28 C 127/2015

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Šárkou Houdkovou Polákovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví

I. Žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. [číslo] o výměře 315 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], pozemku p. [číslo] o výměře 21 m2 – ostatní plocha, pozemku p. [číslo] o výměře 255 m2 – ostatní plocha, vše zapsáno na [list vlastnictví] pro obec a katastrální území Vejprty v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov, a přikázání nemovitostí za náhradu do výlučného vlastnictví žalovaného, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 16 265,33 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 16. 3. 2015 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem popsaným ve výroku ad I. shora (dále jen„ Nemovitosti“), každý z účastníků je vlastníkem jedné ideální poloviny vzhledem k celku, a Nemovitosti za náhradu ve výši odpovídající jedné polovině znalcem zjištěné ceny Nemovitostí přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalobce v žalobě tvrdil, že žádný z účastníků Nemovitosti neužívá, žalobce se však již od roku 2014, kdy žalovanému oznámil, že se stal spoluvlastníkem Nemovitostí, pokusil se žalovaným dohodnout na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků. Žalobce žalovanému navrhoval různé varianty řešení, s požadavkem žalovaného na podpis souhlasného prohlášení stran o tom, že i druhá polovina nemovitostí bude zapsána jako jeho výlučné vlastnictví, však nesouhlasil. Takový požadavek žalovaného žalobce nepřijal, neboť podle žalobce žalovaný, ani jeho matka, jako jeho právní předchůdkyně, nikdy vlastníkem druhé poloviny Nemovitostí nebyli.

2. V průběhu řízení, podáním doručeným soudu dne 19. 8. 2016, předchozí zástupce žalovaného navrhl řízení přerušit až do pravomocného skončení řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 21C 91/2012, kde se žalovaný domáhá určení vlastnického práva ke druhému spoluvlastnickému podílu na Nemovitostech (rozuměj spoluvlastnického podílu žalobce), a Okresní soud v Chomutově usnesením č.j. 28C 127/2015-46 ze dne 3. 11. 2017 řízení podle § 109 o.s.ř. přerušil. S ohledem na další zahájené řízení, v němž byla opět řešena otázka mající význam pro rozhodnutí soudu ([celé jméno žalovaného] se žalobou proti [anonymizováno] [obec] opětovně domáhal určení vlastnického práva ke druhému spoluvlastnickému podílu na Nemovitostech), vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 31C 114/2018, bylo po skončení řízení vedeného pod sp. zn. 21C 91/2012 v projednávané věci řízení usnesením č.j. 28C 127/2015-53 ze dne 1. 8. 2018 opětovně přerušeno podle § 109 o.s.ř. Po skončení řízení ve věci sp. zn. 31C 127/2015 soud ve věci nařídil jednání.

3. Před jeho konáním žalovaný podal písemné vyjádření k žalobě, v němž uvedl, že žalobce není k žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví aktivně legitimován, neboť mu vlastnické právo k ideálnímu spoluvlastnickému podílu na Nemovitostech nesvědčí a stav zápisu v katastru nemovitostí je tak v rozporu se skutečným právním stavem. Žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 10Co 19/2003-99 ze dne 14. 6. 2004. Žalovaný nabyl své vlastnické právo k ideálnímu spoluvlastnickému podílu v rozsahu ½ nemovitostí děděním po své matce, paní [příjmení] [příjmení], dříve [příjmení], která nemovitosti nabyla spolu se svým tehdejším manželem [jméno] [příjmení] kupní smlouvou ze dne 26. 8. 1960. Matka žalovaného dům užívala až do své smrti dne 17. 2. 1993, platila domovní daň a nemovitosti vlastním nákladem udržovala. Žalobce odvozuje své vlastnické právo ke druhé ideální polovině nemovitostí ze zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě své žádosti ze dne 24. 3. 1994 dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí přesto, že pro takový zápis nebyly dány podmínky, neboť žalobce fakticky právo hospodaření ke dni 24. 5. 1991 nevykonával. Žalovaný má za to, že u žalobce nebyla splněna ani druhá podmínka, neboť nikdy právo hospodaření k nemovitostem neprokázal, a neprokázal ani existenci vlastnického práva České republiky ke dni 23. 11. 1990. Protože nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva z majetku státu do vlastnictví obce, žalobce nikdy nemohl vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu nabýt. Totožný závěr přijal i Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku č.j. 11Co 24/2017-137 ze dne 8. 2. 2018, kde jednoznačně uvedl, že jako vlastník druhé poloviny Nemovitostí je v katastru nemovitostí nesprávně zapsán žalobce.

4. U jednání strany na svých stanoviscích setrvaly.

5. Z provedených důkazů byly zjištěny následujících skutečnosti:

6. Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 21. 10. 2014 vyplynulo, že účastníci jsou zapsáni jako podíloví spoluvlastníci, každý v rozsahu jedné ideální poloviny vzhledem k celku, výše označených Nemovitostí. Vlastnické právo žalobce vzniklo ze zákona, na základě jeho žádosti ze dne 24. 3. 1994 dle ust. § 1 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a dále na základě souhlasného prohlášení o odstoupení od smlouvy ze dne 18. 7. 2014, s právními účinky vkladu práva ke dni 25. 7. 2014. Vlastnické právo přešlo na žalovaného na základě usnesení soudu o schválení dědické dohody č.j. D 1390/2005-30 ze dne 7. 11. 2006, které nabylo právní moci dne 6. 12. 2006.

7. Z přípisu žalovaného ze dne 3. 2. 2015 se podává, že dne 3. 2. 2015 adresoval žalovaný zástupkyni žalobce dopis, v němž vyzýval žalobce k nápravě stavu popsaného v jeho vyjádření sepisem Souhlasného prohlášení, na jehož základě bude žalovaný zapsán jako vlastník i druhého spoluvlastnického podílu, neboť je právním nástupcem svých rodičů, kteří kupní cenu za Nemovitosti zaplatili již na základě kupní smlouvy z roku 1960.

8. Z přípisu zástupkyně žalobce ze dne 26. 11. 2014 bylo zjištěno, že zástupkyně žalobce reagovala na žádost žalovaného ze dne 12. 10. 2014 k předání nemovitosti, její reálné rozdělení a vypracování dohody o údržbě společných částí nemovitosti. Dále nastínila tři varianty řešení – prodej společných Nemovitostí a rozdělení výtěžku z prodeje mezi oba podílové spoluvlastníky, prodej ideální poloviny Nemovitostí žalobcem žalovanému a naopak prodej ideální poloviny Nemovitostí žalovaným žalobci za týchž podmínek.

9. Z přípisu žalovaného adresovaného zástupkyni žalobce ze dne 19. 2. 2020 vyplývá, že žalovaný popsal genezi skutečností vedoucích k nesprávné evidenci žalobce jako vlastníka druhé ideální poloviny Nemovitostí a vzhledem k tomu, že žalobce nadále celý objekt zabírá, požádal o placení nájemného.

10. Z vyjádření zástupkyně [územní celek] jako žalovaného ve věci sp. zn. 31C 114/2018 ([celé jméno žalovaného] proti [anonymizováno] [obec], o určení vlastnictví ke druhé ideální polovině nemovitostí) se podává, že [územní celek] namítlo nedostatek aktivní legitimace žalovaného, neboť pan [příjmení] nevyužil svého práva domáhat se nemovitostí v restitučním řízení.

11. Z přípisu zástupkyně žalobce adresovaného žalovanému ze dne 23. 1. 2020 je zřejmé, že zástupkyně žalobce ve věci společných Nemovitostí účastníků žalovanému opakovaně sdělila, že [územní celek] nemá zájem společné Nemovitosti užívat, nikdy je ani neužívalo, a nebrání se jejich užívání žalovaným na základě jím navrhované nájemní smlouvy. Současně navrhla, aby účastníci ukončili vleklé spory dohodu o vypořádání.

12. Z listiny sepsané ve Vejprtech blíže nezjištěného dne (datum nečitelné) nadepsané nečitelným výrazem se podává, že [jméno] [příjmení] dává své ženě veškerý majetek – zlaté hodinky„ svatební“ a … nečitelný výraz … jako dar.

13. Ze spisu sp. zn. 21C 91/2012 (ve věci žalobce [celé jméno žalovaného] proti žalovanému [příjmení] [jméno], o určení vlastnictví ke druhé ideální polovině nemovitostí), konkrétně pak z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Chomutově č.j. 21C 91/2012-100 ze dne 10. 11. 2016 v části skutkového závěru bylo zjištěno, že manželství [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (matka [celé jméno žalovaného]) uzavřené dne 15. 12. 1956 bylo pravomocně rozvedeno dne 22. 6. 1967. Jejich manželství bylo bezdětné. V době trvání manželství manželé [jméno] [jméno] [příjmení] jako kupující uzavřeli dne 26. 8. 1960 s Místním národním výborem ve Vejprtech jako prodávajícím za souhlasu ONV v Chomutově kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě předmětných nemovitostí za kupní cenu 891 Kč. Předmětné nemovitosti oba manželé [příjmení] užívali až do rozvodu jejich manželství, kdy je po odchodu [jméno] [příjmení] ze společné domácnosti nadále až do své smrti dne 17. 2. 1993 užívala výlučně [jméno] [příjmení] (matka [celé jméno žalovaného]). Po rozvodu manželství nedošlo mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] k vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. [celé jméno žalovaného] v domě [adresa] ve Vejprtech bydlel se svou matkou až do roku 1975, kdy se oženil a odstěhoval na jinou adresu ve Vejprtech. Po smrti [jméno] [příjmení] předmětné nemovitosti udržoval [celé jméno žalovaného], a to až do vystěhování v roce 1994. V pozemkové knize nebyli manželé [příjmení] nikdy zapsáni jako vlastníci předmětných nemovitostí. V roce 1974 manželka [celé jméno žalovaného] zjistila, že jeho matka není evidována jako vlastnice předmětných nemovitostí, proto [celé jméno žalovaného] podnikl kroky k nápravě. V rámci dědického řízení vedeného pod sp. zn. D 462/83 po zemřelém [jméno] [příjmení] nebyly předmětné nemovitosti zahrnuty do dědictví. V dědickém řízení vedeného pod sp. zn. 35D 1390/2005 po zůstavitelce [jméno] [příjmení] byla ideální polovina nemovitostí dodatečně projednána v roce 2006 a zdědil jí, na základě schválené dědické dohody dědiců, pan [celé jméno žalovaného]. V katastru nemovitostí byli účastníci řízení vedeného pod sp. zn. 21C 91/2012 evidovaní jako spoluvlastníci nemovitostí, s podíly o velikosti jedné poloviny. Před tím byl v pozemkové knize pro k.ú. Vejprty evidováno vlastnické právo pro Československý stát – [anonymizována dvě slova] [obec], následně katastrální úřad evidoval v souvislosti se zákonem č. 172/1991 Sb. jako vlastníka [územní celek], od 11. 5. 1995 pak manžele [jméno] a [jméno] [příjmení] a od 6. 12. 2006 až doposud je v katastru nemovitostí evidován jako podílový spoluvlastník s podílem o velikosti jedné poloviny pan [celé jméno žalovaného] (na základě dědického rozhodnutí ze dne 7.11.2006 čj. 35D 1390/2005) a od 25. 7. 2014 je jako podílový spoluvlastník druhé poloviny nemovitostí evidováno opět [územní celek] (na základě souhlasného prohlášení o odstoupení od smlouvy ze dne 18.07.2014 byly předmětné nemovitosti převedeny z [jméno] a [jméno] [příjmení] na [územní celek]). Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 11Co 24/2017-137 ze dne 8. 2. 2018 vyplývá, že krajský soud k odvolání [celé jméno žalovaného] přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně uvedené shora (č.j. 21C 91/2012-100 ze dne 10. 11. 2016) a jako věcně správné je potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku krom jiného uvedl, že vlastnické právo ke druhé ideální polovině nemovitostí ke dni úmrtí [jméno] [příjmení] jmenované nesvědčilo a nesvědčí tak ani [celé jméno žalovaného], neboť„ mělo jít po linii [jméno] [příjmení]“. Matka [celé jméno žalovaného] nemohla druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí vydržet, protože sice tyto nemovitosti i po rozvodu s [jméno] [příjmení], který se od ní odstěhoval, až do své smrti užívala, ale nemohla být s ohledem na zjištěné okolnosti v dobré víře, že spoluvlastnický podíl svého bývalého manžela vlastní. Její osobní přesvědčení o vlastnictví předmětných nemovitostí jako celku nemá reálný podklad v žádném právním titulu a jedná se toliko o její, resp. žalobcův subjektivní pohled, který oprávněnost držby a nabytí vlastnického práva ve vztahu k předmětné druhé ideální polovině nemovitostí nezakládá. Fakt, že [jméno] [příjmení] nemovitosti opustil, a priori neznamená, že tak učinil s úmyslem vzdát se svého vlastnického práva k nim, neboť takový právní úkon musel mít náležitosti stanovené zákonem pro platnost právního úkonu, tedy zejména náležitosti uvedené v § 37 obč. zák., tedy musel být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Opuštění věci jejím vlastníkem zahrnuje nepochybně její volní stránku tohoto jednostranného právního úkonu, která musí být bezpečně doložena. V dané věci nelze dle odvolacího soudu učinit závěr, že obsahem vůle [jméno] [příjmení] byl zánik vlastnického práva k jeho podílu na předmětných nemovitostech, zejména s přihlédnutím k tomu, že k údajnému opuštění předmětných nemovitostí došlo poté, co se s [jméno] [příjmení] rozvedl. Jeho vůle podle názoru odvolacího soudu nesměřovala k derelikci jeho majetku, nýbrž k odstěhování se od bývalé manželky. Samotné fyzické opuštění věci, byť po delší dobu, k pozbytí vlastnického práva nemůže vést. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že samotný odchod [jméno] [příjmení] z Vejprt a odstěhování se z předmětných nemovitostí musí být chápáno v kontextu tehdejší porozvodové situace a nelze mu přisuzovat význam vzdání se vlastnického práva. Neužívání předmětných nemovitostí způsobené touto objektivní překážkou na straně vlastníka ([jméno] [anonymizováno]) nelze zaměňovat s vůlí vzdát se vlastnického práva. Matka žalobce nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že celé předmětné nemovitosti, které s [jméno] [příjmení] společně koupili, jí patří pouze na základě skutečnosti, že se [jméno] [příjmení] od ní odstěhoval, již nikdy jí v předmětných nemovitostech nenavštívil, nezajímal se o ně a ona po zbytek života tyto nemovitosti nerušeně užívala až do své smrti. Na jiném místě odůvodnění pak odvolací soud konstatuje, že žalovaný ([územní celek]) je v katastru nemovitostí evidován jako spoluvlastník předmětných nemovitostí nesprávně.

14. Ze spisu vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 8C 46/1994, konkrétně pak z doručenky na čl. čl. 6 se podává, že [anonymizováno] [obec] byl doručen návrh ve věci (o určení vlastnického práva zůstavitelky [jméno] [příjmení] k nemovitostem) dne 19. 2. 1998. Z usnesení na čl. 18 je zřejmé, že byla připuštěna změna žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi [územní celek] a manžely [jméno] a [jméno] [příjmení], které bylo dle doručenky na čl. 18 p.v. doručeno [jméno] [příjmení] dne 12. 10. 1999 a [jméno] [příjmení] dne 11. 10. 1999. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], bylo zjištěno, že byl v osmdesátých letech vedoucím hospodářského odboru Městského národního výboru ve Vejprtech a tehdy přišel z ONV dopis od JUDr. [anonymizováno], následně svědek opravil, že se jednalo o Ing. [anonymizováno], že nemovitosti nenáleží paní [příjmení] a její vlastnictví založeno nebylo. Svědek proto kontaktoval paní [příjmení], aby stav narovnali jednak zřízením osobního užívání, jednak uzavřením řádné kupní smlouvy. Paní [příjmení] byla nejdříve pro, ale později jakákoli jednání odmítala. Takových případů tehdy bylo více, svědek sám jich vyřizoval asi pět. Svědek jednal i s [celé jméno žalovaného], říkal mu, že se to dá zařídit, že se nechá převod schválit. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 10 Co 19/2003-99 ze dne 14. 6. 2004 (ve věci [celé jméno žalovaného] proti 1/ [anonymizováno] [obec], 2/ [jméno] [příjmení] a 3/ [jméno] [příjmení], o určení vlastnictví a neplatnost kupní smlouvy) bylo zjištěno, že byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chomutově č.j. 8C 46/94-69 ze dne 3. 5. 2002 a bylo určeno, že zůstavitelka [jméno] [příjmení], zemřelá dne 17. 2. 1993 v Chomutově, měla v době své smrti ve vlastnictví ideální polovinu nemovitostí, a to rodinného domku [adresa] a pozemkových parcel p. [číslo] vše v k. ú. Vejprty. Dle odůvodnění vyšel okresní i krajský soud ze zjištění, že [jméno] [příjmení] uzavřela dne 15. 12. 1956 druhé manželství s [jméno] [příjmení]. Jejich bezdětné manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Chomutově č.j. C 395/67-14 ze dne 22. 6. 1967 a rozsudek nabyl právní moci. Rozhodnutím tehdejší rady Místního národního výboru ve Vejprtech ze dne 2. 10. 1959 byl [jméno] [příjmení] přidělen v předmětem domě [číslo] v tehdejší [anonymizováno] ulici ve Vejprtech byt 1 + 1 + 1 bez příslušenství, manželé [příjmení] zde bydleli až do koupě domu v roce 1960, [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení]) pak až do své smrti dne 17. 2. 1993. Otázka vlastnictví [jméno] [příjmení] k předmětným nemovitostem byla v minulosti opakovaně řešena, naposledy např. v létě 1989, kdy paní [jméno] [příjmení] vyvolala řízení o určení vlastnictví k nim. Dne 1. 8. 1960 projednala rada MNV ve Vejprtech na své mimořádné schůzi m.j. kladně prodej rodinného domku [adresa] v [anonymizováno] ulici včetně stavební parcely panu [příjmení] za částku 690 Kč a přijala v tomto ohledu usnesení. Dne 26. 8. 1960 byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byla demolice [číslo] parcely p. [číslo]. Kupní cena byla určena částkou 891 Kč, splatnou v den podepsání smlouvy, jako prodávající za souhlasu ONV je uveden MNV ve Vejprtech, jako kupující s . [anonymizováno] Smlouva je podepsána pány (dříve soudruhy) [anonymizováno], předsedou MNV Vejprty a [příjmení], tajemníkem MNV Vejprty a oběma manžely [příjmení]. Dále je opatřena razítkem Rady místního národního výboru ve Vejprtech. V řízeních nebylo zjištěno, že by [jméno] [příjmení] ([ulice]) po uzavření kupní smlouvy platila za užívání převáděných nemovitostí nájem, naopak platila domovní daň a vynakládala peněžní částky na údržbu nemovitostí, odmítla k totožným nemovitostem uzavřít další kupní smlouvu a dohodu o osobním užívání pozemku. Podle výpisu z pozemkové knihy katastrálního území Vejprty Lidového soudu v Chomutově ze dne 3. 5. 1960 bylo vloženo k domu [číslo] stavební parcele p. [číslo] parcelám p. [číslo] vlastnické právo pro Československý stát – [anonymizována čtyři slova] [obec]. Katastrální úřad poté evidoval v důsledku aplikace zákona č. 172/1991 Sb. vlastníkem týchž nemovitostí prvého žalovaného ([územní celek]), od 11. 5. 1995 pak vlastníkem týchž nemovitostí, nově označených jako dům [adresa] se stavební parcelou [číslo] parcel [číslo] eviduje s ohledem na účinky vkladu kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 20. 4. 1995 žalované [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] Krajský soud v odůvodnění dále uvedl, že kupní smlouvu ze dne 26. 8. 1960 považuje dle zák. č. 141/1950 Sb. občanského zákoníku ze dne 25. 10. 1950, za platnou a chybějící zápis v pozemkové knize je z hlediska převodu vlastnictví k nemovitostem bez významu. Současně, na rozdíl od okresního soudu, vyjádřil přesvědčení, že paní [jméno] [příjmení], přestože není uvedena na straně kupujícího, smlouvu podepsala s vědomím všech jednajících osob a manželé [příjmení] tak nemovitosti smlouvou nabyli do majetkového společenství. Tím, že bylo jejich manželství v roce 1967 pravomocně rozvedeno a masa bezpodílového spoluvlastnictví nebyla vypořádána, nemovitosti se uplynutím tří let staly podílovým spoluvlastnictvím bývalých manželů [příjmení].

15. Ze zápisu schůze rady MNV Vejprty konané dne 1. srpna 1960 v 16 hod. za přítomnosti předsedy [anonymizováno], náměstka [anonymizováno], tajemníka [příjmení] a dalších šesti členů rady se podává, že rada krom jiného schválila prodej rodinného domku občanu [příjmení] ([adresa]) v [anonymizováno] ulici za částku Kč 690 včetně stavební parcely.

16. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:

17. Mezi účastníky je nesporné vlastnické právo žalovaného k jedné ideální polovině Nemovitostí, stejně jako v katastru nemovitostí zapsané vlastnické právo žalobce ke druhé ideální polovině v katastru nemovitostí, což dále vyplývá i z výpisu z katastru nemovitostí. Kupní smlouvou ze dne 26. 8. 1960 (založenou ve spisu 21 C 91/2012 na č.l. 13) uzavřenou mezi Místním národním výborem Vejprty jako prodávajícím a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ([příjmení]) jako kupujícími byly do majetkového společenství manželů [příjmení] prodány Nemovitosti za 891 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 11. 2016 č. j. 21 C 91/2012-100 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 24/2017-137 ze dne 8. 2. 2018 byla pravomocně zamítnuta žaloba [celé jméno žalovaného] (mezi stejnými účastníky, ovšem v opačném postavení) na určení jeho vlastnického práva k druhé ideální polovině Nemovitostí s tím, že Nemovitosti byly na základě kupní smlouvy ze dne 26. 8. 1960 v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (dále jen„ BSM“) [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ([příjmení]). Pan [příjmení] [příjmení] [jméno] opustil v roce 1964 a v roce 1967 se manželé rozvedli. Po jejich rozvodu nedošlo ve lhůtě tří let k vypořádání jejich BSM, pročež se Nemovitosti staly součástí jejich podílového spoluvlastnictví. Každému z bývalých manželů tak připadla jedna ideální polovina nemovitostí vzhledem k celku. [příjmení] [jméno] [příjmení] užívala Nemovitosti až do své smrti dne 17. 2. 1993. Jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 10Co 19/2003-99 ze dne 14. 6. 2004, ještě za svého života byla [jméno] [příjmení] ([ulice]) nucena své vlastnické právo k Nemovitostem prosazovat soudně, naposledy v létě roku 1989, kdy se domáhala určení vlastnického práva. [jméno] [příjmení] se svého vlastnického práva k ideální polovině Nemovitostí nikdy účinně nevzdal, nebylo ani zjištěno, že by jej převedl na jinou osobu. Po jeho smrti tak muselo připadnout jeho právním nástupcům, případně státu, pokud právní nástupce nezanechal. I přes platné uzavření kupní smlouvy v roce 1960 nebylo vlastnické právo manželů [příjmení] zapsáno do pozemkových knih, a to je pravděpodobně příčina toho, proč žalobce rok po smrti [jméno] [příjmení] úspěšně požádal o zápis vlastnického práva dle § 1 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přestože Nemovitosti fakticky neužíval, ani s nimi nehospodařil (paní [příjmení] od roku 1960 do roku 1993 nikomu nehradila nájemné, naopak sama platila domovní daň a vlastním nákladem Nemovitosti spravovala a udržovala), a proč se žalovaný musel domáhat určení vlastnického práva [jméno] [příjmení] soudní cestou. V roce 1995 žalobce v postavení vlastníka úplatně převedl vlastnické právo k Nemovitostem na [jméno] a [jméno] [příjmení]. Již v roce 1994 však už žalovaný v pozici žalobce žalobou brojil proti [anonymizováno] [obec] a následně oběma jmenovaným s požadavkem na určení, že [jméno] [příjmení] byla ke dni svého úmrtí vlastníkem Nemovitostí, a kupní smlouva uzavřená mezi [územní celek] a manžely [příjmení] je neplatná. V roce 2014 žalobce a manželé [příjmení] souhlasným prohlášením od uzavřené kupní smlouvy odstoupili a žalobce byl opět zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník ideálního spoluvlastnického podílu na Nemovitostech.

18. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k následujícím právním závěrům:

19. Podle § 1011 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím.

20. Podle § 1115 odst. 1 o. z., osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky.

21. Podle § 1143 o. z., nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

22. S ohledem na procesní obranu žalovaného se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je zápis v katastru nemovitostí, z něhož vyplývá vlastnické právo žalobce k ideální polovině Nemovitostí, v souladu s právním stavem a zda je žalobce jako podílový spoluvlastník skutečně oprávněn domáhat se likvidace spoluvlastnictví účastníků soudem.

23. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. 24. 5. 1991) hospodařily.

24. Žalobce měl nabýt vlastnické právo k Nemovitostem právě na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jako ke svému historickému majetku. Z provedeného dokazování sice vyplynulo, že Československý stát byl zapsán v pozemkových knihách jako vlastník Nemovitostí od května roku 1960, o tři měsíce později však Nemovitosti kupní smlouvou prodal manželům [příjmení] a vlastnické právo tím pozbyl, přestože se tato změna v pozemkových knihách (a násl. v katastru nemovitostí) neodrazila. Manželé [příjmení], po rozvodu jejich manželství v roce 1967 pak výlučně paní [jméno] [příjmení], Nemovitosti užívali a vykonávali tak své vlastnické právo k nim, aniž by jakýmkoli způsobem dali najevo, že se vlastníky Nemovitostí být necítí. Za svého života ještě sama [jméno] [příjmení] (v létě roku 1989), následně pak i její syn, v tomto řízení v postavení žalovaného, žalobami zpochybňujícími vlastnické právo státu, posléze žalobce, usilovali o nápravu rozporu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem právním. I přes soudní řízení zahájené [jméno] [příjmení] v létě 1989 (o jeho výsledku není soudu ničeho známo) se žalobce úspěšně domohl zápisu vlastnického práva k Nemovitostem jako svému historickému majetku, přesto, že stát nemovitosti od roku 1960 nevlastnil a žádnou formou s nimi nehospodařil. Zápis vlastnického práva žalobce provedený na základě jeho žádosti o zápis z března 1994 je tak v rozporu s právním stavem, neboť stát vlastníkem Nemovitostí k rozhodnému datu, tj. 24. 5. 1991, nebyl, [anonymizováno] [obec] ke dni 23. 11. 1991 nepříslušelo právo hospodaření k nim a ani jej ke dni 24. 5. 1991 fakticky nevykonávalo. Žalobci tak nesvědčila jediná podmínka pro zápis vlastnického práva dle § 1 cit. zák., přestože vlastnické právo pro něj zapsáno bylo.

25. Lze připustit, že poté, co [jméno] [příjmení] v roce 1993 zemřela, se žalobce nutně musel ujmout držby Nemovitostí, když je v roce 1995 prodal manželům [jméno] a [jméno] [příjmení], nicméně učinil tak v omylu, že je jejich vlastníkem. Vzhledem k tomu, že vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, kde byla k 1. 1. 1993 jako vlastník zapsána Česká republika, na základě své žádosti pak bylo zapsáno vlastnické právo [anonymizováno] (byť přes nedostatek výkonu práva hospodaření), lze omyl žalobce ještě považovat za omluvitelný. Dobrá víra žalobce (a později manželů [příjmení] jako jeho nástupců), že vlastnické právo vykonávají pro sebe, však byla zpochybněna již v roce 1994, kdy proti němu bylo zahájeno řízení popírající jeho vlastnické právo, a nejpozději v roce 2002, tedy před uplynutím desetileté vydržecí doby, kdy bylo okresním soudem ve vztahu ke všem žalovaným ve věci rozhodnuto. V roce 2014 žalobce a manželé [příjmení] od kupní smlouvy souhlasným prohlášením odstoupili a žalobce byl zapsán jako vlastník spoluvlastnického podílu na Nemovitostech.

26. Podle § 134 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

27. Podle § 134 odst. 3 obč. zák., do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

28. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

29. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

30. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

31. Žalobce, jak soud konstatoval výše, se musel držby, byť tzv. longi manu, Nemovitostí ujmout po smrti paní [jméno] [příjmení], když v březnu 1994 požádal o zápis vlastnického práva pro sebe a nemovitosti v roce 1995 prodal. I kdyby se držby ujal po úmrtí jmenované v únoru 1993, bylo třeba nepřetržitého výkonu práva držby v dobré víře po dobu deseti let. Právní nástupci žalobce, manželé [příjmení], sice nemovitosti drželi až do roku 2014, nicméně jejich dobrá víra byla přerušena již v říjnu roku 1999, kdy se dověděli o konání soudního řízení zpochybňujících vlastnické právo žalobce, resp. jich samých jako právních nástupců (žalobce se o konání řízení dověděl v únoru roku 1998). Žalobci tak vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na Nemovitostech nesvědčí ani na základě vydržení dle ust. § 134 obč. zák., neboť dobrá víra žalobce, včetně dobré víry manželů [příjmení], netrvala kvalifikovanou dobu.

32. Mimořádného vydržení dle § 1095 ve spojení s ust. § 3066 o. z. se žalobce nedovolal (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021), a soud k němu tak z moci úřední nepřihlížel.

33. Protože v řízení bylo prokázáno, že [územní celek] bylo v katastru nemovitostí zapsáno jako vlastník Nemovitostí nesprávně, když v době zápisu vlastnického práva byl vlastníkem žalovaný a potomci [jméno] [příjmení], příp. stát, pokud jmenovaný potomků nezanechal, soud uzavřel, že žalobce není podílovým spoluvlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu a není tak k žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k Nemovitosti aktivně věcně legitimován. Soudu proto nezbylo než podanou žalobu zamítnout.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 16 265,33 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna 1 500 Kč stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis návrhu na přerušení řízení, sepis vyjádření k žalobě a účast u jednání soudu dne 29. 8. 2023) a z částky 750 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (účast u jednání soudu dne 13. 6. 2023 před jeho zahájením čtením žaloby) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., dále cestovní náhrada v celkové výši 5 192,42 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 13. 6. 2023 náhrada 2 596,21 Kč za 242 ujetých km v částce 1 996,21 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 8. 2023 náhrada 2 596,21 Kč za 242 ujetých km v částce 1 996,21 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 442,42 Kč ve výši 2 822,91 Kč. Při výpočtu cestovní náhrady soud jako z použitého paliva vycházel z benzinu Natural 95, nikoli Natural 98, jak požadoval zástupce žalovaného, neboť z osvědčení o registraci použitého vozidla nutnost použití výlučně tohoto paliva nevyplývá, a zástupce žalovaného daňovým dokladem neprokázal, že právě takové palivo před cestou do vozidla natankoval.