24 C 59/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení 10 475 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 5 400 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 12. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 5 075 Kč, úroku ve výši 3 199,59 Kč, úroku ve výši 21,9 % ročně z částky 5 400 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši částka a úroku z prodlení z částky 5 400 Kč od 25. 6. 2019 do 11. 6. 2022, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 30. 9. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacenou zápůjčku podle smlouvy číslo uzavřené dne 13. 12. 2015 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) Na základě uvedené smlouvy společnost zapůjčila žalovanému 7 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 5 075 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 21,9 % ročně ve výši 730 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 166 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 179 Kč), to vše v pravidelných 45 týdenních splátkách po 269 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, přičemž zůstal dlužen na jistině 5 400 Kč a na souhrnném poplatku 5 075 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 13. 12. 2015 žalovaný a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 5 075 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 21,9 % ročně ve výši 730 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 166 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 179 Kč), to vše v pravidelných 44 týdenních splátkách po 269 Kč a poslední 45. ve výši 239 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Součástí smlouvy se pak prostřednictvím tzv. včleňovací doložky staly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 7 000 Kč v hotovosti předána.

4. Z listiny nazvané Smluvní podmínky Smlouvy o půjčce soud zjistil, že je zde mimo jiné stanovena výpůjční úroková sazba ve výši 21,9 % ročně (pro případ 45 splátek) a dále tato listina obsahuje ujednání technického charakteru o způsobu placení splátek, odstoupení od smlouvy, atp.

5. Z listiny nazvané zákaznická karta soud zjistil, že žalovaný zde uvedl údaje o svém zaměstnání, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uvedena mzda částka a další čisté příjmy domácnosti částka. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí sám v nájmu, nemá vyživovací povinnosti, nemá vozidlo, kreditní karty, zápůjčky u jiné společnosti ani bankovní účet. Na nájem vynakládá částka, částka na telefon a částka na domácnost. K ověření těchto údajů měly být předloženy: pracovní smlouva, výplatní pásky, SIPO, nájemní smlouva a občanský průkaz.

6. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaný na tuto zápůjčku společnosti zaplatil jen 1 600 Kč v jedné splátce téhož dne, co zápůjčku obdržel.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 24. 6. 2019 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.

8. Z dopisu ze dne 24. 6. 2019 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalovanému, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 17. 7. 2019.

9. Z dopisu ze dne 28. 1. 2021 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě celkem 17 845,02 Kč s tím, že pokud tak do 12. 2. 2021 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 29. 1. 2021.

10. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalovanému dne 13. 12. 2015 předala v hotovosti částku 7 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 5 075 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 21,9 % ročně ve výši 730 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 166 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 179 Kč), to vše v pravidelných 44 týdenních splátkách po 269 Kč a poslední 45. ve výši 239 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil jen 1 600 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti se žalovaným sepsal formulář nazvaný zákaznická karta, kde jsou uvedeny příjmy žalovaného, jeho některé výdaje, osobní stav, typ bydlení, atp. U příjmů je uvedena mzda částka a další čisté příjmy domácnosti částka. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí sám v nájmu, nemá vyživovací povinnosti, nemá vozidlo, kreditní karty, zápůjčky u jiné společnosti ani bankovní účet. Na nájem vynakládá částka, částka na telefon a částka na domácnost. K ověření těchto údajů měly být předloženy: pracovní smlouva, výplatní pásky, SIPO, nájemní smlouva a občanský průkaz. Tato pohledávka pak byla dne 24. 6. 2019 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno a zástupce žalobkyně znovu žalovaného před podáním žaloby vyzýval k její úhradě.

11. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

12. Podle § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

13. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.

15. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný ve vztahu ke společnosti vystupoval jako spotřebitel, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru) a předmětem zápůjčky měla být částka 7 000 Kč, podléhal vztah mezi společností a žalovaným úpravě zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Ze shora citovaného § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodová zpráva). Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, a pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru nezkoumá úvěruschopnost klienta s odbornou péčí, neplatnost smlouvy posoudit jako absolutní (§ 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále již jen „o. z.“), ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

17. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v zákaznické kartě. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani zákaznické karty nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani zákaznické karty pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací či jakkoliv ověřovala výdaje žalovaného (vyjma nájemného). Nutno rovněž poznamenat, že žalovaný měl uvést svou mzdu ve výši částka, což mělo být ověřeno jak pracovní smlouvou, tak výplatními páskami. V zákaznické kartě jsou však uvedeny další čisté příjmy domácnosti ve výši částka, ze kterých společnost do značné míry při hodnocení platební kapacity vycházela, nicméně tyto další příjmy nebyly nikterak ověřeny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný měl (podle zákaznické karty) bydlet sám v nájmu, lze si takové příjmy jen těžko představit. Po odečtení těchto dalších příjmů tak vychází, že by žalovaný při splácení poskytované zápůjčky byl každý měsíc částka v mínusu. Tomu odpovídá také skutečnost, že žalovaný zaplatil jen jednu měsíční splátku v den poskytnutí zápůjčky (soudu je z úřední činnosti známo, že obchodní zástupce společnosti splátky, byť je sjednán jejich týdenní režim, vybírá jen jednou měsíčně a tu první odečte od vyplácené zápůjčky) a dále již ničeho. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů soudu nezbylo, než na uzavřenou smlouvu o zápůjčce nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

18. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaný takto vydal již 1 600 Kč a k vydání tak zbývá jen 5 400 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a dobu uplynulou od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 10. 6. 2022 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřil, uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 11. 6. 2022, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 12. 6. 2022 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.

19. Soud z vyložených důvodů žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků, vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 400 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 12. 6. 2022 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

20. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 5 075 Kč, úroku ve výši 3 199,59 Kč, úroku ve výši 21,9 % ročně z částky 5 400 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 546,81 Kč a úroku z prodlení z částky 5 400 Kč od 25. 6. 2019 do 11. 6. 2022, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o zápůjčce, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

21. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí.