24 C 152/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení 12 190 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 700 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 4. 6. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 9 490 Kč, úroku ve výši 4 634,50 Kč, úroku ve výši 24,87 % ročně z částky 9 356,43 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 863,49 Kč, úroku z prodlení z částky 9 356,43 Kč od 8. 1. 2022 do 3. 6. 2023 a úroku z prodlení z částky 6 656,43 Kč od 4. 6. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 2. 11. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 27. 11. 2018 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 24,87 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatek za pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 240 Kč, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 304 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, když za celou dobu trvání smluvního vztahu zaplatil celkem 7 300 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 27. 11. 2018 žalovaný a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti úrok v sazbě 24,87 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 240 Kč, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 304 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 10 000 Kč v hotovosti předána.

4. Z listiny nazvané karta zákazníka soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje o žalovaném, a to o bydlení, zaměstnání, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uvedena mzda 22 566 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí v nájmu, domácnost sdílí s partnerem/partnerkou a jiným rodinným příslušníkem, je svobodný, má základní vzdělání, nemá žádné nezaopatřené děti ani jiné nezaopatřené osoby a nemá další zápůjčky u žalobkyně ani jiného subjektu. Na výdajích na bydlení vynakládá 5 000 Kč, osobní výdaje má 4 000 Kč, celkem 9 000 Kč měsíčně. K ověření těchto údajů měly být předloženy: pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva, SIPO a občanský průkaz.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 7. 1. 2022 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.

6. Z dopisu ze dne 3. 2. 2022 soud zjistil, že společnost žalovanému tímto dopisem oznámila, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 4. 2. 2022.

7. Z dopisu ze dne 14. 4. 2022 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzývá žalovaného k úhradě celkem 19 567,07 Kč s tím, že pokud tak do 29. 4. 2022 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 19. 4. 2022.

8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalovanému dne 27. 11. 2018 předala v hotovosti částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok v sazbě 24,87 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 240 Kč, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 304 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil za dobu trvání smluvního vztahu jen 7 300 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti se žalovaným sepsal formulář nazvaný karta zákazníka, kde jsou uvedeny příjmy žalovaného, jeho některé výdaje, osobní stav, typ bydlení atp. U příjmů je uvedena mzda 22 566 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí v nájmu, domácnost sdílí s partnerkou a jiným rodinným příslušníkem, je svobodný, má základní vzdělání, nemá žádné nezaopatřené děti ani jiné nezaopatřené osoby a nemá další zápůjčky. Na výdaje s bydlením vynakládá 5 000 Kč, osobní výdaje má 4 000 Kč, celkem 9 000 Kč měsíčně. Tato pohledávka pak byla dne 7. 1. 2022 postoupena žalobkyni.

9. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.

10. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

13. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

15. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v kartě zákazníka. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani karty zákazníka nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani karty zákazníka pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním registru klientských informací. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena téhož dne, kdy žalovaný sdělil informace o svých příjmech a výdajích (a téhož dne byly žalovanému peněžní prostředky v hotovosti vyplaceny), aniž by se z předložených listin podávalo, že právní předchůdkyně žalobkyně, jakkoliv kvalifikovaně tvrzení žalovaného o jeho majetkové situaci verifikovala. Nutno rovněž zdůraznit, že výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč měsíčně jsou spíše hraniční, kdy by tato částka sama o osobě mohla představovat nájem, ale již nejsou zmíněny další výdaje na bydlení jako platby na energie, inkaso a další. Podle karty zákazníka měla mít právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici nájemní smlouvu a SIPO, avšak jak je uvedeno výše, tyto doklady žalobkyně nepředložila a z žádného z provedených důkazů (ani z podané žaloby) nevyplývá, co z nich mělo být zjištěno. Vzhledem k jejich absenci pak takové údaje nemohl ověřit ani soud. Vzhledem k nedostatečně specifikovaným výdajům žalovaného především na bydlení je soud toho názoru, že právní předchůdkyně žalobkyně měla o to pečlivěji zkoumat celkovou finanční situaci žalovaného a (a to minimálně) účel, na který žalovaný žádané peněžní prostředky potřeboval. To však právní předchůdkyně žalobkyně neučinila. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů je nutno na uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

16. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaný takto vydal již 7 300 Kč a k vydání tak zbývá jen 2 700 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení žalovaného a doby uplynulé od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalovaného jako adresáta. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 2. 6. 2023 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřil, uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 3. 6. 2023, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 4. 6. 2023 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.

17. Soud z vyložených důvodů žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků, vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2 700 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 4. 6. 2023 v žalobkyní požadované výši, tedy nižší, než by jí podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. náleželo. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší než tam uvedené třídenní.

18. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 9 490 Kč, úroku ve výši 4 634,50 Kč, úroku ve výši 24,87 % ročně z částky 9 356,43 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 863,49 Kč, úroku z prodlení z částky 9 356,43 Kč od 8. 1. 2022 do 3. 6. 2023 a úroku z prodlení z částky 6 656,43 Kč od 4. 6. 2023 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.