24 C 355/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně A., se sídlem v Adresa žalobkyně A, IČO: IČO žalobkyně B, zastoupené Jméno Zástupce, advokátem se sídlem v Adresa žalobkyně A, proti žalované Jméno žalované, narozené Datum narození žalované, trvale bytem v Adresa žalované, o zaplacení 10 767,21 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 055 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 12. 1. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 5 712,21 Kč, úroku ve výši 15 166,18 Kč, úroku ve výši 21 % ročně z částky 6 395,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 6 045,91 Kč, úroku z prodlení z částky 6 395,86 Kč od 28. 9. 2023 do 11. 1. 2025 a úroku z prodlení z částky 1 340,86 Kč od 12. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 31. 8. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným s tím, že se jedná o nesplacenou půjčku podle smlouvy č. hodnota, uzavřené dne 17. 6. 2011 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba Na základě citované smlouvy uvedená společnost půjčila žalované 8 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 6 687 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 21 % ročně ve výši 1 021 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 520 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 146 Kč), to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 245 Kč. Žalovaná však plnila pouze částečně (poslední částku uhradila dne 12. 9. 2011), přičemž zůstala dlužna na jistině 6 395,89 Kč a na souhrnném poplatku 5 346,14 Kč. Žalovaná před podáním žaloby na tuto pohledávku uhradila celkem 2 945 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka pak byla dne 21. 9. 2023 postoupena žalobkyni.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. Z listiny nazvané smlouva o půjčce soud zjistil, že tuto uzavřely dne 17. 6. 2011 žalovaná a společnost právnická osoba (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“). Společnost se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 6 687 Kč (skládající se z úroku 1 021 Kč, administrativního poplatku 1 520 Kč a poplatku za hotovostní inkaso 4 146 Kč), to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 245 Kč (poslední jen ve výši 232 Kč), počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Součástí smlouvy se pak prostřednictvím tzv. včleňovací doložky staly smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Podpisem této listiny žalovaná stvrdila, že jí byla částka 8 000 Kč v hotovosti předána.

4. Z listiny nazvané Smluvní podmínky Smlouvy o půjčce soud zjistil, že je zde mimo jiné stanovena pro případ 60 splátek RPSN ve výši 63,91 %, a dále tato listina obsahuje ujednání technického charakteru o způsobu placení splátek, odstoupení od smlouvy atp.

5. Z listiny nazvané zákaznická karta soud zjistil, že zde obchodní zástupce společnosti zaznamenal některé údaje o žalované, a to, že má dvě nezaopatřené děti, je zaměstnaná jako dělnice, na hlavní pracovní poměr u společnosti Anonymizováno adresa, se mzdou 12 100 Kč a státní podporou/přídavky ve výši 7 295 Kč, přičemž na nájem vynakládá 6 000 Kč, na telefon 300 Kč a na domácnost 6 200 Kč. K tomu měly být předloženy: pracovní smlouva, výplatní pásky, výměr podpory a nájemní smlouva.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 21. 9. 2023, s účinností ke dni 27. 9. 2023, postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovanou uplatněné v tomto řízení.

7. Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 soud zjistil, že společnost žalované tímto dopisem oznámila, že pohledávku za ní se shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že žalované byl tento dopis odeslán dne 27. 10. 2023.

8. Z dopisu ze dne 30. 7. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k zaplacení 33 547,40 Kč s tím, že pokud tak do 14. 8. 2024 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby v této věci. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že žalované byl tento dopis odeslán dne 30. 7. 2024.

9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalované dne 17. 6. 2011 předala v hotovosti částku 8 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 6 687 Kč, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 245 Kč (poslední ve výši 232 Kč), počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Poslední splátku žalovaná uhradila dne 12. 9. 2011 a celkem před podáním žaloby zaplatila 2 945 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti zaznamenal do zákaznické karty některé údaje o žalované, a to zejména, že má dvě nezaopatřené děti, je zaměstnaná jako dělnice, na hlavní pracovní poměr u společnosti Anonymizováno adresa, se mzdou 12 100 Kč a státní podporou/přídavky ve výši 7 295 Kč, přičemž na nájem vynakládá 6 000 Kč, na telefon 300 Kč a na domácnost 6 200 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy pak byla dne 21. 9. 2023 s účinností ke dni 27. 9. 2023 postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno.

10. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

11. Podle § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

12. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

13. Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb.) – dále již jen „obč. zák.“, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

14. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.

15. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná ve vztahu ke společnosti vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru) a předmětem zápůjčky měla být částka 8 000 Kč, podléhal vztah mezi společností a žalovanou úpravě zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Ze shora citovaného § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodová zpráva). Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, a pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru nezkoumá úvěruschopnost klienta s odbornou péčí, neplatnost smlouvy posoudit jako absolutní (§ 39 obč. zák.), ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je, jak bylo shora uvedeno, především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně však tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. V projednávaném případě sice žalobkyně v obecné rovině uvedla, jakým způsobem úvěruschopnost žalované společnost posuzovala, tj. že zejména vycházela z informací uvedených žalovanou, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v zákaznické kartě. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani zákaznické karty nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich společnost zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani zákaznické karty pak nevyplývá, že by společnost žalovanou lustrovala např. v insolvenčním rejstříku či v bankovním a nebankovním registru klientských informací. Dále je třeba uvést, že pokud byly žalované ke mzdě ve výši 12 100 Kč vypláceny ještě další sociální dávky ve výši 7 295 Kč, nebylo to proto, že by byl stát nějak přehnaně štědrý, ale proto, že se žalovaná nacházela v tíživé finanční situaci. Žalovaná měla v době uzavření smlouvy dvě nezaopatřené děti, kdy plnění vyživovací povinnosti je dozajista povinností primární, avšak z předložených listin nevyplývá jakou částku žalovaná na výživu nezletilých dětí měsíčně vynakládala. Soud je toho názoru, že při zjištění, že žalovaná pobírá dávky státní sociální podpory, měla společnost její finanční situaci zkoumat o to pečlivěji. To však neučinila, když ani podle zákaznické karty nebyly předloženy žádné doklady svědčící o běžných výdajích domácnosti žalované. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že společnost úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů je nutno na uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 39 obč. zák.

18. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a zároveň, že žalovaná před podáním žaloby zaplatila dohromady 2 945 Kč. Toto plnění soud shledal plněním z neplatného právního úkonu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 451 obč. zák.). Žalovaná takto vydala pouze 2 945 Kč a je tudíž povinna vydat ještě 5 055 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh první den poté, kdy byl o plnění požádán (§ 563 obč. zák.). Vůči nepřítomné osobě působí projev vůle od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 obč. zák.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, jelikož z předloženého podacího lístku nelze dovodit, že se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované jako adresáta. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 10. 1. 2025 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 11. 1. 2025, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 12. 1. 2025 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.

19. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a žalované tak uložil zaplatit žalobkyni 5 055 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky jdoucích od 12. 1. 2025 podle § 517 odst. 2 obč. zák., v požadované výši, tedy nižší, než by žalobkyni podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. náleželo. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší než tam uvedené třídenní.

20. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 5 712,21 Kč, úroku ve výši 15 166,18 Kč, úroku ve výši 21 % ročně z částky 6 395,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 6 045,91 Kč, úroku z prodlení z částky 6 395,86 Kč od 28. 9. 2023 do 11. 1. 2025 a úroku z prodlení z částky 1 340,86 Kč od 12. 1. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat z uzavřené smlouvy, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud tudíž žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

21. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí.