24 C 39/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení 14 600 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 19. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 6 600 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, úroku z prodlení z částky 10 600 Kč od 16. 6. 2018 do 18. 5. 2021 a úroku z prodlení z částky 2 600 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 20. 8. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými a dále spolu s náklady na uplatnění pohledávky ve výši 2 500 Kč. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 24. 5. 2018 pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu [webová adresa]) smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovanému poskytla převodem na účet částku 8 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek ve výši 2 600 Kč, a to do 15. 6. 2018. Žalovaný však dosud neuhradil ničeho, proto žalobkyně požaduje náklady vynaložené v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 500 Kč a smluvní pokutu, kterou s ohledem na § 122 zákona č. 257/2016 Sb. požaduje ve výši pouze 4 000 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Ohledně uplatněného nároku na smluvní pokutu a náklady spojené s uplatněním pohledávky soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. K tomu je nutno dodat, že poučení ve smyslu § 118a o.s.ř. jsou výsadou účastníků při jednání přítomných, na čemž nemění ničeho ani skutečnost, že ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Soud proto z provedených důkazů k těmto nárokům nečinil žádná skutková zjištění, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost navrženými důkazy prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 155/2012). Žalobkyně se omezila na konstatování, že náklady spojené s uplatněním pohledávky činí 2 500 Kč a smluvní pokutu požaduje ve výši 4 000 Kč, avšak již neuvedla, kde a za jakých podmínek si účastníci měli možnost účtovat tyto položky sjednat.

4. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce soud zjistil, že je datována 24. 5. 2018 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému převodem na účet 8 000 Kč a žalovaný do 15. 6. 2018 tuto částku vrátí a zaplatí poplatek ve výši 2 600 Kč. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného. U jména žalovaného je pouze uveden PIN kód: [anonymizováno].

5. Z částečného výpisu z účtu soud zjistil, že dne 24. 5. 2018 byla na účet žalovaného převedena částka 8 000 Kč.

6. Z jednotlivých upomínek soud zjistil, že jsou adresovány žalovanému a žalovaný je zde upomínán o úhradu dluhu podle smlouvy o úvěru ze dne 24. 5. 2018.

7. Z výpisu ze systému žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně pro smlouvu [číslo] eviduje různé poplatky a smluvní pokuty.

8. Z dopisu ze dne 19. 11. 2019 soud zjistil, že jím zástupkyně žalobkyně žalovaného vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy ze dne 24. 5. 2018 ve výši 15 912 Kč s tím, že pokud tak do tří dnů neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis žalobkyně žalovanému odeslala 21. 11. 2019.

9. Ze všeobecných obchodních podmínek soud pro níže vyložený právní názor již žádná skutková zjištění nečinil.

10. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu a dne 24. 5. 2018 mu na tento účet poskytla 8 000 Kč.

11. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o zápůjčce prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o zápůjčce a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou právní předchůdkyně žalobkyně komunikovala, je právě žalovaný v této věci. Je rovněž nutno dodat, že samotný PIN kód, bez doložení skutečnosti, že byl přidělen právě žalovanému (tedy bez dalšího ověření totožnosti) nelze považovat ani za prostý elektronický podpis.

12. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

13. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově již 15. 6. 2018, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.

14. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.

15. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

16. V projednávaném případě žalobkyně ani neuvedla, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného měla být posuzována. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného se pak nepodává ani z jednoho z provedených důkazů. Z tohoto důvodu soud shledal uzavřenou smlouvu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z. absolutně neplatnou.

17. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a doby, která od chvíle jeho získání již uplynula, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 17. 5. 2021 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřil, uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 18. 5. 2021, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 19. 5. 2021 do prodlení.

18. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 8 000 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 19. 5. 2021 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

19. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 6 600 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, úroku z prodlení z částky 10 600 Kč od 16. 6. 2018 do 18. 5. 2021 a úroku z prodlení z částky 2 600 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

20. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a soud proto nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.