24 C 89/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi proti žalované údaje o účastníkovi , o zaplacení 26 360 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 29. 4. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 16 360 Kč s příslušenstvím, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 22. 9. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 18. 9. 2020. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 16 360 Kč, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 606 Kč. Žalovaná však plnila pouze částečně, když za celou dobu trvání smluvního vztahu zaplatila jen 10 000 Kč.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že smlouvu uzavřely dne 18. 9. 2020 žalobkyně a žalovaná. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 3 960 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, se zápůjční úrokovou sazbou 70,89 % ročně, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 606 Kč, počínaje 25. 9. 2020. Podpisem této listiny žalovaná stvrdila, že jí byla částka 20 000 Kč v hotovosti předána.

4. Z listiny nazvané evidenční karta klienta soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje o žalované, a to o bydlení, zaměstnání, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uvedena mzda 17 974 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu, domácnost s nikým nesdílí, je svobodná, má učňovské vzdělání, nemá žádné nezaopatřené děti a u žalobkyně zatím úvěr neměla. Na bydlení vynakládá 4 872 Kč a životní minimum na ověření je 4 360 Kč. K ověření těchto údajů měly být předloženy: pracovní smlouva, výplatní páska a občanský průkaz.

5. Z přehledu plateb žalované bylo zjištěno, že žalovaná zaplatila za dobu trvání smluvního vztahu jen 10 000 Kč, a to nepravidelně ve čtyřech splátkách (první ve výši 2 000 Kč při uzavření smlouvy).

6. Z dopisu ze dne 12. 4. 2022 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzývá žalovanou k úhradě celkem 26 360 Kč s tím, že pokud tak do 12. 4. 2022 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 12. 4. 2022.

7. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně žalované dne 18. 9. 2020 předala v hotovosti částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit úrok ve výši 3 960 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, se zápůjční úrokovou sazbou 70,89 % ročně, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 606 Kč, počínaje 25. 9. 2020. Žalovaná zaplatila za dobu trvání smluvního vztahu jen 10 000 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce žalobkyně se žalovanou sepsal formulář nazvaný evidenční karta zákazníka, kde jsou uvedeny příjmy žalované, její některé výdaje, osobní stav, typ bydlení atp. U příjmů je uvedena mzda 17 974 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu, domácnost s nikým nesdílí, je svobodná, má učňovské vzdělání, nemá žádné nezaopatřené děti a u žalobkyně zatím úvěr neměla. Na bydlení vynakládá 4 872 Kč a životní minimum na ověření je 4 360 Kč.

8. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.

9. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

14. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela z údajů, které jí žalovaná sdělila, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v evidenční kartě klienta. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani evidenční karty klienta nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani evidenční karty klienta pak nevyplývá, že by žalobkyně žalovanou lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním registru klientských informací. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena téhož dne, kdy žalovaná sdělila informace o svých příjmech a výdajích (a téhož dne byly žalované peněžní prostředky v hotovosti vyplaceny), aniž by se z předložených listin podávalo, že žalobkyně, jakkoliv kvalifikovaně tvrzení žalované o její majetkové situaci verifikovala. Žalovaná uváděla měsíční výdaje v celkové výši 8 742 Kč, avšak k této skutečnosti nebyl uveden a ani doložen žádný důkaz z něhož by žalobkyně toto tvrzení žalované ověřovala. Soud je toho názoru, že žalobkyně měla pečlivěji zkoumat celkovou finanční situaci žalované a (a to minimálně) účel, na který žalovaná žádané peněžní prostředky potřebovala. To však žalobkyně neučinila. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů je nutno na uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

15. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaná takto vydala již 10 000 Kč a k vydání tak zbývá jen 10 000 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení žalované a doby uplynulé od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalované jako adresáta. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 27. 4. 2023 (kdy si žalovaná zásilku obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřila, vyzvedla u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 28. 4. 2023, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 29. 4. 2023 do prodlení.

16. Soud z vyložených důvodů žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků, vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 10 000 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 29. 4. 2023 v žalobkyní požadované výši, tedy nižší, než by jí podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. náleželo. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší než tam uvedené třídenní.

17. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 16 360 Kč, úroku z prodlení z částky 26 360 Kč od 12. 11. 2021 do 28. 4. 2023 a úroku z prodlení z částky 16 360 Kč od 29. 4. 2023 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

18. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.