24 C 269/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., se sídlem v Adresa žalobkyně , IČO: IČO žalobkyně , zastoupené Jméno Zástupce , advokátkou se sídlem v Anonymizováno , proti žalované Jméno žalované , narozené Datum narození žalované , trvale bytem v Adresa žalované , o zaplacení 11 227,60 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 900 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 30. 11. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 6 327,60 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 8 900 Kč od 26. 3. 2024 do 29. 11. 2025, úrokem z prodlení z částky 4 000 Kč od 30. 11. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení z částky 4 900 Kč co do jeho výše 3,25 % ročně, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 15. 8. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí celkem 18 450 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z částky 14 000 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 21. 11. 2023 pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu www., Anonymizováno, .cz) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , podle které žalované poskytla převodem na účet částku 10 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 40 % měsíčně kapitalizovaný pro první měsíc ve výši 4 000 Kč, a to do 25. 3. 2024. Žalovaná však dosud nezaplatila ničeho. Žalovaná částka se tak skládá z jistiny ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 4 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 450 Kč.

2. Podáním došlým soudu dne 11. 11. 2025 žalobkyně žalobu co do 5 100 Kč s úrokem z prodlení z této částky omezila, neboť žalovaná dvěma platbami před podáním žaloby tuto částku zaplatila a dále žalobu omezila co do částky 2 122,40 Kč představující smluvní pokutu. Nadále tedy požadovala 8 900 Kč na jistině a 2 327,60 Kč na smluvní pokutě. Soud řízení usnesením ze dne 12. 11. 2025, č.j. , spisová značka, , v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil.

3. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že je datována 21. 11. 2023 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalované převodem na účet úvěr do výše limitu 20 000 Kč a žalovaná tyto peněžní prostředky v době neurčité vrátí a zaplatí úrok ve výši 40 % měsíčně tak, že každý měsíc splatí přirostlé úroky a jistinu může splatit kdykoliv. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalované. Další skutečnosti soud pro níže vyložený právní názor nezjišťoval, stejně jako žádná skutková zjištění nečinil ze všeobecných obchodních podmínek.

5. Listina nazvaná žádost o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, představuje jakousi sjetinu informací o žalované a opět postrádá jakýkoli podpis žalované, či jen náznak, že tyto údaje vyplňovala žalovaná.

6. Z potvrzení o provedené platbě a sdělení banky soud zjistil, že dne 21. 11. 2023 žalobkyně převedla na účet č. , č. účtu, částku 10 000 Kč, přičemž tento účet je žalované.

7. Ze scanu občanského a řidičského průkazu soud zjistil, že se jedná o doklady žalované.

8. Z výpisů z účtu č. , č. účtu, za období od srpna 2023 do října 2023 soud krom jiného zjistil, že žalovaná čerpala řadu dalších úvěrů, a to každý měsíc. Výdaje žalované pak vždy kryly příjmy, avšak z příjmů cca 110 000 Kč jen 20 660 Kč tvořila platba od Úřadu práce, kterou jedinou lze považovat za pravidelnou a mimo jiné svědčí o tom, že žalovaná nebyla zaměstnána.

9. Z dopisu ze dne 22. 3. 2024 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalované, že jelikož se dostala do prodlení se splácením, došlo dne 22. 3. 2024 k zesplatnění celého zůstatku úvěru ve výši 27 288 Kč.

10. Z dopisu ze dne 14. 6. 2025 soud zjistil, že jím tehdejší zástupce žalobkyně žalovanou vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy ze dne 21. 11. 2023 ve výši 30 894,67 Kč s tím, že pokud tak do tří dnů neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že tento dopis byl žalované odeslán 14. 6. 2025.

11. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalované, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jejího účtu a dne 21. 11. 2023 jí na tento účet poskytla 10 000 Kč.

12. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o spotřebitelském úvěru, žádosti o spotřebitelský úvěr a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou žalobkyně komunikovala, je právě žalovaná v této věci, tím méně pak, jaký by měl být obsah takového jednání.

13. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovanou (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

14. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o.z. a § 562 odst. 1, 2 o.z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o.z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (resp. obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.

15. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.

16. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

17. V projednávaném případě žalobkyně soudu předložila výpisy z účtu žalované, ze kterých se však podává, že žalovaná každý měsíc čerpala řadu dalších úvěrů v nemalé výši a i přes tyto příjmy netvořila žádné úspory a měla problémy s nízkým zůstatkem na účtu. Bylo by přitom s podivem, pokud by žalovaná byla bez dalších úvěrů schopna měsíčně platit dalších minimálně 4 000 Kč ke splácení přirůstajících úroků. Pro uvedené soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na tvrzenou smlouvu o úvěru nahlížet i z tohoto důvodu jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 o. z.

18. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaná takto zaplatila již 5 100 Kč a k vydání tudíž zbývá jen 4 900 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o .z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a dobu uplynulou od jeho vzniku je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalované. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 28. 11. 2025 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 29. 11. 2025, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 30. 11. 2025 do prodlení.

19. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 900 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 30. 11. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

20. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 6 327,60 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 8 900 Kč od 26. 3. 2024 do 29. 11. 2025, úrokem z prodlení z částky 4 000 Kč od 30. 11. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení z částky 4 900 Kč co do jeho výše 3,25 % ročně, když tato plnění měla být sjednána ve smlouvě o úvěru, jejíž sjednání žalobkyně neprokázala, a nadto by byla neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

21. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, tudíž soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.