24 C 222/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi, o zaplacení 28 503 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 110 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 2. 7. 2021 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy ke každému 25. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se, co do zaplacení 18 393 Kč, úroku ve výši 5 553,09 Kč, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 16 217,86 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 2 138,27 Kč, úroku z prodlení z částky 16 217,86 Kč od 17. 11. 2017 do 1. 7. 2021 a úroku z prodlení z částky 6 107,86 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 26. 5. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným s tím, že se co do 24 705 Kč jedná o nesplacenou zápůjčku podle smlouvy číslo uzavřené dne 1. 2. 2015 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba Na základě uvedené smlouvy jmenovaná společnost zapůjčila žalované 14 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 11 705 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 19,98 % ročně ve výši 1 788 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 661 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 256 Kč), to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 429 Kč. Žalovaná však plnila pouze částečně, když zaplatila jen 1 000 Kč. Co do 3 798 Kč se pak jedná o nesplacenou zápůjčku podle smlouvy číslo uzavřené dne 17. 10. 2014 rovněž mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba Na základě uvedené smlouvy jmenovaná společnost zapůjčila žalované 8 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 6 688 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 19,98 % ročně ve výši 1 022 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 520 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 146 Kč), to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 245 Kč. Žalovaná však plnila pouze částečně, když zaplatila jen 10 890 Kč. Žalobou uplatněné nároky pak byly smlouvou o postoupení pohledávek postoupeny žalobkyni.

2. Žalovaná předně namítla promlčení žalobou uplatněných nároků. Dále uvedla, že peněžní prostředky z obou smluv od právnická osoba obdržela, nicméně obchodní zástupce si ihned první splátku ponechal. Peníze s přítelem potřebovali na jednorázové vyšší výdaje, když po zaplacení nájmu jim příliš nezbývalo. V té době bydleli v obec, kde platili měsíčně nájemné částka, avšak její příjmy jako prodavačky činily jen cca částka měsíčně a přítelovy také. Při uzavírání obou smluv se obchodní zástupce zajímal o její příjmy, kdy dokládala výplatní pásky za tři měsíce. Obě zápůjčky pak přestala splácet, neboť jí přítel v té době přestal pomáhat, měla více dluhů a ze svých příjmů to již neutáhla.

3. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce soud zjistil, že tuto uzavřely dne 17. 10. 2014 žalovaná a společnost právnická osoba (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Společnost se zavázala poskytnout žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 6 688 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 19,98 % ročně ve výši 1 022 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 520 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 146 Kč), to vše v pravidelných 59 týdenních splátkách po 245 Kč a poslední 60. ve výši 233 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaná stvrdila, že jí byly sjednané peněžní prostředky předány.

4. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaná na tuto zápůjčku společnosti uhradila celkem 10 890 Kč.

5. Z další listiny nazvané smlouva o zápůjčce soud zjistil, že tuto uzavřely dne 1. 2. 2015 žalovaná a společnost s tím, že společnost se zde zavázala poskytnout žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 11 705 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 19,98 % ročně ve výši 1 788 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 661 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 7 256 Kč), to vše v pravidelných 59 týdenních splátkách po 429 Kč a poslední 60. ve výši 394 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaná stvrdila, že jí byly sjednané peněžní prostředky předány.

6. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaná na tuto zápůjčku společnosti uhradila celkem 1 000 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 16. 11. 2017 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávek za žalovanou uplatněných v tomto řízení.

8. Z dopisu ze dne 16. 11. 2017 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalované, že pohledávky za ní ze shora citovaných smluv postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis dne 6. 12. 2017 odeslala žalované.

9. Z listiny nazvané dohoda o splátkách dluhu a jeho příslušenství soud zjistil, že 9. 5. 2018 žalovaná písemně prohlásila, že uznává svůj dluh ze smlouvy o zápůjčce ze dne 17. 10. 2014 v celkové výši 5 485,36 Kč s tím, že tento dluh společnosti zaplatí ve dvou měsíčních splátkách.

10. Z další listiny nazvané dohoda o splátkách dluhu a jeho příslušenství soud zjistil, že 9. 5. 2018 žalovaná písemně prohlásila, že uznává svůj dluh ze smlouvy o zápůjčce ze dne 1. 2. 2015 v celkové výši 32 906,17 Kč s tím, že tento dluh společnosti zaplatí ve třinácti měsíčních splátkách.

11. Z dopisu ze dne 8. 3. 2019 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k zaplacení celkem 42 217,63 Kč do 15. 3. 2019, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 8. 3. 2019.

12. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost se žalovanou uzavřela dvě smlouvy nazvané smlouva o zápůjčce, na základě kterých žalovaná od společnosti v hotovosti obdržela nejprve dne 17. 10. 2014 částku 8 000 Kč a dále dne 1. 2. 2015 částku 14 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti na první ze smluv poplatek ve výši 6 688 Kč, a to v pravidelných 59 týdenních splátkách po 245 Kč a poslední 60. ve výši 233 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy a na druhou ze smluv poplatek ve výši 11 705 Kč, a to v pravidelných 59 týdenních splátkách po 429 Kč a poslední 60. ve výši 394 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Na první ze smluv žalovaná zaplatila 10 890 Kč a na druhou 1 000 Kč. Při uzavírání obou smluv se obchodní zástupce společnosti zajímal o příjmy žalované. Tyto pohledávky pak byly dne 16. 11. 2017 postoupeny žalobkyni, což bylo žalované oznámeno.

13. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná ve vztahu ke společnosti vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) a předmětem zápůjček měly být částky 8 000 Kč a 14 000 Kč, podléhal vztah mezi společností a žalovanou úpravě zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.

17. Ze shora citovaného § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodová zpráva). Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, a pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru nezkoumá úvěruschopnost klienta s odbornou péčí, neplatnost smlouvy posoudit jako absolutní (§ 580 odst. 1 o. z.), ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je, jak bylo shora uvedeno, především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně však tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaná sdělila, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v zákaznické kartě. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila, stejně jako nepředložila zmiňovanou zákaznickou kartu. Z žaloby ani smlouvy pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena téhož dne, kdy žalovaná sdělila informace o svých příjmech, aniž by se z předložených listin podávalo, že právní předchůdkyně žalobkyně jakkoliv kvalifikovaně tvrzení žalované o její majetkové situaci verifikovala. Jak dále uvedla žalovaná, v té době měla příjmy cca částka, stejně jako její přítel, nicméně jen nájem platila částka měsíčně. Z počátku se o náklady dělili s přítelem, ten však nebyl spoludlužníkem uvedených smluv a žalované přestal s náklady pomáhat. Dlužno pak dodat, že z obou zápůjček vyplývala žalované povinnost hradit měsíčně splátky ve výši celkem částka, což je vzhledem k příjmům a výdajům zcela neudržitelné. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřené smlouvy o zápůjčce nahlížet jako na absolutně neplatné podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

19. Na uvedeném závěru nemění ničeho ani skutečnost, že listinami ze dne 9. 5. 2018 žalovaná písemně prohlásila, že uznává svůj dluh ze shora citovaných smluv o zápůjčce s tím, že tento dluh společnosti zaplatí, neboť uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z. zakládá pouze vyvratitelnou právní domněnku o trvání dluhu v době jeho uznání, avšak, jak je uvedeno výše, v řízení bylo zjištěno, že dluh v rozsahu, v jakém byl uznán, v době jeho uznání nemohl existovat, neboť byl založen absolutně neplatnými smlouvami. Tyto listiny tak mají vliv pouze na běh promlčecí doby, a jelikož byl dluh těmito listinami uznán, nárok žalobkyně dosud promlčen není.

20. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 22 000 Kč (8 000 Kč a 14 000 Kč) a zároveň, že žalovaná před podáním žaloby zaplatila dohromady 11 890 Kč (10 890 Kč a 1 000 Kč). Toto plnění soud shledal plněním z neplatného právního úkonu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Žalovaná žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) takto vydala pouze 11 890 Kč a je tudíž povinna vydat ještě 10 110 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalované, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí projev vůle od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, jelikož z předložených podacích lístků nelze dovodit, že se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované jako adresáta. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 30. 6. 2021 (kdy byla žalované doručena spolu s elektronickým platebním rozkazem), následující den, tj. 1. 7. 2021, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 2. 7. 2021 do prodlení.

21. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu co do zaplacení 10 110 Kč a úroků z prodlení z této částky jdoucích od 2. 7. 2021 do zaplacení důvodnou a žalobě v této části výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl. Povinnost k zaplacení úroků z prodlení vyplývá z § 1970 o. z., a jejich výše pak z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. Povinnost žalované zaplatit uložené plnění pak soud v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovil ve splátkách, jejichž výše a podmínky splatnosti jsou uvedeny ve výroku I. tohoto rozsudku, neboť žalovaná není netečná, projevila upřímnou snahu vzniklý dluh uspokojit a její finanční situace umožňuje splátky v této výši. Navržené splátky soud považuje za přiměřené, když žalovaná by neměla mít problém tyto splátky ze svého měsíčního příjmu unést a žalovaná pohledávka bude uhrazena v přiměřené, která neznamená neúměrně znevýhodnění žalobkyně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/1965, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod pořadovým číslem 67/1966). K tomu slouží též sankce ztráty splátek, pokud se žalovaná dostane do prodlení byť jen s jednou splátkou.

23. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 18 393 Kč, úroku ve výši 5 553,09 Kč, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 16 217,86 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 2 138,27 Kč, úroku z prodlení z částky 16 217,86 Kč od 17. 11. 2017 do 1. 7. 2021 a úroku z prodlení z částky 6 107,86 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat z uzavřených smluv o zápůjčce, které však byly shledány neplatnými. Z vyložených důvodů soud žalobu v uvedeném rozsahu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

24. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí.