24 C 387/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 6. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 763,97 Kč, úroku z prodlení z částky 20 000 Kč od 8. 7. 2021 do 5. 1. 2022 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 216 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. [jméno] [příjmení] na náhradě nákladů řízení 1 576 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 11. 11. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 23 380 Kč spolu s úrokem ve výši 4 436 Kč a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným uzavřela dne 14. 12. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] dále dne 21. 12. 2020 novu smlouvu téhož čísla, kterou byla původní nahrazena. Na základě uvedených smluv byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 4 436 Kč, a to do 13. 1. 2021. Žalovaný však dosud neuhradil ničeho. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou žalobkyně požadovala za období od 14. 1. 2021 do 2. 7. 2021 ve výši 3 680 Kč. Součástí žalované částky jsou dále paušální náklady na upomínání ve výši 216 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl postoupen žalobkyni.

2. Podáním došlým soudu dne 24. 1. 2022 žalobkyně žalobu co do zaplacení uplatněné smluvní pokuty (3 380 Kč) a sjednaného úroku (4 436 Kč) omezila, neboť nedisponuje důkazy k prokázání, že její právní předchůdkyně řádně zkoumala schopnost žalovaného poskytovaný úvěr splácet. Usnesením ze dne 27. 1. 2022, č.j. 24C 387/2021-16, soud řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

4. Z předložených listin nazvaných smlouva o úvěru [číslo] soud zjistil, že první byla datována 14. 12. 2020 a obsahuje ujednání o tom, že společnost [právnická osoba] poskytne žalovanému 2 000 Kč na účet č. [bankovní účet] a žalovaný do 13. 1. 2021 vrátí 2 490 Kč. Druhá smlouva byla datována 21. 12. 2020 a obsahuje ujednání o tom, že společnost [právnická osoba] poskytne žalovanému 20 000 Kč na účet č. [bankovní účet] a žalovaný do 13. 1. 2021 vrátí 24 286 Kč Ani jedna ze smluv však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného.

5. Z jednotlivých výpisů z účtu soud zjistil, že dne 29. 9. 2020 žalovaný zaplatil společnosti [právnická osoba] z účtu č. [bankovní účet] částku 1 Kč [právnická osoba] pak žalovanému na uvedený účet poskytla dne 14. 12. 2020 částku 2 000 Kč, dne 17. 12. 2020 částku 10 000 Kč a dne 21. 12. 2020 částku 8 000 Kč.

6. Z jednotlivých upomínek soud zjistil, že jsou adresovány žalovanému a žalovaný je zde upomínán o úhradu dluhu podle smlouvy [číslo] jinak bude přistoupeno k exekuci.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že dne 29. 3. 2021 společnost [právnická osoba] žalobkyni postoupila soubor pohledávek. Z dopisů ze dne 14. 7. 2021 a přiložených podacích archů soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení žalobou uplatněného nároku vyrozuměn.

8. Z dopisu ze dne 18. 10. 2021 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovaného vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy [číslo] ve výši 27 816 Kč s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis měl být žalovanému odeslán dne 20. 10. 2021.

9. Z obchodních podmínek soud pro níže vyložený právní názor již žádná skutková zjištění nečinil, stejně jako nečinil žádná skutková zjištění z listiny nazvané výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky.

10. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: [právnická osoba] (a nyní i žalobkyně) disponovala osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu. Dne 29. 9. 2020 žalovaný zaplatil společnosti [právnická osoba] z účtu č. [bankovní účet] částku 1 Kč a tato společnost pak žalovanému na uvedený účet poskytla dne 14. 12. 2020 částku 2 000 Kč, dne 17. 12. 2020 částku 10 000 Kč a dne 21. 12. 2020 částku 8 000 Kč. Žalobou uplatněný nárok byl postoupen žalobkyni, přičemž žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn.

11. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu), ohledně upomínání a ohledně doručení předžalobní upomínky pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smluv o úvěru a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou právní předchůdkyně žalobkyně komunikovala, je právě žalovaný v této věci. K předloženým upomínkám žalobkyně nepřiložila žádný doklad o jejich doručení, ba ani odeslání. K předžalobní upomínce je pak nutno dodat, že tuto sice žalobkyně k žalobě připojila, avšak nepřiložila žádný doklad o jejím doručení žalovanému. Závěr, že se tato listina dostala do sféry dispozice žalovaného z předloženého podacího archu přijmout nelze.

12. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

13. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění – dále již jen„ o. z.“ a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově již do 13. 1. 2021, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.

14. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.

15. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

16. V projednávaném případě žalobkyně ani neuvedla, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného měla být posuzována (krom zmínky o tom, že to nemá jak prokázat). Posouzení úvěruschopnosti žalovaného se pak nepodává ani z jednoho z provedených důkazů. Z tohoto důvodu soud shledal uzavřenou smlouvu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou.

17. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a dobu uplynulou od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného, ale ostatně ani to, že by obsahem zasílané zásilky byla výzva k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 4. 1. 2022 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřil uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 5. 1. 2022, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 6. 1. 2022 do prodlení.

18. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 6. 1. 2022 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

19. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 763,97 Kč, úroku z prodlení z částky 20 000 Kč od 8. 7. 2021 do 5. 1. 2022 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 216 Kč, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

20. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla žalobkyně úspěšná co do 66 %, přičemž neúspěšná (v rozsahu zamítnutí žaloby a v rozsahu zastavení řízení nikoli pro chování žalovaného) byla co do 34 %, a náleží jí tudíž právo na náhradu 32 % nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Soud na daný případ aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále již jen„ AT“), neboť žaloba v této věci byla podána na ustáleném vzoru užitém žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a žalovaná částka nepřesahuje 50 000 Kč. Přiznané náklady řízení ve výši 1 576 Kč představují odměnu za tři úkony právní služby po 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní upomínku a podání ve věci - žaloba (§ 14b odst. 1 bod 1. za užití § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT), tři náhrady hotových výdajů po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) AT za užití § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT), dále náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 252 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 936 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.), to vše snížené na 32 % Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší a platební místo (k rukám advokáta) podle § 149 odst. 1 o.s.ř.