Podle ust. § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

21. Podle ust. § 69 odst. 3 zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, a) byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby a b) byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit; v těchto případech má zaměstnanec právo na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.

22. Podle ust. § 67 odst. 2 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Byl-li se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože nesmí podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo pro onemocnění nemocí z povolání, a zaměstnavatel se zcela zprostí své povinnosti podle § 270 odst. 1, odstupné podle věty druhé zaměstnanci nepřísluší.

23. Podle ust. § 67 odst. 3 zák. práce pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.

24. Podle ust. § 67 odst. 4 zák. práce odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.

25. Předpokladem vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru je existence písemného oznámení zaměstnance, v němž trvá, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával a tomu odpovídající možnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.

26. Dalším předpokladem vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném skončení pracovního poměru je, aby svoje písemné oznámení zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, doručil zaměstnavateli ve lhůtě ,,bez zbytečného odkladu“, přičemž z judikatury Nejvyššího soudu lze dovodit, že se tak musí stát nejpozději do konce řízení vedeného o neplatnosti skončení pracovního poměru. Např. 21 Cdo 2905/2000, kde Nejvyšší soud vyslovil názor, že …..,, Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, kterým bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, a že z hlediska ustanovení § 61 odst. 1 a 3 (dnes § 69 odst. 1 a 3) zákoníku práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru …“27. V řízení bylo prokázáno, že žalobce nepožádal žalovaného písemně, že trvá na dalším zaměstnávání, ale to, že požadoval náhradu mzdy za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2017 s odkazem na ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce za období, počínající dnem, v němž zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

28. K platnému ukončení pracovního poměru nedošlo, neboť řízení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 22/2015 skončilo vyslovením neplatnosti výpovědi dané žalovaným žalobci dne 2.10.2014. Podle ust. § 69 odst. 3 zák. práce skončil pracovní poměr žalobce u žalovaného dohodou uplynutím výpovědní doby dne 31.12.2014.

29. Kromě odkazu na ust. § 69 odst. 1 zák. práce v předžalobní výzvě ze dne 25.1.2018 nebylo v řízení prokázáno, že by žalobce trval na dalším zaměstnávání a i kdyby tak učinil, nepovažoval by soud takové jednání za platné (ust. § 18 zák. práce a ust. § 588 o.z.), jestliže žalobce věděl, že nemůže trvat na dalším zaměstnávání, když nepříznivý zdravotní stav mu neumožňoval pracovat nadále jako vodohospodářský dělník a žalovaný žalobci z tohoto důvodu ani nemohl přidělovat práci. V kontextu žalobních tvrzení (ze žaloby vedené pod 12 C 22/2015), že příčinou ztráty jeho zdravotní způsobilosti konat dosavadní práci byl utrpěný pracovní úraz nikoliv výskyt obecného onemocnění, by trvání na dalším zaměstnávání ani neobstálo. O ztrátě zdravotní způsobilosti žalobce nebylo možné pochybovat. Příčiny této ztráty pak byly předmětem zkoumání v řízení vedeném pod 12 C 22/2015.

30. Podle rozsudku Nejvyššího soudu 21 Cdo 4578/2017 platí, že zaměstnanci, který nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, zaměstnavatel nesmí tuto práci přidělovat, neboť její náročnost neodpovídá zdravotní způsobilosti zaměstnance [§ 103 odst. 1 písm. a) zák. práce]. To platí i v případě, že mu byla zaměstnavatelem dána neplatná výpověď podle ustanovení § 52 písm. d) nebo e) zák. práce a že zaměstnanec oznámí zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Nemá-li zaměstnavatel pro zaměstnance jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, je oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (a tedy aby mu dále přiděloval práci, kterou nesmí vykonávat), neplatným právním úkonem, neboť svým obsahem odporuje zákonu (srov. § 18 zák. práce a § 39 obč. zák.), dnes § 18 zák. práce a 588 o.z. a nemůže mít proto za následek další trvání pracovního poměru, který s tímto oznámením spojuje ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce.

31. Zda zaměstnanci, jehož pracovní poměr skončil fikcí dohody podle ustanovení § 69 odst. 3 zák. práce, náleží odstupné, pokud zaměstnavatel se zaměstnancem neplatně rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce a pokud skutečným důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce byl pracovní úraz, vyřešil Nejvyšší soud také v rozsudku 21 Cdo 4578/2017: …,,Nemůže-li pracovní poměr zaměstnance pokračovat, neboť tomu brání jeho zdravotní nezpůsobilost vykonávat sjednanou práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, a musí-li z těchto důvodů skončit, odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 67 odst. 1 věty druhé zák. práce, (dnes § 67 odst. 2 zák. práce), aby zaměstnanci bylo poskytnuto odstupné, které je s těmito důvody zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance spojeno, aniž by bylo významné, že pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebyl rozvázán platnou výpovědí danou zaměstnavatelem podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, popřípadě výpovědí danou zaměstnancem podle ustanovení § 50 odst. 3 zák. práce (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5825/2016), nýbrž na základě fikce dohody podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce…“32. Náhradu mzdy tedy nebylo možné žalobci přiznat, jestliže by mu podle ust. § 67 odst. 2 zák. práce a citované judikatury náleželo na místo náhrady mzdy odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Pro nárok na odstupné a jeho výplatu platí (viz odst. 23 a 24 tohoto rozsudku). Nebylo-li zaměstnanci vyplaceno odstupné podle ustanovení, na které by mu - nebýt porušení právních povinností zaměstnavatelem (zaměstnanců jednajících jménem zaměstnavatele) - vznikl nárok, jedná se o škodu skutečnou ve výši nevyplaceného odstupného. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2006 pod sp. zn. 21 Cdo 1006/2005).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení úspěšný se svojí obranou, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 800 Kč. Tyto náklady jsou tvořeny dle vyhl. č. 254/2015 Sb. ze šesti úkonů po 300 Kč, a to za vyjádření ze dne 9.10.2022, odpor ze dne 6.6.2023, přípravu na jednání dne 9.10.2023, účast na jednání dne 9.10.2023, přípravu na jednání dne 20.11.2023 a účast na jednání dne 20.11.2023. Kdyby příprava na jednání dne 20.11.2023 byla důsledná, měl by pověřený zaměstnanec žalovaného připraveny podklady pro výpočet náhrady nákladů řízení již dne 20.11.2023 a nebylo by nutné vynakládat prostředky na vyjádření ze dne 22.11.2023. Rovněž žádost o zaslání žaloby nepovažoval soud za úkon ve věci, k němuž by žalovaného vyzýval, neboť žalobu by žalovaný obdržel z úřední činnosti soudu. Podle vyhl. č. 254/2015 Sb. se tedy jednalo o částku ve výši 1 800 Kč.

34. Podle ust. § 29 odst. 1 vyhl. č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy náleží k hotovým výdajům účastníka jízdné, stravné a nocležné.

35. Podle ust. § 30 odst. 1 vyhl. č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy má nárok na jízdné jen účastník, který nebydlí nebo nepracuje v místě, kde se řízení koná, nebo je předvolán z místa, kde se dočasně zdržuje.

36. V daném případě s ohledem na jednací řád a jeho shora citovaná ustanovení soud nemohl přiznat žalovanému, který sídlí v Chomutově náhradu cestovného za použití osobního automobilu Škoda Fabia 1.0 Combi reg. zn.: , SPZ, za cestu ze sídla žalovaného k soudu a zpět ve dnech 9.10.2023 a 20.11.2023.