28 C 83/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Šárkou Houdkovou Polákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 217 783,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 196 019,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 21 763,91 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 142,70 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 979,72 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 214 222,45 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 214 222,45 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 4. 3. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 217 783,45 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené dne 11. 7. 2016 mezi žalovaným a právnická osoba. byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč, které žalovaný dne 12. 7. 2016 v plném rozsahu čerpal, a to částečně na úhradu svého dřívějšího závazku vůči původnímu věřiteli a částečně převodem na svůj bankovní účet. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 3 982 Kč, vždy do 20. dne v měsíci, a platit smluvní úrok ve výši 17,9 % p. a., jakož i další poplatky sjednané ve smlouvě a jejích obchodních podmínkách. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas, dostal se do prodlení s úhradou splátek a ani přes výzvy původního věřitele své závazky nesplnil. právnická osoba. proto dne 7. 1. 2017 prohlásila celý úvěr za okamžitě splatný. Ke dni zesplatnění činila dlužná jistina částku 214 222,45 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že na ni přešla pohledávka za žalovaným ze shora uvedené smlouvy o úvěru na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 4. 2017, uzavřené mezi ní a právnická osoba., o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Ke dni podání žaloby žalobkyně evidovala vůči žalovanému vedle jistiny též dlužný smluvní úrok ve výši 12 142,70 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 4 979,72 Kč, jakož i další příslušenství pohledávky. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení celkové částky 217 783,45 Kč, představující dlužnou jistinu a kapitalizované příslušenství, dále smluvního úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 214 222,45 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z téže částky od 1. 5. 2017 do zaplacení, a náhrady nákladů řízení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí písemné omluvě svého zástupce, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti stran dle § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Z provedených důkazů byly zjištěny následující skutečnosti:

5. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu vyplývá, že jej vystavil dne 31. 3. 2016 jméno FO, IČO: IČO, u něhož byl žalovaný od 1. 7. 2014 zaměstnán jako číšník v restauraci Anonymizováno beránek s průměrným čistým měsíčním příjmem 18 390 Kč.

6. Z listiny označené jako Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaný podal dne 12. 7. 2016 u právního předchůdce žalobkyně žádost o poskytnutí úvěru prostřednictvím pobočkové sítě. V žádosti žalovaný uvedl měsíční příjem ve výši 18 390 Kč, výdaje ve výši 0 Kč a existující splátkové zatížení ve výši 1 396 Kč měsíčně.

7. Dále soud zjistil, že uvedený příjem byl ze strany věřitele ověřen na základě potvrzení o příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného. Věřitel při posuzování úvěruschopnosti žalovaného podle této listiny prověřoval rovněž další skutečnosti, zejména existenci insolvenčního řízení, předchozí splátkovou morálku žalovaného prostřednictvím bankovních registrů a údaje z interních evidencí klientů, z nichž neměly vyplynout relevantní negativní skutečnosti.

8. Z listiny dále vyplývá, že věřitel zjistil u žalovaného existenci více úvěrových závazků, a to spotřebitelských úvěrů u právnická osoba., kontokorentního úvěru a osobního úvěru u jiné finanční instituce, přičemž část těchto závazků měla být v rámci nové úvěrové žádosti konsolidována. Celkové měsíční splátkové zatížení žalovaného po poskytnutí předmětného úvěru bylo v listině vyčísleno částkou 7 222 Kč.

9. Listina dále obsahuje údaj, že věřitel stanovil životní náklady žalovaného ve výši 7 298 Kč měsíčně, přičemž tyto náklady byly určeny na základě údajů sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi věřitele a statistickými údaji. Na základě takto provedeného výpočtu byl zjištěn disponibilní zůstatek příjmu žalovaného po odečtení splátek a nákladů.

10. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalovaný uzavřel dne 11. 7. 2016 s právnická osoba., smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách a hradit sjednaný smluvní úrok a poplatky dle smlouvy a souvisejících obchodních podmínek. smluvní strany sjednaly smluvní úrok ve výši 17,9 % ročně, přičemž roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 20,14 % ročně.

11. Jak je zřejmé z listiny označené jako Podklady pre súdné konanie, žalovaný dne 12. 7. 2016 čerpal z úvěrového účtu částku 200 000 Kč. Na tento úvěr uhradil dne 13. 7. 2016 částku 2 000 Kč a dne 24. 8. 2016 částky 205 Kč, 1,55 Kč a 3 980,45 Kč. Z týchž podkladů vyplývá další průběh splácení úvěru, který je shodně zachycen i v listině Stav úvěru v minulosti, přičemž obě tyto listiny se ve svých údajích vzájemně shodují.

12. Jak soud zjistil z Rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu, v důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek přistoupila právnická osoba., k prohlášení celého úvěru za okamžitě splatný ke dni 7. 1. 2017, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem z téhož dne.

13. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 4. 2017 byla pohledávka z uvedené smlouvy o úvěru postoupena na žalobkyni.

14. Dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 5. 2017 bylo žalovanému postoupení pohledávky řádně oznámeno.

15. Z podacího archu soud zjistil, že předžalobní výzva k úhradě dluhu byla žalovanému dne 8. 1. 2020 řádně odeslána.

16. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy o úvěru zaměstnán jako číšník u jméno FO, IČO IČO, v restauraci Anonymizováno Anonymizováno, a to od 1. 7. 2014, přičemž jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 18 390 Kč. Tento příjem žalovaný uvedl rovněž v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 12. 7. 2016 a byl ze strany věřitele ověřen potvrzením zaměstnavatele vystaveným dne 31. 3. 2016.

17. Soud má dále za prokázané, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel právní předchůdce žalobkyně z údajů sdělených žalovaným, podle nichž žalovaný neuvedl žádné měsíční výdaje a deklaroval existující splátkové zatížení ve výši 1 396 Kč měsíčně, a že věřitel prověřoval rovněž další skutečnosti týkající se osoby žalovaného, zejména jeho předchozí splátkovou morálku, existenci insolvenčního řízení a údaje z interních evidencí. Současně bylo zjištěno, že žalovaný měl v době podání žádosti více úvěrových závazků, a že po poskytnutí předmětného úvěru činilo jeho celkové měsíční splátkové zatížení částku 7 222 Kč. Životní náklady žalovaného byly věřitelem stanoveny částkou 7 298 Kč měsíčně na základě kombinace údajů sdělených žalovaným, interních informací a statistických údajů.

18. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalovaný uzavřel dne 11. 7. 2016 s právnická osoba., smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč, s povinností splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách a hradit smluvní úrok ve výši 17,9 % ročně, přičemž sjednaná RPSN činila 20,14 % ročně. Žalovaný úvěr dne 12. 7. 2016 v plné výši vyčerpal a následně na něj provedl pouze dílčí úhrady, a to dne 13. 7. 2016 částku 2 000 Kč a dne 24. 8. 2016 částky 205 Kč, 1,55 Kč a 3 980,45 Kč.

19. V důsledku prodlení žalovaného se splácením úvěru přistoupila právnická osoba., k prohlášení celého úvěru za okamžitě splatný ke dni 7. 1. 2017, o čemž byl žalovaný téhož dne vyrozuměn. Pohledávka z této smlouvy byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 4. 2017 postoupena na žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalovanému dne 12. 5. 2017 řádně oznámeno. Žalovaný byl dále dne 8. 1. 2020 vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou, která mu byla řádně odeslána. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně k prokázání splnění této povinnosti předložila potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu žalovaného a listinu označenou jako Posouzení úvěruschopnosti klienta. Z těchto listin soud zjistil, že žalovaný v době uzavření smlouvy o úvěru deklaroval měsíční příjem ve výši 18 390 Kč, který byl ověřen potvrzením zaměstnavatele, a že věřitel při posuzování úvěruschopnosti vycházel rovněž z údajů o existujících závazcích žalovaného a z interních a externích databází.

20. Soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že šetření úvěruschopnosti žalovaného nebylo provedeno řádně, neboť z předložených podkladů nevyplývá, že by právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a konkrétně zjistil skutečné životní náklady žalovaného a jejich reálný vztah k celkovému splátkovému zatížení.

21. Ze skutkových zjištění plyne, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výdaje ve výši 0 Kč, přestože byl v rozhodné době dlouhodobě zaměstnán, bydlel mimo zaměstnavatele a měl již existující úvěrové závazky. Z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by věřitel zjišťoval nebo ověřoval konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, stravu, dopravu či jiné pravidelné životní náklady, ani že by žalovaného k jejich uvedení vyzval.

22. Ačkoli listina označená jako Posouzení úvěruschopnosti klienta obsahuje údaj o životních nákladech stanovených částkou 7 298 Kč měsíčně, není z ní patrno, z jakých konkrétních položek se tato částka skládá, jakým způsobem byla individualizována k osobě žalovaného ani zda odpovídala jeho skutečné životní situaci. Tato částka byla stanovena na základě kombinace údajů sdělených žalovaným, interních informací věřitele a statistických údajů, aniž by bylo zjištěno, že by reflektovala reálné a konkrétní náklady žalovaného.

23. Z provedených důkazů dále vyplývá, že v době poskytnutí úvěru měl žalovaný již více úvěrových závazků a že po poskytnutí předmětného úvěru činilo jeho celkové měsíční splátkové zatížení částku 7 222 Kč, tedy částku téměř odpovídající věřitelem stanoveným životním nákladům. Z předložených podkladů však nevyplývá, že by věřitel hodnotil tento poměr v návaznosti na skutečné životní výdaje žalovaného nebo že by posuzoval, zda žalovanému po úhradě všech splátek a běžných nákladů zůstane dostatečný disponibilní příjem.

24. Soud proto uzavírá, že předložené podklady dokládají pouze formální posouzení úvěruschopnosti, založené převážně na údajích deklarovaných žalovaným a na paušálním stanovení životních nákladů, nikoli však na konkrétním zjištění skutečných výdajů žalovaného a jejich reálného vztahu k výši sjednaného úvěru, jeho příslušenství a celkovému splátkovému zatížení.

25. Soud věc posoudil podle právních předpisů účinných v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 11. 7. 2016.

26. V dané věci se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, a proto se právní vztah mezi účastníky řídí zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, a současně obecnými ustanoveními občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákon (dále jen „ObčZ“).

27. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. byl Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Smyslem této povinnosti bylo zamezit poskytování úvěrů spotřebitelům, kteří nejsou objektivně schopni své závazky řádně plnit, a předejít tak jejich nadměrnému zadlužení.

28. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21 výslovně akcentoval, že v řízeních týkajících se spotřebitelských vztahů není soud oprávněn omezit se na čistě formalistické posouzení smluvního textu, ale je povinen zohlednit veškeré relevantní okolnosti konkrétního případu, a to i tehdy, nejsou‑li všechny ochranné argumenty spotřebitelem výslovně namítány.

29. Tento závěr je pro projednávanou věc významný tím, že podporuje postup soudu, který přezkoumal splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného z moci úřední, přestože žalovaný tuto námitku procesně nevznesl. Ústavní soud vytkl obecným soudům, že rezignovaly na aktivní ochranu spotřebitele a spokojily se s formalistickým výkladem, čímž porušily právo na spravedlivý proces. Z nálezu tak plyne obecný závěr, že ochranné mechanismy spotřebitelského práva nejsou dispozitivními instituty, jejichž uplatnění by záviselo výlučně na procesní aktivitě spotřebitele, nýbrž představují limity výkonu práv silnější smluvní strany, k nimž musí soud přihlížet ex officio, má‑li pro to dostatečný skutkový podklad.

30. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že posouzení úvěruschopnosti nesmí být pouze formální, ale musí se vztahovat ke konkrétní osobě spotřebitele a jeho skutečné ekonomické situaci, zejména k reálným příjmům a výdajům a k celkovému splátkovému zatížení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

31. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je oprávněn zkoumat splnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti, přestože žalovaný tuto skutečnost výslovně nenamítal.

32. Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, která je závazná i pro vnitrostátní soudy, mají soudy v řízeních týkajících se spotřebitelských smluv povinnost zkoumat dodržení kogentních ustanovení na ochranu spotřebitele z moci úřední, jakmile mají k dispozici skutkový a právní základ umožňující takové posouzení. Tato povinnost se vztahuje nejen na nepřiměřené smluvní podmínky, ale obecně na dodržení základních ochranných mechanismů spotřebitelského práva.

33. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy představuje základní ochranný prvek spotřebitelského úvěrového práva, jehož smyslem je zabránit poskytování úvěrů osobám, které nejsou objektivně schopny je splácet, a tím předejít jejich nadměrnému zadlužení. Tato povinnost má koncepčně preventivní charakter a její porušení se dotýká veřejného zájmu na ochraně slabší smluvní strany.

34. V projednávané věci měl soud k dispozici veškeré skutkové podklady nezbytné k posouzení splnění této povinnosti, a to zejména žádost o úvěr, posouzení úvěruschopnosti, potvrzení o příjmu žalovaného a údaje o existujících závazcích. Za této situace by nepřihlédnutí k porušení zákonné povinnosti poskytovatele odporovalo smyslu ochranné úpravy spotřebitelského práva. Skutečnost, že žalovaný tuto námitku výslovně neuplatnil, proto soudu nebránila v tom, aby se otázkou splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost zabýval z úřední povinnosti.

35. Tento metodologický přístup je plně přenositelný i na posuzování splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. Stejně jako nelze akceptovat formální tvrzení o bezúplatnosti půjčky, nelze ani považovat za dostatečné pouhé formální „vyplnění“ posouzení úvěruschopnosti, které nevede ke skutečnému zjištění reálných příjmů a výdajů spotřebitele.

36. V projednávané věci soud na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru vycházel z deklarovaných nulových výdajů žalovaného a z paušálně stanovených životních nákladů, aniž by tyto údaje individualizoval nebo ověřoval jejich vztah k celkovému splátkovému zatížení. Takový postup odpovídá právě tomu formalismu, který Ústavní soud v nálezu I. ÚS 2337/21 označil za ústavně nepřijatelný.

37. Ústavní soud se v nálezu rovněž vyslovil k povaze právních následků porušení kogentních ustanovení spotřebitelského práva. Ačkoli zákon o spotřebitelském úvěru v rozhodné době výslovně nepracoval s pojmem absolutní neplatnosti, Ústavní soud zdůraznil, že ochranné normy nelze vykládat tak, aby jejich porušení zůstalo bez účinného následku.

38. Tento závěr koresponduje s právním hodnocením v projednávané věci, podle něhož má porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. za následek vyloučení práva poskytovatele na úroky a další náklady ex lege, tedy s účinky, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti. Skutečnost, že zákon výslovně nehovořil o absolutní neplatnosti, nebrání tomu, aby byla sankce chápána jako objektivní a nepodmíněná procesní aktivitou spotřebitele, jak ostatně vyplývá i z judikatury Ústavního soudu.

39. Soud se dále zabýval otázkou, jaký právní následek má porušení povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb.

40. Podle § 9 odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb. poskytovatel, který nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr, neměl právo požadovat úroky ani jiné náklady spojené se spotřebitelským úvěrem. Tato sankce byla zákonodárcem koncipována jako ochranné a preventivní opatření, nikoli jako dispozitivní nárok spotřebitele, který by bylo možné uplatnit pouze na základě jeho procesní aktivity.

41. Ačkoli zákon č. 145/2010 Sb. nepoužíval pojem „absolutní neplatnost“, judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že porušení této povinnosti má účinky absolutní zákonné sankce, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Nejde tedy o relativní neplatnost, jejíž uplatnění by bylo ponecháno na vůli spotřebitele, nýbrž o objektivní následek porušení kogentní právní normy, který vylučuje vznik práva věřitele na úroky a jiné náklady.

42. Tento výklad odpovídá nejen vnitrostátní judikatuře, ale i účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z níž zákon č. 145/2010 Sb. vycházel. Sankce za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost musí být účinná, přiměřená a odrazující, což by nebylo naplněno v případě, že by její uplatnění záviselo výlučně na procesní aktivitě spotřebitele.

43. Soud proto uzavírá, že porušení povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele má za následek vyloučení práva na úroky a jiné náklady ex lege, a to s účinky, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti, bez ohledu na procesní obranu žalovaného.

44. Dle § 2395 ObčZ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

45. V projednávané věci bylo mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nepochybně sjednáno poskytnutí peněžních prostředků, jež žalovaný skutečně čerpal.

46. Jak však soud již uvedl, právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Důsledkem porušení této kogentní povinnosti bylo, že poskytovatel úvěru neměl právo požadovat úroky ani jiné náklady spojené se spotřebitelským úvěrem.

47. Zákon č. 145/2010 Sb. však v rozhodné době neobsahoval zvláštní právní úpravu, která by výslovně řešila právní režim vrácení peněžních prostředků v situaci, kdy smluvní ujednání o úrocích a dalších nákladech nemůže založit nárok poskytovatele, a současně nevymezoval zvláštní restituci plnění ani nepracoval s kategorií neplatnosti smlouvy jako celku.

48. Za této situace bylo nezbytné posoudit nárok žalobkyně podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v § 2991 a násl. ObčZ.

49. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 ObčZ, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

50. V projednávané věci žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobkyně peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč, a to na základě smluvního ujednání, z něhož však nevzniklo platné právo věřitele požadovat více než vrácení poskytnuté jistiny, neboť právní důvod pro vznik nároku na úroky a další náklady v důsledku porušení zákonné povinnosti odpadl. V této části tak došlo k plnění bez spravedlivého důvodu ve smyslu citovaného ustanovení.

51. Žalovaný v průběhu trvání závazkového vztahu uhradil právnímu předchůdci žalobkyně část peněžních prostředků, konkrétně částky, které soud zjistil z provedených důkazů. Tyto částky je třeba při určení rozsahu bezdůvodného obohacení zohlednit, neboť v tomto rozsahu již k obohacení žalovaného na úkor poskytovatele nedochází.

52. Rozsah bezdůvodného obohacení žalovaného tedy soud stanovil jako rozdíl mezi celkovou částkou skutečně čerpaných peněžních prostředků a částkou, kterou žalovaný na tento závazek uhradil, přičemž právě tento rozdíl vyjádřený ve výroku I. shora představuje dosud nevrácený majetkový prospěch, jenž žalovaný získal bez právního důvodu a je povinen jej vydat.

53. Žalobkyně je k uplatnění tohoto nároku aktivně legitimována, neboť pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky podle § 1879 ObčZ, přičemž k postoupení došlo bez nutnosti souhlasu žalovaného a bylo mu řádně oznámeno.

54. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že žalobkyně má proti žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího dosud nevrácené části poskytnuté jistiny (výrok I.), zatímco nároky na zaplacení úroků, úroků z prodlení a dalších nákladů spojených s úvěrem uplatněné nad tento rámec nejsou důvodné a byly proto zamítnuty (výrok II.)

55. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení jistiny ve výši 217 783,45 Kč spolu s rozsáhlým příslušenstvím, tvořeným jednak kapitalizovanými úroky a dále běžícími úroky smluvními i zákonnými z prodlení, a to souběžně od 1. 5. 2017 až do zaplacení. Při kapitalizaci uplatněného nároku ke dni 22. 1. 2026 činila celková žalovaná částka 720 448,97 Kč. Soud žalobě vyhověl pouze částečně, když žalobkyni přiznal částku 196 019,54 Kč, zatímco ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 21 763,91 Kč na jistině a co do veškerého požadovaného příslušenství, žalobu zamítl. Úspěch žalobkyně ve věci tak činí přibližně 27 %, zatímco úspěch žalovaného dosahuje přibližně 73 %. Za této situace soud dospěl k závěru, že žalovaný byl ve věci úspěšnější a dle poměru úspěchu ve věci by mu svědčilo právo na náhradu nákladů řízení. Dle obsahu spisu mu však žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.