24 C 190/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi, o zaplacení 7 555 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 600 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 9. 10. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 2 955 Kč, úroku ve výši 4 292,16 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 5 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 639,07 Kč, úroku z prodlení z částky 5 000 Kč od 7. 12. 2019 do 8. 10. 2021 a úroku z prodlení z částky 400 Kč od 9. 10. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení v této věci byl nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy číslo uzavřené dne 27. 1. 2015 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“).

2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalované dne 27. 1. 2015 předala v hotovosti částku 5 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit úrok v sazbě 20,98 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 455 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 000 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 1 500 Kč, to vše v pravidelných 43 týdenních splátkách po 185 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaná zaplatila celkem 400 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti se žalovanou sepsal formulář nazvaný karta zákazníka, kde jsou uvedeny příjmy žalované, její některé výdaje, osobní stav, typ bydlení, atp. U příjmů je uvedena mzda ve výši částka (s poznámkou manžel), další příjmy částka (s poznámkou alimenty), přídavky částka, PHB částka a PHŽ částka. Dále je zde uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu, má další zápůjčku u jiné společnosti, na kterou vydává částka měsíčně, dále na nájem a inkaso vynakládá částka, výdaje domácnosti činí částka a na telefon částka. Tato pohledávka pak byla dne 6. 12. 2019 postoupena žalobkyni.

3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná ve vztahu ke společnosti vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a předmětem zápůjčky měla být částka 5 000 Kč, podléhal vztah mezi žalovanou a společností úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

4. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaná sdělila, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v kartě zákazníka. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani zákaznické karty nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně měla zjistit. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani karty zákazníka pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací. Z karty zákazníka naopak vyplývá, že žalovaná byla nezaměstnaná a její příjmy mohly tvořit jen dávky státní sociální podpory. Smlouvu uzavírala sama žalovaná, přesto je zde kalkulováno s příjmy manžela a dále s alimenty (výživné pro děti), které jsou však příjmem dětí, nikoli žalované. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů soudu nezbylo, než na uzavřenou smlouvu o půjčce nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

5. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaná takto vydala již 400 Kč a k vydání tak zbývá jen 4 600 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a doby uplynulé od přijetí plnění žalovanou, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalované. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 7. 10. 2021 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřila uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 8. 10. 2021, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 9. 10. 2021 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.

6. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 600 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 9. 10. 2021 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

7. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 2 955 Kč, úroku ve výši 4 292,16 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 5 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 639,07 Kč, úroku z prodlení z částky 5 000 Kč od 7. 12. 2019 do 8. 10. 2021 a úroku z prodlení z částky 400 Kč od 9. 10. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o zápůjčce, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

8. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.).