24 C 178/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení 21 954 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 16 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 8. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 5 954 Kč a úroku z prodlení z částky 16 000 Kč od 5. 1. 2019 do 7. 11. 2020, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce [titul]. [jméno] [příjmení] na náhradě nákladů řízení 1 425 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 16. 3. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru [číslo] tak, že žalovaný nejprve dne 5. 12. 2018 požádal o 4 000 Kč, což bylo schváleno a tyto peněžní prostředky byly téhož dne vyplaceny převodem na účet, dále dne 11. 12. 2018 žalovaný požádal o dalších 10 000 Kč, což bylo schváleno a tyto peněžní prostředky byly téhož dne vyplaceny převodem na účet a dále dne 20. 12. 2018 žalovaný požádal o dalších 2 000 Kč, což bylo rovněž schváleno a tyto peněžní prostředky byly téhož dne vyplaceny převodem na účet. Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši celkem 16 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit do 30 dnů od posledního čerpání. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou žalobkyně požaduje za období od 15. 1. 2019 do 23. 1. 2020 ve výši 5 904 Kč. Součástí žalované částky je dále poplatek za upomínku ve výši 50 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Z předložených listin nazvaných smlouva o úvěru [číslo] soud zjistil, že první byla datována 5. 12. 2018 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému bezúročně 4 000 Kč na účet č. [bankovní účet], přičemž žalovaný tyto peněžní prostředky vrátí do 30 dnů. Druhá byla datována 11. 12. 2018 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému bezúročně 14 000 Kč na účet č. [bankovní účet], přičemž žalovaný tyto peněžní prostředky vrátí do 30 dnů. Třetí pak byla datována 20. 12. 2018 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému bezúročně 16 000 Kč na účet č. [bankovní účet], přičemž žalovaný tyto peněžní prostředky vrátí do 30 dnů. Ani jedna ze smluv však neobsahuje vlastnoruční či (byť jen prostý) elektronický podpis žalovaného.

4. Z obchodních podmínek a seznamu poplatků soud pro níže vyložený právní názor již žádná skutková zjištění nečinil, stejně jako nečinil žádná skutková zjištění z datového logu, neboť z něj nevyplývá, že by se mělo jednat o autentický záznam o komunikaci se žalovaným.

5. Z jednotlivých výpisů z účtu soud zjistil, že dne 5. 12. 2018 žalovaný zaplatil žalobkyni z účtu č. [bankovní účet] částku 1 Kč. Žalobkyně pak žalovanému na uvedený účet poskytla dne 5. 12. 2018 částku 4 000 Kč, dne 11. 12. 2018 částku 10 000 Kč a dne 20. 12. 2018 částku 2 000 Kč.

6. Z dopisu ze dne 14. 1. 2019 soud zjistil, že je adresována žalovanému a ten je zde upomínán o okamžitou úhradu 16 194 Kč podle smlouvy [číslo].

7. Z dopisu ze dne 9. 3. 2020 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovaného vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy [číslo] s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby.

8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu. Dne 5. 12. 2018 žalovaný zaplatil žalobkyni z účtu č. [bankovní účet] částku 1 Kč. Žalobkyně pak žalovanému na uvedený účet poskytla dne 5. 12. 2018 částku 4 000 Kč, dne 11. 12. 2018 částku 10 000 Kč a dne 20. 12. 2018 částku 2 000 Kč.

9. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) však soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále již jen„ o.s.ř.“), a to i přes řádné poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně se omezila na předložení smluv o úvěru a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či (byť jen prostý) elektronický podpis žalovaného a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou žalobkyně o uzavření smlouvy tohoto obsahu komunikovala, je právě žalovaný v této věci (to se nepodává ani z předloženého datového logu). Z prosté skutečnosti, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného a ten jí dne 5. 12. 2018 zaplatil převodem na účet 1 Kč sice vyplývá, že byli účastníci pravděpodobně v nějakém smluvním vztahu, avšak nevypovídá to ničeho o jeho obsahu.

10. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku o tvrzených smlouvách skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

11. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, dále již jen„ o. z.“ a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově již 30. dne po poskytnutí úvěru, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.

12. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.

13. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit rovněž jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

14. V projednávaném případě žalobkyně sice uvedla, že žalovaného lustrovala v interní databázi, insolvenčním registru a evidenci neplatných dokladů a dále, že vycházela z informací sdělených žalovaným. Již však neuvedla, jaké informace jí byly žalovaným sděleny, ani co z nich zjistila a k těmto svým tvrzením přes řádné poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. neoznačila žádné důkazy. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného se pak nepodává ani z jednoho z provedených důkazů. Z tohoto důvodu soud shledal uzavřenou smlouvu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou.

15. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši žalované částky a doby, která od chvíle obohacení žalovaného již uplynula, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť nepředložila žádnou doručenku ani jiný doklad prokazující doručení předžalobní výzvy žalovanému. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 6. 11. 2020 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s předvoláním k nařízenému jednání uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 7. 11. 2020, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 8. 11. 2020 do prodlení.

16. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 8. 11. 2020 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

17. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 5 954 Kč a úroku z prodlení z částky 16 000 Kč od 5. 1. 2019 do 7. 11. 2020, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

18. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla žalobkyně úspěšná co do 64 %, přičemž neúspěšná (v rozsahu zamítnutí žaloby) byla co do 36 % a náleží jí tudíž právo na náhradu 28 % nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Soud na daný případ aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále již jen„ AT“), neboť žaloba v této věci byla podána na ustáleném vzoru užitém žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a žalovaná částka nepřesahuje 50 000 Kč. Přiznané náklady řízení ve výši 1 425 Kč tak představují odměnu za tři úkony právní služby po 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní upomínku a podání ve věci - žaloba (§ 14b odst. 1 bod 2. za užití § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT), tři náhrady hotových výdajů po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) AT za užití § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT), odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 1 980 Kč za účast při jednání soudu (§ 7, § 8 AT za užití § 11 odst. 1 písm. g) AT), jednu náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 AT za užití § 11 odst. 1 písm. g) AT), náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 730,80 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 879 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.), to vše snížené na 28 % Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší a platební místo (k rukám advokáta) podle § 149 odst. 1 o.s.ř.