24 C 292/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení 8 285 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 595 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 24. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 7 690 Kč, úroku úroku ve výši 2 865,66 Kč a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 275,94 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 016,53 Kč, úroku z prodlení z částky 5 680,94 Kč od 30. 11. 2019 do 23. 1. 2021 a úroku z prodlení z částky 5 680,94 Kč od 24. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení v této věci byl dluh vzniklý nesplacením zápůjčky podle smlouvy číslo uzavřené dne 25. 11. 2016 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba.

2. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel dne 25. 11. 2016 se společností právnická osoba smlouvu, podle které uvedená společnost žalovanému v hotovosti předala 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit 7 690 Kč (úrok ve výši 1 400 Kč, poplatek za hotovostní inkaso ve výši 4 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 290 Kč), to vše v 58 týdenních splátkách po 305 Kč. Žalovaný dosud zaplatil 9 405 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem z téhož dne.

3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný ve vztahu ke společnosti vystupoval jako spotřebitel, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a předmětem zápůjčky měla být částka 10 000 Kč, podléhal vztah mezi žalovaným a společností úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

4. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v zákaznické kartě. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani zákaznické karty nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani zákaznické karty pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací. Vzhledem k uvedenému, nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů soud shledal uzavřenou smlouvu podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) absolutně neplatnou.

5. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž takto žalovaný vydal již 9 405 Kč a k vydání tudíž zbývá jen 595 Kč. Tento nárok byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného a jeho výši, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalovaného, ale ostatně ani to, že by obsahem zasílaných zásilek byla výzva k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 22. 1. 2021 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s předvoláním k nařízenému jednání uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 23. 1. 2021, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 24. 1. 2021 do prodlení.

6. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 595 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 24. 1. 2021 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

7. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 7 690 Kč, úroku úroku ve výši 2 865,66 Kč a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 275,94 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 016,53 Kč, úroku z prodlení z částky 5 680,94 Kč od 30. 11. 2019 do 23. 1. 2021 a úroku z prodlení z částky 5 680,94 Kč od 24. 1. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

8. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.). Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí.