24 C 62/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi , o zaplacení 47 656,02 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 23 569,42 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 13. 5. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 24 086,60 Kč, úroku ve výši 5 920,26 Kč, úroku z prodlení ve výši 3 914,82 Kč, úroku z prodlení z částky 51 476,28 Kč od 17. 1. 2023 do 12. 5. 2023 a úroku z prodlení z částky 27 906,86 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 16. 1. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí celkem 47 656,02 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovanou dne 12. 6. 2019 uzavřela prostřednictvím internetového bankovnictví smlouvu o úvěru [anonymizována dvě slova], na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 75 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 16,7 % ročně, a to v 50 měsíčních splátkách po 2 091,92 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení, prohlásila žalobkyně ke dni 20. 5. 2022 celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 45 556,02 Kč a sankčních poplatků ve výši 2 100 Kč.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. Z listiny nazvané smlouva o úvěru [anonymizována dvě slova] soud zjistil, že tuto dne 12. 6. 2019 v rámci internetového bankovnictví uzavřeli žalobkyně a žalovaná. Žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalované bez určení účelu peněžní prostředky ve výši 75 000 Kč převodem na její běžný účet a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úrok ve výši 16,7 % ročně v 50 měsíčních splátkách s tím, že 1. – 49. splátka bude ve výši 2 091,92 Kč a poslední 50. ve výši 2 297,44 Kč, splatných vždy ke každému 15. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 15. 7. 2019 Celkem se tak žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni 104 801,52 Kč. Pro případ prodlení s jakoukoliv úhradou se účastnice dohodly, že je žalobkyně oprávněna prohlásit celý úvěr splatným a požadovat po žalované úroky z prodlení a poplatky dle sazebníku. Z přiložené standardní informace o spotřebitelském úvěru se podává, že jsou zde uvedeny základní parametry poskytovaného úvěru včetně některých sankčních poplatků. Předložené základní produktové podmínky pak obsahují zejména výklad některých pojmů, ujednání o doručování a zakotvují možnost aktualizace sazebníku poplatků.

4. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná 12. 6. 2019 požádala v rámci internetového bankovnictví žalobkyni o úvěr ve výši 500 000 Kč na 120 měsíců s úrokem 3,9 % ročně. Je zde uvedeno, že žalovaná bydlí ve vlastním domě / bytu, má jako starobní důchodce příjem 13 412 Kč s tím, že celkové příjmy domácnosti činí 34 500 Kč a mimo žalobkyni splácí 2 500 Kč měsíčně.

5. Z dopisu ze dne 31. 3. 2023 nazvaného vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně při ověřování žádosti žalované vycházela z jejích příjmů ve výši 13 412 Kč s tím, že se jedná o starobní důchod, a dále při počítaném jednom zdroji příjmů z celkových příjmů domácnosti ve výši 34 500 Kč. Dále vycházela ze skutečnosti, že žalovaná byla vdaná, bydlela ve vlastním a na výdajích na bydlení se podílela z 38,88 % (aniž by zde však byla jejich výše uvedena). Žalobkyně rovněž počítala s interními splátkami ve výši 1 600 Kč (ačkoli z přiložené tabulky úvěrové angažovanosti vyplývá, že žalovaná v té době měla splácet dalších 1 460 Kč při celkové zadluženosti u žalobkyně ve výši 351 067 Kč) a externími splátkami ve výši 2 500 Kč.

6. Z výpisů z běžného účtu žalované vedeného u žalobkyně (č. ú. [bankovní účet]) za období ledna 2019 až prosince 2019 soud zjistil, že na tento účet byl žalované vyplácen starobní důchod ve výši 13 412 Kč, dále, že žalovaná žalobkyni splácela dřívější úvěr ve splátkách po 3 399 Kč měsíčně, dne 12. 6. 2019 načerpala 75 000 Kč, které téhož dne poukázala na účet vedený na jméno [jméno] [jméno]. Před uzavřením předmětné smlouvy hospodařila se zůstatkem v řádech stokorun až nižších jednotek tisíc.

7. Z platební historie, amortizace, umořovací tabulky a výpisů z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaná celkem na tento úvěr zaplatila 51 430,58 Kč. Další skutečnosti soud z těchto listin pro níže vyložený právní názor nezjišťoval.

8. Z předložených upomínek (dopisů ze dne 1. 2. 2022, 7. 3. 2022 a 15. 4. 2022) soud zjistil, že jsou adresovány žalované a žalobkyně ji zde vyzývá k zaplacení dlužných splátek a poplatků a pokut.

9. Z dopisu ze dne 22. 5. 2022 soud zjistil, že je opět adresován žalované a žalobkyně ji zde vyzývá k úhradě celého zbytku dluhu ve výši 53 794,03 Kč s tím, že pro prodlení se splácením se stal celý zůstatek úvěru splatným ke dni 20. 5. 2022. Z přiloženého podacího archu se pak podává, že tento dopis byl žalované odeslán 24. 5. 2022.

10. Z dopisu ze dne 19. 12. 2022 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k zaplacení celkem 57 027,10 Kč nejpozději do 7 dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se pak podává, že tento dopis byl žalované odeslán 19. 12. 2022.

11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná dne 12. 6. 2019 v rámci internetového bankovnictví uzavřela se žalobkyní smlouvu, kde se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bez určení účelu peněžní prostředky ve výši 75 000 Kč převodem na její běžný účet a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úrok ve výši 16,7 % ročně v 50 měsíčních splátkách s tím, že 1. – 49. splátka bude ve výši 2 091,92 Kč a poslední 50. ve výši 2 297,44 Kč, splatných vždy ke každému 15. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 15. 7. 2019 Celkem se tak žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni 104 801,52 Kč. Pro případ prodlení s jakoukoliv úhradou se účastnice dohodly, že je žalobkyně oprávněna prohlásit celý úvěr splatným a požadovat po žalované úroky z prodlení a poplatky dle sazebníku. Dne 12. 6. 2019 žalobkyně sjednanou částku na účet žalované převedla, přičemž žalovaná žalobkyni zaplatila celkem 51 430,58 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení, prohlásila žalobkyně celý zůstatek úvěru ke dni 20. 5. 2022 splatným. Před uzavřením smlouvy žalovaná žalobkyni sdělila, že bydlí ve vlastním domě / bytu, má příjem 13 412 Kč jako starobní důchodce a mimo žalobkyni splácí dalších 2 500 Kč měsíčně. Žalovaná přitom žádala o úvěr ve výši 500 000 Kč na 120 měsíců s úrokem 3,9 % ročně. Při ověřování žádosti žalované žalobkyně vycházela z jejích příjmů ve výši 13 412 Kč s tím, že se jedná o starobní důchod, a dále při počítaném jednom zdroji příjmů z celkových příjmů domácnosti ve výši 34 500 Kč. Dále vycházela ze skutečnosti, že žalovaná byla vdaná, bydlela ve vlastním a na výdajích na bydlení se podílela z 38,88 % (aniž by zde však byla jejich výše uvedena). Žalobkyně rovněž počítala s interními splátkami ve výši 1 600 Kč (ačkoli z přiložené tabulky úvěrové angažovanosti vyplývá, že žalovaná v té době měla splácet dalších 1 460 Kč při celkové zadluženosti u žalobkyně ve výši 351 067 Kč) a externími splátkami ve výši 2 500 Kč. Soud však dále, jak je uvedeno shora, zjistil, že žalovaná žalobkyni splácela měsíčně dalších 3 399 Kč a hospodařila se zůstatkem v řádech stokorun až nižších jednotek tisíc.

12. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

17. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela z jejích příjmů ve výši 13 412 Kč měsíčně a dále při počítaném jednom zdroji příjmů z celkových příjmů domácnosti ve výši 34 500 Kč. Dále vycházela ze skutečnosti, že žalovaná byla vdaná, bydlela ve vlastním a na výdajích na bydlení se podílela z 38,88 % (aniž by zde však byla jejich výše uvedena). Žalobkyně rovněž počítala s interními splátkami ve výši 1 600 Kč (ačkoli z přiložené tabulky úvěrové angažovanosti vyplývá, že žalovaná v té době měla splácet dalších 1 460 Kč při celkové zadluženosti u žalobkyně ve výši 351 067 Kč) a externími splátkami ve výši 2 500 Kč. Soud však dále, jak je uvedeno shora, zjistil, že žalovaná žalobkyni splácela měsíčně dalších 3 399 Kč a hospodařila se zůstatkem v řádech stokorun až nižších jednotek tisíc. Žalobkyně tak úvěruschopnost žalované zkoumala, nicméně soud dospěl k závěru, že zcela nedostatečným způsobem. Předně je třeba žalobkyni vytknout, že počítala nejen s příjmy žalované ve výši 13 412 Kč měsíčně, ale také s celkovými příjmy domácnosti, aniž by manžel žalované byl spoludlužníkem sjednávaného úvěru. Nadto je zde uveden jen jeden zdroj příjmů. Dále je třeba poukázat na vysokou zadluženost žalované (jen u žalobkyně to bylo 351 067 Kč) a skutečnost, že žádala o úvěr ve výši 500 000 Kč (tedy podstatně vyšší) s úrokem ve výši 3,9 % ročně (tedy podstatně nižší) a splátkami na 120 měsíců. Dále, vedla-li žalobkyně pro žalovanou její běžný účet, měla zde ověřit nejen příjmy žalované, ale také její běžné výdaje. Ty žalobkyně nijak nezkoumala, ani neověřovala. Žalobkyni je dále nutno vytknout, že počítala jen s dalšími splátkami žalované ve výši 4 100 Kč měsíčně (včetně posuzovaného úvěru tedy 6 191,92 Kč), avšak z dokumentů, které žalobkyně soudu předložila se podává, že žalovaná měla splácet celkem 8 959 Kč (včetně posuzovaného úvěru tedy 11 050,92 Kč). I při údajích, ze kterých vycházela žalobkyně, by tak žalovaná na splátky vynakládala téměř polovinu svých příjmů, což je pro starobní důchodkyni dle názoru soudu zcela nepřijatelné. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

18. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 75 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydala již 51 430,58 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 23 569,42 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalované, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalované jako adresáta. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 11. 5. 2023 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřila, uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 12. 5. 2023, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 13. 5. 2023 do prodlení.

19. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 569,42 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o.z. jdoucích od 13. 5. 2023 v žalobkyní požadované výši 11,75 % ročně, tedy nižší, než by jí podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., náleželo. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

20. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 24 086,60 Kč, úroku ve výši 5 920,26 Kč, úroku z prodlení ve výši 3 914,82 Kč, úroku z prodlení z částky 51 476,28 Kč od 17. 1. 2023 do 12. 5. 2023 a úroku z prodlení z částky 27 906,86 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

21. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, tudíž soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.