24 C 206/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení 34 612,67 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se, co do zaplacení úroku z prodlení z částky 31 583,55 Kč od 26. 11. 2021 do 25. 5. 2022, zastavuje.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 33 383,55 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 20. 6. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 34 612,67 Kč spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 3. 6. 2009 smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě které mu zřídila a vedla běžný účet č. [bankovní účet]. Dále dne 10. 12. 2013 účastníci k této smlouvě uzavřeli dispozici, podle které byla na tomto účtu zřízena služba [anonymizováno], tedy kontokorentní úvěr, kdy žalovaný mohl běžný účet přečerpat až do výše povoleného limitu. Naproti tomu se žalovaný zavázal sjednaný limit nepřečerpat a mít na účtu příjem ve výši minimálně 50 % povoleného limitu. Jelikož žalovaný opakovaně porušoval smluvní podmínky, byla žalovanému služba [anonymizováno] výpovědí zrušena a žalobkyně celý zůstatek úvěru prohlásila splatným k 25. 11. 2021 a k tomuto dni celou částku převedla na nový úvěrový účet. Žalovaná částka představuje co do 31 583,55 Kč převedenou jistinu, co do 1 299,12 Kč zákonný úrok z prodlení z částky 31 583,55 kč od 25. 11. 2021 do 26. 5. 2022 a co do 1 800 Kč dlužné poplatky za upomínky (3 * 600 Kč).

2. Podáním došlým soudu dne 7. 2. 2023 žalobkyně žalobu co do úroků z prodlení z částky 31 583,55 Kč od 26. 11. 2021 do 25. 5. 2022 omezila. Jelikož se tak stalo před nařízeným jednáním, nevyžadoval soud v souladu s § 96 odst. 4 o.s.ř. stanovisko žalovaného a řízení podle § 96 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu zpětvzetí žaloby výrokem I. tohoto rozsudku zastavil.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

4. Z listiny nazvané smlouva o bankovních produktech a službách soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 3. 6. 2009 žalobkyně a žalovaný, přičemž žalobkyně se zde zavázala vést žalovanému běžné účty a poskytovat mu na nich bankovní služby a obě strany se zavázaly řídit se dispozicemi ke smlouvě.

5. Z listiny nazvané dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 10. 12. 2013 žalobkyně a žalovaný. Strany zde deklarovali, že žalobkyně pro žalovaného vede od 3. 6. 2009 běžný účet č. [bankovní účet], na kterém se žalovaný zavázal udržovat minimální zůstatek ve výši 500 Kč Touto dispozicí se strany dohodly, že žalobkyně žalovanému umožní běžný účet přečerpat až do výše limitu 10 000 Kč (tzv. [anonymizováno]), za což se žalovaný zavázal zaplatit úrok ve výši 21,99 % ročně a poplatek za čerpání podle sazebníku. Z přiloženého formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že jej žalovaný podepsal rovněž 10. 12. 2013 a jsou zde vysvětleny některé pojmy a parametry poskytovaného úvěru, jako je např. úrok a RPSN, dále je zde žalovaný upozorněn na poplatek ve výši 600 Kč za zaslanou upomínku.

6. Z listiny nazvané žádost o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] soud zjistil, že žalovaný žalobkyni dne 10. 12. 2013 požádal o povolení přečerpání svého běžného účtu až do výše limitu 10 000 Kč s tím, že bydlí u rodičů, je zaměstnán na dobu určitou do 30. 6. 2014 u [právnická osoba] s čistou mzdou [částka] a při jednom zdroji příjmů činí čisté příjmy domácnosti [částka]. Za poslední tři měsíce měl na běžném účtu obrat 23 – 28 tis. Kč.

7. Z listiny nazvané vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně vycházela z čistých měsíčních příjmů žalovaného ve výši [částka] a při jednom zdroji příjmů z čistých příjmů domácnosti žalovaného ve výši [částka] s tím, že žalovaný bydlí u rodičů, podílí se na nákladech na bydlení z 86,61 % a je zaměstnán na dobu určitou. Z přiložené listiny nazvané čestné prohlášení o zasílání mzdy soud zjistil, že žalovaný dne 10. 12. 2013 žalobkyni sdělil, že u zaměstnavatele [anonymizována dvě slova] měl za poslední čtyři měsíce průměrnou čistou mzdu [částka].

8. Z výpisů z účtu č. [bankovní účet] za období od 29. 6. 2013 do 29. 11. 2013 soud zjistil, že se jedná o účet žalovaného vedený žalobkyní. Na tento účet byla žalovanému vyplácena mzda a další platby, přičemž obvykle měl žalovaný jak kladný, tak záporný obrat cca [částka] a se zůstatkem se pohyboval mezi 70 Kč až 840 Kč.

9. Z výpisů z účtu č. [bankovní účet] za období od 30. 11. 2013 do 30. 7. 2021 soud zjistil, že jsou zde zaznamenány příjmy a výdaje žalovaného. Z těchto výpisů je patrno, jakým způsobem žalovaný kontokorentní úvěr čerpal a kolik mu bylo měsíčně účtováno na úrocích (od 130 Kč na počátku, kdy měl nižší záporný zůstatek až po 600 Kč na konci, kdy již byl na hraně přečerpání) a na poplatcích. Za uvedené období tak tyto výpisy dávají podrobný přehled o tom, kolik žalovaný celkem vyčerpal a kolik splatil, přičemž ohledně podrobností soud pro rozsah (371 stran) zcela odkazuje na tuto listinu. Na tomto místě je třeba jen zmínit, že žalovaný splatil více (včetně poplatků a úroků) než fakticky vyčerpal. Současně se z těchto výpisů podává, že žalovaný měl na účtu naposledy kladný zůstatek k 30. 11. 2015 a od té doby se záporný zůstatek jen navyšoval. Je třeba zmínit, že od července 2014 byl žalovanému navýšen limit na 15 000 Kč, od března 2015 na 20 000 Kč, od ledna 2017 na 30 000 Kč a od května 2018 na 35 000 Kč, přičemž vždy se tak dělo, pokud žalovanému hrozilo, že limit přečerpá a se svým záporným zůstatkem se již nikdy nedostal nad předchozí limit. Dne 23. 7. 2021 pak došlo k převodu účtovaného záporného zůstatku ve výši 32 133,44 Kč na zvláštní účet pod variabilním symbolem [číslo].

10. Z dopisů ze dne 8. 2. 2021, 8. 3. 2021 a 10. 5. 2021 soud zjistil, že jsou adresovány žalovanému, který je zde upozorňován, že povolený limit [anonymizováno] přečerpal, a dále, že je mu za tyto dopisy účtováno po 600 Kč.

11. Z výpisů z úvěrového účtu č. [bankovní účet], platební historie a amortizace soud pouze zjistil, že žalobkyně žalovanému na tento úvěr započetla úhrady celkem ve výši 549,89 Kč.

12. Z dopisu ze dne 27. 11. 2021 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalovanému, že pro opakované porušování smluvních podmínek prohlašuje úvěr č. [bankovní účet] ke dni 25. 11. 2021 okamžitě splatným ve výši 32 133,44 Kč. Z přiloženého podacího archu se pak podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán 30. 11. 2021.

13. Z dopisu ze dne 27. 5. 2022 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení celkem 36 463,12 Kč nejpozději do 7 dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se pak podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán dne 27. 5. 2022.

14. Z lustrace žalovaného v centrální evidenci exekucí soud zjistil, že ke dni 27. 5. 2022 žalovaný neměl žádnou exekuci.

15. Ze všeobecných produktových podmínek, změny obchodních podmínek, základních produktových podmínek a sazebníku poplatků soud pro níže vyložený právní názor žádná skutková zjištění nečinil.

16. Po zhodnocení shora rozepsaných důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně se dne 3. 6. 2009 zavázala vést pro žalovaného běžný účet č. [bankovní účet] a poskytovat mu na něm bankovní služby, přičemž žalovaný se naproti tomu zavázal udržovat na tomto účtu minimální zůstatek 500 Kč. Tuto svou povinnost v období června až října 2013 porušil, když v tomto období se pohyboval se zůstatkem do 100 Kč. Na to žalovaný 10. 12. 2013 požádal o možnost přečerpání běžného účtu až do limitu 10 000 Kč, na čemž se se žalobkyní dohodli s tím, že žalovaný za to zaplatí úrok 21,99 % ročně a poplatky dle sazebníku. K tomu žalobkyni sdělil, že bydlí u rodičů, je zaměstnán na dobu určitou do 30. 6. 2014 u [právnická osoba] s čistou mzdou [částka] a při jednom zdroji příjmů činí čisté příjmy domácnosti [částka]. Za poslední tři měsíce měl na běžném účtu obrat 23 – 28 tis. Kč. Z těchto údajů pak žalobkyně vycházela s tím, že se žalovaný podílí se na nákladech na bydlení z 86,61 %. Dále soud uzavřel, že žalovaný měl na účtu naposledy kladný zůstatek k [datum] a od té doby se záporný zůstatek jen navyšoval. Od července 2014 byl žalovanému navýšen limit na 15 000 Kč, od března 2015 na 20 000 Kč, od ledna 2017 na 30 000 Kč a od května 2018 na 35 000 Kč, přičemž vždy se tak dělo, pokud žalovanému hrozilo, že limit přečerpá a se svým záporným zůstatkem se již nikdy nedostal nad předchozí limit. Žalovanému byly měsíčně účtovány poplatky za čerpání a úroky (od 130 Kč na počátku, kdy měl nižší záporný zůstatek až po 600 Kč na konci, kdy již byl na hraně přečerpání), přičemž včetně těchto položek v období od 30. 11. 2013 do 30. 7. 2021 splatil více, než vyčerpal. Dne 23. 7. 2021 pak došlo k převodu účtovaného záporného zůstatku ve výši 32 133,44 Kč na zvláštní účet pod variabilním symbolem [číslo]. Poté žalovaný zaplatil ještě dalších 549,89 Kč. Dopisem ze dne 27. 11. 2021 žalobkyně oznámila žalovanému, že pro opakované porušování smluvních podmínek prohlašuje úvěr č. [bankovní účet] ke dni 25. 11. 2021 okamžitě splatným ve výši 32 133,44 Kč. Dále byl žalovaný na vzniklý dluh upozorněn zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 27. 5. 2022, kde byl také informován o možnosti podání žaloby.

17. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

18. Jelikož se žalobkyně po žalovaném domáhala nároku z porušení smlouvy z roku 2013, aplikoval soud na daný případ v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen „o. z.“), ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále již jen„ obč. zák.“) a ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále již jen„ obch.zák.“).

19. Dále je nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný ve vztahu k žalobkyni vystupoval jako spotřebitel, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru) a předmětem úvěru měla být částka 10 000 Kč.

20. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

21. Podle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

22. Ze shora citovaného § 9 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 39 obč. zák., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmů ve výši 12 992 Kč, což měla ověřeno z běžného účtu žalovaného a při jednom zdroji příjmů z čistých příjmů domácnosti 15 000 Kč (tento rozpor žalobkyně nikterak neosvětlila), dále ze skutečnosti, že žalovaný je zaměstnán na dobu určitou a na nákladech na bydlení se podílí z 86,61 %. Ohledně výdajů pak vycházela z historických dat ČSÚ. Po provedeném dokazování je nutno žalobkyni přisvědčit, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala, nicméně dospěla-li na základě zjištěných údajů k závěru o jeho schopnosti poskytovaný úvěr splácet, nemohla tak činit s odbornou péčí. Předně je třeba konstatovat, že vedla-li žalobkyně pro žalovaného jeho běžný účet, nebylo důvodu vycházet z nějakých historických dat Českého statistického úřadu a stačilo nahlédnout na pohyby na účtu žalovaného. Pokud by tak žalobkyně učinila, zjistila by celkovou špatnou finanční bilanci žalovaného. Žalovaný přitom již před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru porušoval smlouvu o bankovních produktech a službách, když nedodržel ani sjednaný minimální zůstatek ve výši 500 Kč. V důsledku hrozícího přečerpání pak byl žalovanému limit několikráte navyšován (k tomu však žalobkyně žádnou smlouvu nepředložila a uvedené vyplývá jen z výpisů z účtu žalovaného). Nutno rovněž upozornit na skutečnost, že tzv. kontokorentní úvěr je poskytován jako dlouhodobý produkt s možností opakovaného čerpání až do výše sjednaného limitu, avšak žalovaný byl zaměstnán pouze na dobu určitou do 30. 6. 2014 a žalobkyně se nikterak nezajímala o to, jakým způsobem bude mít žalovaný zajištěn příjem po tomto datu. Soud je toho názoru, že u těchto dlouhodobých produktů, byť jednorázově čerpaná částka může být jen relativně nízká, je třeba postupovat s mimořádnou péčí a například zjišťovat, za jakým účelem úvěrovaný o peněžní prostředky žádá, neboť to bývá zhusta na pokrytí běžných výdajů domácnosti a je nasnadě, že úvěrovaný bude mít se splácením potíže. Toto své riziko úvěrující kompenzuje vyšším než běžným úrokem (v tomto případě 21,99 % ročně), avšak úvěrovaný žádnou takovou možnost nemá. Nadměrné riziko úvěrovaného má snížit právě důsledné zkoumání jeho schopnosti poskytovaný úvěr splácet. To však žalobkyně zanedbala. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/ 2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 39 obč. zák.

24. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému v období od 10. 12. 2013 do 30. 7. 2021 průběžně poskytovala peněžní prostředky. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 451 obč. zák.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydal již více, než oč se obohatil.

25. Soud z vyložených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl.

26. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.