30 C 117/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 173 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 466 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 466 Kč od 12. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 9 067 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 067 Kč od 12. 2. 2025 do zaplacení, co do částky 1 640 Kč a co do částky nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 2. 3. 2026 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 8. 7. 2024 se žalobkyní smlouvu o zápůjčce a postupnými navýšeními ve smyslu dodatků k původní smlouvě o zápůjčce mu byly poskytnuty peněžní prostředky, přičemž celková jistina spolu s poplatkem činila 15 533 Kč, splatná dne 11. 2. 2025. Žalovaný svůj závazek řádně a včas nesplnil a ke dni podání návrhu uhradil pouze 3 034 Kč. Žalobkyně proto uplatnila jistinu s úrokem z prodlení od 12. 2. 2025 do zaplacení, dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokutu, po započtení částečné úhrady ze strany žalovaného jen ve výši 1 640 Kč. Pohledávka žalobkyně vznikla na základě elektronicky uzavřené smlouvy potvrzené PIN kódem a žalovaný byl před uzavřením smlouvy ztotožněn. Žalobkyně současně tvrdila, že před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě jím poskytnutých a ověřených údajů o jeho poměrech a dospěla k závěru o jeho schopnosti splácet a následně mu úvěr poskytla, přičemž celkový dluh žalovaného ke dni podání návrhu činil 18 033 Kč bez příslušenství.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 8.7.2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o zápůjčce číslo , hodnota, , ve které se zavázala mu poskytnout 3 000 Kč. Tato původní smlouva o zápůjčce byla postupně měněna dodatky, a to ze dne 8. 7. 2024, 10. 7. 2024, 12. 7. 2024, 14. 7. 2024, 18. 7. 2024 a 13. ledna 2025, kterými byla navyšována částka úvěru. Postupně tak žalobkyně se žalovaným uzavírali smlouvy o zapůjčení částek ve výši 1 000 Kč, 1 000 Kč, 1 000 Kč, 1 400 Kč, 1 000 Kč, 1 100 Kč, 2 800 Kč.

4. Z údajů o provedených platbách na účet žalovaného soud zjistil, že z těchto původně ujednaných částek bylo na účet žalovaného převedeno pouze 9 500 Kč.

5. Z žádné provedené listiny, kterou žalobkyně přiložila k podané žalobě, nemohlo být zjištěno, jaké byly výdělkové, majetkové a osobní poměry žalovaného, natož aby bylo možno ověřit, zda žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

6. Z četných upomínek a opakovaných výzev k úhradě soud zjistil, že žalobkyně žalovaného opakovaně a důsledně upomínala.

7. Předžalobní výzvou ze dne 6. ledna 2026 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně , jméno FO, vyzval žalovaného k zaplacení částky ve výši 21 411 Kč ve lhůtě do tří dnů na bankovní účet ve výzvě uvedený.

8. Podacím lístkem ze dne 6. 1. 2026 měl soud za prokázáno, že tohoto dne odesílal právní zástupce žalobkyně na adresu žalovaného doporučenou poštu.

9. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kterým měl za prokázáno, že na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 7. 2024 číslo , hodnota, a jejími dodatky se žalobkyně zavázala zapůjčit žalovanému celkem částku ve výši 12 300 Kč. Z této původně nasmlouvané částky, však na účet žalovaného zaslala pouze 9 500 Kč. Z této částky žalovaný na úhradu dluhu poskytl 3 034 Kč. Žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Smlouvu o úvěru a její dodatky, proto považoval soud za neplatné.

10. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. smlouvy o zápůjčce.

11. V daném případě měla být smlouva sjednána dne 8. 7. 2024 tedy za účinnosti z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který vstoupil v účinnost dne 1.12.2016. Podle § 2 odst. 1z.č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle ust. § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle ust. § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ust. § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do tzv. dluhové pasti. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách www.nsoud.cz).

18. Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu.

19. Pro posouzení platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. je rozhodující posouzení, zda žalobkyně dostála své zákonem stanovené povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konstantní soudní judikatura obecně zastává názor, že zpravidla nepostupuje s odbornou péčí ten, kdo se spokojí s neověřenými ústními informacemi druhé smluvní strany – žadatele o úvěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými tudíž nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18; k obdobným závěrům dospěl již dříve, vycházeje z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí citované, i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 6/2015).

20. Žalobkyně při uzavírání posuzované úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, když se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezajímala o jeho pravidelné příjmy a nezbytné výdaje stejně jako o závazky z dříve uzavřených úvěrových smluv. Žalovaný nepochybně měl nezbytné výdaje spojené se zajištěním základních životních potřeb a jen jejich posouzením s ohledem na pravidelné příjmy mohla žalobkyně hodnověrným způsobem doložit, že je zkoumala. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím, že původní žalobkyně i přesto žalovanému úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

21. Soud v daném případě rozhodoval tak, že z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy zavázal žalovaného k povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení (9500Kč – 3034 Kč) ve výši rozdílu poskytnuté a zaplacené částky, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ostatní nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru a jejích dodatků soud výrokem II. zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.