24 C 106/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení 46 596,36 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 266,11 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % od 20. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení 19 330,25 Kč, úroku ve výši 10,9 % ročně z částky 43 620,85 Kč od 2. 8. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 10,9 % ročně z částky 1 175,40 Kč od 2. 8. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 327,54 Kč, úroku z prodlení z částky 46 596,36 Kč od 2. 8. 2022 do 19. 9. 2023 a úroku z prodlení z částky 19 330,25 Kč od 20. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 28. 2. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 46 596,36 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne 28. 2. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla 50 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 10,9 % ročně, a to v 95 měsíčních splátkách po 792 Kč. Jelikož žalovaný zaplatil jen 22 733,89 Kč a dostal se do prodlení, prohlásila jmenovaná společnost ke dni 4. 5. 2022 celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 44 796,25 Kč (jistina 43 620,85 Kč a přirostlý úrok 1 175,40 Kč) a poplatků ve výši 1 800,11 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Z listiny nazvané smlouva o úvěru soud zjistil, že tuto dne 28. 2. 2020 uzavřeli žalovaný a společnost [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Společnost se zde zavázala poskytnout žalovanému bez určení účelu peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč převodem na jeho běžný účet č. [bankovní účet] nejpozději do 13. 3. 2020 a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úrok ve výši 10,9 % ročně (bez zvýhodnění) v 94 měsíčních splátkách po 792 Kč a poslední 95. ve výši 328 Kč splatných vždy ke každému 15. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 16. 3. 2020. Pro případ prodlení s jednou splátkou delším než tři měsíce, nebo pro případ prodlení s více než dvěma splátkami byla společnost oprávněna prohlásit celý úvěr splatným a požadovat po žalovaném úroky z prodlení. Předložené všeobecné obchodní podmínky pak obsahují zejména výklad některých pojmů, ujednání o doručování a zakotvují možnost aktualizace sazebníku poplatků.

4. Z listiny nazvané ceník pro soukromou klientelu soud zjistil, že jsou zde mimo jiné pro splátkové úvěry uvedeny poplatky ve výši 300 Kč jako náklady s prodlením za 10 dnů a dále 900 Kč za prodlení 40 dnů a 900 Kč za prodlení 70 dnů.

5. Z listiny nazvané posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že společnost u žalovaného počítala s uvedenou mzdou ve výši 19 295 Kč, což její pracovník ověřil dle přiloženého výpisu z účtu. Dále společnost z CCB zjistila, že jí žalovaný měsíčně splácí již 8 631 Kč s tím, že úvěr ve výši 657 368 Kč žalovaný čerpal 12. 12. 2019 a revolvingový úvěr s limitem 5 000 Kč sjednal 10. 10. 2019. Z přiloženého výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 17. 6. 2019 do 31. 12. 2019 pak soud zjistil, že tento účet byl založen 17. 6. 2019 jako druhý účet žalovaného, nicméně od srpna 2019 mu sem byla vyplácena mzda od společnosti [právnická osoba], a to za období od srpna do prosince 2019 v průměrné výši 18 918 Kč, avšak v tom jsou pravděpodobně i prosincové prémie, neboť v prosinci bylo žalovanému vyplaceno o cca 10 000 Kč více, než v předchozích měsících. Dalšími příjmy na tento účet pak jsou dva převody z jiného účtu žalovaného. Za uvedené období tak měl účet příjem 753 475,22 Kč a odečteno z něj bylo celkem 753 474,65 Kč.

6. Z výpisů z úvěrového účtu za období od 28. 2. 2020 do 31. 12. 2020 a listiny nazvané podklady pre súdne konanie soud zjistil, že dne 28. 2. 2020 bylo žalovanému na účet č. [bankovní účet] vyplaceno 50 000 Kč a žalovaný do 1. 8. 2022 (poslední částku uhradil 21. 2. 2022) zaplatil celkem 22 266,11 Kč.

7. Z dopisu ze dne 4. 5. 2022 soud zjistil, že společnost, jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splácením, prohlásila celý zůstatek úvěru ve výši 45 482 Kč splatným ke dni 4. 5. 2022.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně jejich seznamu, dohody o úplatě a potvrzení o zaplacení kupní ceny soud zjistil, že se dne 27. 7. 2022 žalobkyně a společnost dohodly na postoupení souboru pohledávek, a to včetně pohledávky za žalovaným. Z dopisu ze dne 12. 8. 2022 pak soud zjistil, že jím společnost oznamovala žalovanému, že pohledávku za ním uplatněnou v tomto řízení postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis odeslala žalovanému 12. 8. 2022.

9. Z dopisu ze dne 2. 12. 2022 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení celkem 51 462,84 Kč do 17. 12. 2022, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se pak podává, že tento dopis byl žalovanému zaslán 5. 12. 2022.

10. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 28. 2. 2020 uzavřel se společností smlouvu, kde se společnost zavázala poskytnout mu bez určení účelu peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč převodem na jeho běžný účet č. [bankovní účet] nejpozději do 13. 3. 2020 a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úrok ve výši 10,9 % ročně (bez zvýhodnění) v 94 měsíčních splátkách po 792 Kč a poslední 95. ve výši 328 Kč splatných vždy ke každému 15. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 16. 3. 2020. Téhož dne společnost žalovanému na uvedený účet převedla 50 000 Kč. Žalovaný pak na tento úvěr společnosti zaplatil 22 733,89 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení, prohlásila společnost celý zůstatek úvěru ke dni 4. 5. 2022 splatným. Společnost při poskytování posuzovaného úvěru počítala s příjmy žalovaného ve výši 19 295 Kč měsíčně, což měla ověřit výpisem z účtu, kde jsou však příjmy nižší. Dále společnost zjistila, že jí žalovaný měsíčně splácí již 8 631 Kč s tím, že úvěr ve výši 657 368 Kč žalovaný čerpal 12. 12. 2019 a revolvingový úvěr s limitem 5 000 Kč sjednal 10. 10. 2019. K tomu měla k dispozici výpis z účtu č. [bankovní účet], který byl založen 17. 6. 2019 jako druhý účet žalovaného a od srpna 2019 mu sem byla poukazována mzda. Kromě mzdy byly dalšími příjmy na tento účet dva převody z jiného účtu žalovaného. Za období od 17. 6. 2019 do 31. 12. 2019 tak měl účet příjem 753 475,22 Kč a odečteno z něj bylo celkem 753 474,65 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 7. 2022 společnost postoupila žalobkyni mimo jiné i pohledávku za žalovaným uplatněnou v tomto řízení.

11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

16. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z jeho příjmů ve výši 19 295 Kč měsíčně, které měla ověřené z výpisů z jeho běžného účtu, který vedla. Dále pak zohlednila měsíční splátky úvěrů, které jí žalovaný splácel po 8 631 Kč měsíčně. Po provedeném dokazování je nutno žalobkyni přisvědčit, že její právní předchůdkyně vycházela z uvedených dat, nicméně dospěla-li na základě zjištěných údajů k závěru o schopnosti žalovaného poskytované úvěry splácet, nemohla tak činit s odbornou péčí. Předně je třeba uvést, že právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezkoumala výdaje žalovaného, ani jeho skutečnou finanční situaci, což mohla učinit prostým nahlédnutím do výpisů z jeho běžného účtu, který pro žalovaného vedla (míněno tím i jeho první účet, ze kterého byly na účet, na který byl čerpán úvěr převáděny žalovaným peněžní prostředky). Ohledně příjmů pak vycházela ze mzdy, avšak tvrdila-li, že ji měla ověřenu z předložených výpisů z účtu, došlo evidentně k početní chybě, neboť jak je uvedeno výše, průměrný příjem žalovaného byl nižší, a to jsou ve výpočtu zahrnuty i prosincové (vánoční) prémie. Nutno rovněž zdůraznit, že podle předloženého výpisu z účtu byly výdaje žalovaného významně vyšší, než jeho příjmy a zůstatek na tomto účtu byl sanován převody z účtu jiného. S přihlédnutím ke skutečnosti, že další úvěr ve výši 657 368 Kč byl žalovanému vyplacen jen dva a půl měsíce před právě posuzovaným, je soud toho názoru, že právní předchůdkyně žalobkyně měla komplexní finanční situaci žalovaného zkoumat o to pečlivěji. Výsledkem jednání žalobkyně tak bylo nejen že žalovaný ve výsledku nebyl schopen splácet posuzovaný úvěr, ale (jak je soudu známo z úřední činnosti – řízení pod sp. zn. 16C 285/2022) ani úvěr předchozí. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

17. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydal již 22 733,89 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 27 266,11 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 18. 9. 2023 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 19. 9. 2023, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 20. 9. 2023 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.

18. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 27 266,11 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 20. 9. 2023 ve výši 11,75 % ročně, jak je žalobkyně požadovala, tedy v nižší výši, než by jí podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. náleželo. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

19. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 19 330,25 Kč, úroku ve výši 10,9 % ročně z částky 43 620,85 Kč od 2. 8. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 10,9 % ročně z částky 1 175,40 Kč od 2. 8. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 327,54 Kč, úroku z prodlení z částky 46 596,36 Kč od 2. 8. 2022 do 19. 9. 2023 a úroku z prodlení z částky 19 330,25 Kč od 20. 9. 2023 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

20. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).